...není cesty zpět...

... není cesty zpět. Sotva zacvakl zámeček na obojku, výraz ve tvářích dám se změnil. Z hraně smutných, řekněme teatrálně vyšpulených spodních rtů s naznakem plačících oči, na rafinovaně veselé. Samolibý úsměv od ucha k uchu s očima dětí, které si pod stromečkem rozbalily dárek, jež si přály nejvíc na světě.
„Viš..." řekla a zamyslela se Kateřina: „... určitě Tě napadlo, že obojek třeba dokážeš přeříznout. No samozřejmě bys to zvládl, po nějaké době. 1cm tlustý a 2 cm vysoký Titan dá ovšem zabrat. Tvůj nový šperk má v sobě GPS lokátor, který je závislý na SIM kartě." Povídala Kateřina s Marií. Skoro ti vypadalo, že už to mají nacvičené jako básničku, jak se doplňovaly. Nicméně samolibý výraz byl s každým slovem silnější a silnější. „Měly bychom se Ti svěřit ještě s něčím Čtrnáctko!" (Dále jen 14) odmlčela se Marie a pokračovala s posměškem, který se měnil v záchvat smíchu, protože viděly můj výraz u mého pojmenování číslem:„Ano! Jsi náš čtrnáctý zmrdeček a toto je tvé nové jméno. Nelíbí se Ti?“ Koukal jsem zaraženě, daleko za stěny výtahu. „Dále... Kromě těch skvělých veciček, díky kterým víme kde zrovna jsi, tak má v sobě i elektrody. To jen aby jsi věděl, že jsi teď náš a úplně v prdeli!!" Odmlčela se: „Dostal už jsi někdy policejním tazerem 14?" Zavrtěl jsem hlavou že ne. V tu chvíli se mi zatmělo před očima a svalil jsem se v křeči na podlahu výtahu. Samozřejmě za ohromného posměchu obou dam. „Ty čubko jedna nevychovaná!!!" doprovázeno kopancem Kateřiny bezvládné trosky ležící na podlaze:„...nejen, že neumíš vykat, ani nevíš jak říkat svým novým majitelkám. A o tom, že se odpovídá slovy už ani nemluvě!" Teď si kopla pro změnu Marie. „Takže znovu!" ptá se přísně černovlasá bohyně: „dostal jsi někdy kopačku tazerem?!?" „Ne, moje krásné královny, nedostal!" Vychrčel jsem ze sebe. Znovu černo, křeč v těle a kopačky do koulí od obou majitelek. „Próóóč!?!?" křičím a ptám se sebe v duchu. Ale obě tryznitelky snad byly v mé hlavě. „14!" řekla Marie konejšivě, hladíc mě přitom po tváři. „Druhý výboj jsi dostal protože jsi lhal. Tazerem jsi dostal poprvé přece před chvílí, hlupáčku..." efektivně v jednom pohybu při pohlazení mi utřela slzy, co mi tekly po tváři: „ale za krásné a správné oslovení Tě teď chválím." A podrbala mě pod bradou, jako nějaké prasátko. „Chro, chro... smíš nám teď poděkovat za svou první výchovnou lekci 14!" Dodala s vítězně vyhubeným úsměvem. Další černo před očima jsem rozhodně zažít nechtěl, tak jsem se co nejrychleji zvedl na všechny čtyři a vrhnul se k nohám mých nových majitelek. Děkoval jsem za uštědřenou lekci a líbal přitom jejich černé lesklé, vysoké boty. „Proč mě to sakra vzrušuje?! Proč se mi staví moje péro?!?!" Hrozně to bolelo a ponížilo mě to. „Okamžitě se postav 14!" Zaznělo ostře zeshora. Neváhal jsem ani vteřinu a postavil jsem. Bože, jak já se styděl, protože mé vzrušení šlo vidět. Pohled černo-rezavého dua mluvil za vše a jakobych tam vůbec nebyl konstatovaly: „Ten bude žadonit, abychom si jej nechaly!" A začaly se pubertálně smát.
Otevřely se dveře výtahu a já dostal loketní pobídnutí mezi žebra k opuštění výtahu. Má chůze byla asi příliš pomalá a bez cíle, když mě každá nabrala z jedné strany jako při tanečních za předloktí. Zablikal černý Superb v rohu a otevřel se kufr. Něco mi říkalo, že to asi budou mé vstupní dveře do automobilu. Nemýlil jsem se. Než jsem se nadál, už jsem byl v zavazadlovém prostoru obklopen tmou. Nevím jak dlouho jsme jeli, ale Kateřina i Marie se celou cestu náramně bavily. Jednou dokonce vjely do díry a já v kufru poskočil tak, že jsem narazil do dveří. „Ticho tam! Kdo má ten kravál poslouchat!?!?" Černo už jsem měl, takže mi evidentně chyběl stimul ve formě křeče do celého těla. Obojek funguje i přes sedačky! Dobré vědět! Posledních pár kilometrů jsme jeli snad nějakou polňačkou, protože jsem tam poskaloval jako pingpongový míček.
Auto zastavilo. Slyším kroky které se zastavily u mě. „Aaaa!" Další rána: „proč zase!?!" Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Hodily jsme ti dovnitř kuklu," znělo tlumeně: „tu si nasaď! Až to budeš mít tak zabouchej!" Bouchám. Dveře se otevřely. Slyším ticho, cvrčky a nohy pohybující se po štěrkové cestě. Nic nevidím, protože kukla nemá žádnou díru. Cítím na sobě 3 páry rukou, které mě vytahují ven. Kamsi mě vedou. Nevím kam. Nic nevidím a nohy pohybující se ve štěrku jsou hrozně hlasité. Navíc se misí se zvukem mého srdce, které mi teď buší až v hlavě. Vzrušení a strach z dalšího výboje mě ale paralyzuje natolik, že mi nedovoluje jakkoliv pomýšlet na jakoukoliv rebélii.
Venkovní zvuk zmizel, jsme vevnitř. Schody. Klesáme. Šoupání o schody, zakopávám. „Bože! Co semnou bude?!?" Říkám si. Najednou zastavujeme. Zvuk se změnil v lehkou ozvěnu. Vzduch je vlhký, ale teplý. Jsme ve sklepě. Slyším praskání dříví krbu. Cítím 6 rukou, jak mě postupně sundávají každý kus mého oblečení. Jsem nahý. Oheň už jen nepraská. Teď i hučí, jako když přihodíte do ohně jehličí. Myslím, že to nebylo ale jehličí. Zase smích. „Ukaž 14 jeho nové místečko 6!" Zněl povel a jakási drsná ruka mě chytla za můj penis a kamsi mě táhla. Samozřejmě že jsem měl erekci. Druhá drsná a obrovská ruka mi sklonila hlavu, přinutila mě kleknout. Kopačka do zad a já letěl dopředu. Přitom mi ta ruka stáhla kuklu z hlavy. Slyším jen vrznout kovové dveře a zvuk zaklapnutí zámku na nich. Chvíli trvá než si oči zvyknou, ale jsem zamčený v kleci. Kostka 1,5m. Tedy pořád na zemi. Tam teď asi patřím. Koukám se na své majitelky. Nejsou méně krásné než když jsem je poznal, ba naopak. Velde jejich nohou kleči opravdu obrovský muž. Má stejný obojek jako já. Řekl bych, že má dobrých 190cm. Myslím, že je to můj kolega číslo 6.
Z myšlenek mě vytrhnou doplňující hlasy nejhezčích žen na světě. „Vítej v našem malém království 14! Tato klec bude minimálně na týden tvým domovem," dramaticky se odmlčely, drbkajíce 6 na nehezky ostříhané holé hlavě. „jak se ti zde povede a jak dlouho tady s námi budeš je jen na tobě! Necháme tě teď tady popřemýšlet o svém novém poslání a údělu," prostrčily nohy skrz mříže: „krasné sny!" Okamžitě jsem se vrhnul k nohám a obě začal líbat. „Děkuji Vám mé Královny!!" A odešly.
Rozhlížím se po svém novém pokojíčku. Dvojmiska pro psy. Voda a cosi suchého roztrhaného, zřejmě chleba. Pelech pro psy a to je vše. To jsem dopadl. Napil jsem se, trochu se najedl a lehl si do pelíšku. Je to hrozné a zároveň vzrušující. Jsem na sebe hrozně naštvaný za tento pocit...