Lesní fantazie

Pomalu jdu rozlehlým lesem s vysokými stromy. Studenýma rukama se opírám o jeden z mnoha stromů, nemám moc síly, dlouho jsem nepil, nevím proč, asi už nemám proč žít, i když počkat. Já nežiju, ale dobře vím, jaké utrpení prožívá můj druh, když nepije, trpí, v obrovských mukách, než konečně přestane existovat, už to začíná. Stejně, mrtvé srdce, černé oči, je jen pár orgánů co funguje jak má.

Co to bylo? Asi vítr, stejně je všechno na nic, kdyby se mi jen dostal do spárů ta baronka, co si mě před pár staletími vyžádala jako sluhu, kdo mohl vědět, že si mě podá… Ach jo, dlouhej život, spousta utrpení a spousta… lásky bez citu, i když… žádná si nestěžovala. Pomalu klesám na zem, padám z mírného svahu do mělké rokle, no a…budu trpět.

Ležím, tváří k noční obloze, nikdy jsem si nevšiml, jak jsou hvězdy krásné. Nejdřív jsem jí ucítil, sladké vůně, to není člověk, ale cítím krev, tak sladkou. Pak jsem uslyšel kroky, tiché, až příliš, jako by nezlomila ani větvičku, když ke mně kráčela. Její dech, mělký. Ta vůně! Kdybych měl sílu, skočím po ní ať je kdokoliv… Funguje mi jen jedna nemalá část těla, ale ta mi teď moc nepomůže…

Temný obrys mi zakrývá výhled na nebe, zrzavé vlasy mě lechtají ve tváři, oči svítí ve tmě. Ta vůně, neuvěřitelný, chci se zvednout, ale drží mě. Vycením svoje špičáky, ty které prokously tolik lidských hrdel, sápají se jí po hrdle. Přimáčkne mi krk k zemi. To není lidská síla, pohodí vlasy, špičaté uši…

Nemám sílu odporovat, zvedá se a stojí nade mnou. Vidím obrysy dokonalé postavy, tmou se blýskne něco jako… úsměv? Odchází a já zas vidím na ty nesmrtelné hvězdy, nesmrtelné jako já… každou chvíli se asi zbavím svého prokletí a pak pro mě hvězdy budou už jen vzpomínky. Neodešla, ta vůně nezmizela, v podzimním lese je cítit jako jaro, rozkvetlá louka, a tak sladká…

Nemohla si nevšimnout co semnou její přítomnost dělá, asi proto si mi nesedá do klína, ale na břicho. Opírá mi lokty o hrudník. Ty oči, zpříma se na mě dívají. Hrdlo tak blízko, mám jen jednu šanci… Seberu zbytky sil, nemá šanci… Rychlý pohyb, hrdlo, špičáky… Vykřikne, snaží se odtáhnout, ale převaluji ji na záda, držím jí za ruce a beru si to, co mi chybělo, ale né moc, bylo by barbarství něco tak něžného a sladkého vyplýtvat na jednou…

Po bradě mi stéká krev, tak sladká. Šeptá něco ve své rodné řeči, vyděšeně. Nemám rád, když někoho děsím, býval jsem taky živý… Nevím jak ji uchlácholit, polibkem? Utírám si rty od krve, tváře se pomalu přibližují… Zkusmí dotyk, ale pak dlouhý polibek, nekonečný, opětuje ho…. Až teď si všímám, že na sobě má jen tenký kus látky, cítím její tělo, horkost, ruce mi zatíná do mích dlouhých vlasů, přitahuje si mě k polibku. Naše jazyky spolu tančí, klíny se na sebe tisknou, horkost a chlad, světlo a temnota… splyne v jedno.

Beru si jí, kusy látky zmizely jako by nikdy neexistovali. Jsem v ní celý, hlasitě oddechuje a unikají jí steny. Držím jí ruce za hlavou, a nezpomaluju, spíš naopak. Kouše se do rtu, snaží se vzepřít, dát nohy k sobě, nedovolím jí to. Přepere mě, a převaluje mě na záda. Myslel jsem, že uteče, ale ne… sedá si mi do klína. Pohybuje se v bocích a bere si, co chce, nehty mi zatíná do hrudníku. Hlasitě vzdychá, začnu přirážet, dokonalá souhra, dokonalý okamžik…

Tiskne mi ruku, a tělem jí projíždí křeče slasti, hraju si, dráždím jí jazykem a pomáhám si rukou, chvíli jemně, chvíli nespoutaně. Občas hlouběji, občas jen tak dráždivě přejdu…. Neustávám, i když začíná hlasitě sténat. Propíná se v zádech, drtí mi ruku, jen zrychlím.

Strom, je o něj opřená lokty a užívá si plnými doušky, dlouhé, tvrdé přírazy. Nešetřím jí, rukama jí držím za boky. Ukájím svou nekonečnou touhu, ale ona mě zarazí, asi vytuší, co by za chvíli následovalo. Klesá na kolena, opírám se o strom. Teď si hraje ona, jazykem po celé délce, rty, ústa. Oddechuji slastí a vjíždím jí rukama do vlasů a tlačím hlouběji, nevadí jí to. Až do konce…

Svítá, ležím v té rokli, už mám sílu…muka života pokračují, teď v lese přečkávám každý den a noc. S ní… do nekonečna…