Neohlášené půjčení

Jednoho rána, když jsem spala klasicky v mém pelíšku u nohou postele mého Pána, jsem se probudila cuknutím, když mě zastudil studený řetěz na nahém těle.

Protřela jsem si oči a koukla jsem na Pána, který se nade mnou skláněl a připínal mi k obojku vodítko.

„Chtěl bych něco vyzkoušet“ pravil pomalu. Já jsem se na něj tázavě podívala.

„Pamatuješ si na Pedra? Ten, u kterého jsme jednou byli na návštěvě a tak moc ses mu líbila?“

„Ano, Pane. Pamatuji si jej.“ Odpověděla jsem, ale stále jsem nechápala, kam tím Pán míří.

„Dohodl jsem se s ním, že mu tě pro dnešní den půjčím…“ odmlčel se, já jsem na něj vyděšeně vytřeštila oči.

„Ale proč, můj Pane? Já nechci být nikoho jiného, než Vaše!“ Pán se na mě zamračil… myslím, že o tom, co s tebou bude a jak strávíš svůj den, či kdo se tě bude dotýkat, je moje věc a ne tvoje, nemyslíš?

„Mohla bych do toho ale také co říct, když se jedná o mě“ breptala jsem popleteně…

„Ne, nemohla, skončil jsem.“ Zamračil se a nasadil mi přes ústa můj černý kožený náhubek. Odváděl mě někam pryč, šli jsme do garáže, kde mě naložil do kufru – stále nahou, jen s obojkem, vodítkem a náhubkem. Vodítko mi odepnul a kufr zavřel.

Slyšela jsem, jak nastartoval motor, někam jsme vyjeli. Nevím, jak dlouho jsme jeli, ale mě to přišlo, jako celá věčnost. Auto mnou neustále házelo, Pán rozhodně nejel nijak pomalu…. Prudká zatáčka doleva, další doleva, doprava…dlouho nic, prudká brzda… cosi mě udeřilo do hlavy, tiše jsem zakňučela. Touto divokou jízdou jsme se přemístili někam, kde jsme zastavili. Slyšela jsem prásknutí dveří, jak Pán vystoupil… blízké kroky…. Kufr se otevřel. Sluneční světlo mě naprosto oslnilo a rychle jsem zavřela oči, které byly navyklé na tmu.

Pán mě nechal chvilku mžourat, ať se rozkoukám a poté mi připnul k obojku opět to vodítko a vytáhl mě ven. Byly jsme v nějaké zahradě, která měla vysoký živý plot, takže sem nebylo vůbec vidět. Odvedl mě k rohu, kde byla kamenná zeď a betonová zem, byla zde již připravená klec a před ní malý růžový kobereček ve tvaru psí kostičky. Na ten jsem kleknout, založit ruce za hlavu a čekat.

„Tak, já nyní odcházím a večer si pro tebe přijedu. Poslouchej ho na slovo, dneska, bude tvým Pánem on. Ne, že mi uděláš ostudu, jinak bych tě musel potrestat a to bys určitě nechtěla. Trest by byl krutý, protože tady jde o mou čest!“ políbil mně na čelo a zmizel mi z pohledu. Smutně jsem za ním koukala.

Netrvalo dlouho, když Pedro přišel. Byl to celkem vysoký muž, se zrzavými vlasy. Stoupnul si přede mne a prohlížel si mě. Poté mě obešel kolem dokola, cítila jsem na dvém těle jeho pohled, jak mě, ním doslova propaloval. Bylo mi to nepříjemné, vrhala jsem na něj škaredé, vzdorovité pohledy. Zdálo se ale, že to ho naopak rajcuje, že je odhodlán můj vzdor překonat. Bylo mi jedno, co na to řekne můj Pán, jemu prostě sloužit nebudu!

„Lehni!“ přišel první příkaz… Já jsem se ani nehnula… on se zamračil. „Lehni čubko!“ Tohle oslovení se mi už nelíbilo vůbec, ani jsem se nehnula a hodila na něj vražedný pohled. V ten moment vytáhl ze své brašny, kterou měl přes jedno rameno hrubé důtky a silně mě přetáhnul přes záda. Obličej se mi zkřivil bolestí, prohnula jsem se v zádech, pevně jsem skousnula zuby, ale nevydala jsem ani hlásku. Chytil mě tedy za vodítko a prudce mě do lehu strhl, neměla jsem dost sil na to, abych zůstala rovně. Jednou rukou mi držel hlavu u země, rukama jsem se zapřela o beton, a snažila se zvednout, ale byl silnější.

Držel mě v této pozici a začal mě nemilosrdně bít důtkami přes záda, prohýbala jsem se, snažila se uhnout, po chvilce jsem začala sténat, ale omluvit jsem se nehodlala. Po chvíli přestal.

„Nechtěla bys mi náhodou něco říct?“ podíval se na mě přísně a odepnul mi náhubek.

„NE“ odsekla jsem. Pomalu jsem to ani nedořekla a už jsem měla na zádech další rány. Zvedla jsem jednu ruku a zaryla jsem mu nehty do nohy, zasyčel a ucuknul.

„TAK TO NE!“ zahřměl, a někam mě pomocí vodítka táhnul. Vešli jsme do jeho domu a zamířili dolů do sklepa. Objevila jsem tam dobře vybavenou mučírnu. Přikurtoval mě na záda na jednu lavici, zakončenou kládou, do které mi sevřel krk a zápěstí. Nohy mi připoutal k okům na bocích lavice. Celou dobu jsem se mu snažila bránit, kopala jsem a cukala jsem se. Byl ale fyzicky o dost silnější, takže jsem neměla šanci. Hlavu jsem měla u zdi, takže jsem vůbec neviděla, co dělá, nebo kde je. Protože mi výhled stínila kláda. Také mi opět nasadil můj náhubek.

Chvilku jsem tam tak ležela a poslouchala ho, jak chodí kolem… Brzy jsem uslyšela hvízdnutí ve vzduchu… Ach ne… bylo mi jasné, co to bylo… Nějaký skutečně pružný proutek, rákoska?

Brzy mi na stehna dopadla první rána a hned druhá a třetí… zařvala jsem notně do náhubku, ten však můj hlas dokonale tlumil. A padaly další rány, ne jen na vnější stranu stehen, ale i na vnitřní, na břicho, prsa, boky a paže. Vřískala jsem z plných plic, cukala sebou, co to šlo, brzy se mi do očí nahrnuly slzy. Trvalo to neuvěřitelně dlouho, po několika minutách mi značně docházeli síly odporu. Můj hlas zeslábl, stejně tak i svalové záškuby. Rány ustaly, bolest však ne. Celé své tělo jsem měla jako v jednom ohni. Bolelo mě úplně všechno, bála jsem se použít jakýkoliv sval, protože bych mohla probudit další vlnu bolesti.

Chvilku byl klid, poté obešel stůl a postavil se mi na pravou stranu, vedle mé hlavy. Odvrátila jsem se od něj.

„Tak co, už tě ten odpor přešel? Podívej se na mě“ Ani jsem se nehnula. „To myslíš vážně?“ odepnul mi kožený pásek za hlavou a sundal náhubek. „Podívej se na mě“ znovu se ozval, naprosto klidným, vyrovnaným hlasem. To mě zaujalo a já své ubrečené tváře otočila a zvedla k němu uslzené, zarudlé oči.

„Stálo ti to za to? To se ti až ta protivým?“ Řekl mi s jasnou lítostí v hlase. Bylo mi jasné, že mě nechtěl tolik zbít. Ale jak jsem se k němu chovala… neměl na vybranou. Takovýhle očividný odpor a vzdor, musí být patřičně potlačen.

„Omlouvám se.“ Šeptla jsem téměř neslyšně, ale věděla jsem, že on mě slyší. Na tváři se mu roztáhl lehký úsměv.

Uvolnil mi nohy a poté i odjistil a zvedl kládu. Ležela jsem dál nehybně na tom stole, bála jsem se pohnout skrz bolest pulzující v celém mém těle.

„Klekni.“ Řekl vlídným hlasem. Chvilku jsem váhala, další bolest už bych nesnesla. Pomaličku, opatrně jsem se posadila na stůl. Při tomto úkonu jsem syčela bolestí. Sesunula jsem se ze stolu a klekla si před jeho nohy, sklopila jsem hlavu a ruce založila za záda. Čekala jsem, co bude dál.

„Vidíš, že to jde. A ani to nebolelo, co?“ – opravdu výstižné, v tu chvíli jsem mu chtěla něco udělat, ale raději jsem nedělala nic a jen před ním klečela. Pohladil mě po vlasech a podrbal za uchem, to se mi moc líbilo. Otřela jsem se mu o ruku, začala jsem se mazlit.

„Tak je hodná“ pokračoval vlídně. „Teď k noze.“ Koukla jsem na něj, nechtělo se mi od jeho ruky, ještě naposledy jsem se o něj otřela a poté jsem se mu posadila k levé noze. Následovalo další pohlazení. Sundal mi náhubek a poté vzal vodítko a vedl mě opět ze sklepa nahoru. Poklepal na pohovku se slovy „hop“ usmála jsem se na něj, to je pocta, aby mi dovolil na gauč! A radostně na něj vyskočila, blbě jsem se přitom ale opřela o opěradlo a zaúpěla bolestí.

„Lehni si na záda, a buď opatrná“ Pomohl mi se pohodlně položit a odešel…brzy se vrátil s nějakou mastí a postupně mi namazal celé tělo. Všechny šrámy od rákosky důkladně promazával a masíroval. Když skončil, umyl si ruce, sedl si mi k hlavě, hladil mě a až do večera jsme si povídali. Občas mi přinesl něco k jídlu, nebo k pití, abych se nemusela moc hýbat. Později mi namazal i záda a dál mě nechal ležet.

Při tomto rozhoru s ním, jsem zjistila jak je to naprosto úžasný chlap. Jediné, co chtěl, aby si dokázal, že mě ovládne, že můj vzdor zlomí. To se mu povedlo a nebyla jsem ve stavu, abychom si dál mohli hrát, aniž by mě lana podobně neboleli. Proto mě ošetřil a raději si se mnou povídal. Probrali jsme snad úplně všechno.

Večer, když si pro mě přišel Pán, tak mu vysvětlit, že jsme měli ze začátku drobné neshody, tak ať se neleká šrámů a nijak mě netrestá, potrestaná jsem prý byla dost. Když už mě Pán chtěl dát do kufru, odběhla jsem od něj zpátky k Pedrovi a ještě naposledy jsem mu čumák vrazila do dlaně. Ten se jen zasmál a chvilku se, se mnou mazlil. Můj Pán na to jen nechápavě zíral.

„Zvláštní, že je k tobě tak přítulná, to vidím prvně k cizímu člověku.“

„Řekněme, že jsme si spolu hezky popovídali a našli si k sobě cestu“ odpověděl Pedro a já jsem souhlasně štěkla „haf“

Poté na mě Pán pískl, tak jsem naposledy drbla Pedra čumákem do nohy a odcupitala k Pánovi a skočila do otevřeného kufru. Pán jej zavřel a propadla jsem se opět do naprosté tmy… budu na Pedra stále hezky vzpomínat, i když se už těším domů.