Intertwining realities - chapter one

Den se tvářil jako každý jiný. Vstala a dala si sprchu. Vyčistila si zuby. Oblékla si mikinu a legíny a udělala si snídani a kafe. Pracovala. Po práci vykonala pár domácích prací.

Celou dobu měla pocit jako by chodila v mlze. Hlavou jí vířily myšlenky, tolik myšlenek… Ne, jsou to vzpomínky, zašeptal hlas v její hlavě. Vzpomínky. Ale jak by mohla mít vzpomínky, které nebyly její.

Už se začínalo stmívat, když si udělala druhý šálek kafe a sedla si. Opatrně začala prozkoumávat vzpomínky, které jí uvízly v hlavě.

Zrzavá mladá žena v zrcadle se nejmenovala Alice. Jmenovala se Juliette, a byla mladší než původně odhadovala. Ne šestnáct, ale čtrnáct. Podle všeho žila ve Francii, ale ne ve stejné době. Muselo to být mnohem dřív. Snad čtrnácté století? Patnácté? Žila na nějakém sídle, možná zámku, spolu se svým otcem a pár sloužícími, protože její matka zemřela.

Zarazila se. Otevřela prohlížeč na notebooku a zadala název zámku, i když si nebyla jistá, jestli ho píše správně. Podle mapy se mohlo jednat o zříceninu na jihu Francie. Vyhledala si nějaké informace o zřícenině. Patřila kdysi francouzskému šlechtickému rodu, který vymřel po přeslici, a následně zámek zpustl a stala se z něj zřícenina. Poslední majitel zámku měl sice dceru, ale ta se ve velmi mladém věku zabila. Podle informací na nějakém webu o památkách prý koluje legenda, že duch mladé dívky na zříceninách straší, něco jako naše bílá paní.

Ale to je přece blbost, nemůžeš mít vzpomínky dávno mrtvý holky. To ti fakt přeskočilo?

Opřela se v křesle a nechala vzpomínky, aby jí znova zaplavily mysl.

Juliette byla taková, jako každá čtrnáctiletá dívka. Potřeštěná, a bláznivě zamilovaná. Do staršího mladíka, který byl hloupý a arogantní, a aby dokázal svou sílu, vyzval soupeře mnohem zkušenějšího než byl sám. Rány, které v souboji utržil, byly smrtelné, a mladičká Juliette si zoufala. Udělala by cokoliv, aby její milovaný žil.

Kde to jsme, to je Romeo a Julie ve Francii? poznamenal sarkastický hlásek v její hlavě, ale obrazy jí dál vířily myslí.

Juliette byla čím dál zoufalejší, a když se už zdálo, že všechny naděje jsou marné, objevil se u otce muž, kterého nikdy předtím neviděla. Otec byl obchodník a obvykle ho navštěvoval nespočet přátel a partnerů, se kterými obchodoval, ale tohohle muže nikdy předtím neviděla. Objevil ji plačící v zahradě, a nabídl jí naději. Duši za mladíkův život.

Jasně, takže teď tu máme smlouvu s ďáblem. Co jsi to četla za pohádky?

Juliette vůbec nepřemýšlela o tom co dělá a podepsala papír, který jí muž nabídl. A mladík se začal záhadně uzdravovat. Jeho rány se hojily, infekce zmizela. Všichni to považovali za zázrak. A když k němu Juliette přišla… Mladík se jí vysmál, odvrhl ji, dokonce uhodil. “Jsi hloupá husa, nikdy jsem tě nemiloval, kdo by tě taky miloval, jsi tak pitomá,” řekl jí. A Juliette byla ještě zoufalejší. Hloupoučká zoufalá malá holka. Skočila z útesu.

Jooooo, jooo, krásný drama. Tak a teď už by ty pohádky stačily, ne?

Zemřela. A přesto se znovu probudila. Cítila prázdno, tak nekonečné prázdno, jako by ji někdo vytrhl ze světa do kterého patřila, vytrhl ji z přediva existence, a ona do něj už nepatřila, pohybovala se v něm, ale nebyla jeho součástí. A cítila hlad. Takový hlad.

Juliette prodala duši a svůj život ukončila pár dní na to. Znovu se probudila, ale už nebyla člověkem. Její tělo žilo, ale postrádalo duši. A hladovělo po energii. Životní energii lidí. Stala se sukubou.

Taaaaaak dost, to by stačilo, dost těch pitomostí.

Další vzpomínky se jí míhaly myslí. Byly jich stovky. Tisíce. Juliette žila několik staletí. Žila na různých místech, chodila mezi lidmi, žila vedle nich, ale nepatřila k nim.

Vzpomínky se míhaly. Žila v mnoha zemích, pracovala jako nájemný zabiják, což bylo snadné pro někoho, kdo mohl měnit podobu dle libosti a regeneroval svá zranění. Pracovala v alexandrijské knihovně, kde načerpala nespočet informací o historii, legendách lidí, i legendách jiných tvorů. Žila chvíli v Americe, Evropě i Asii.

Potkávala i jiné tvory než byla ona. Další z těch, kteří svoji duši prodali a po smrti se stali služebníky pekla. Upíři, vlkodlaci, skřeti, démoni. A taky andělé. I když ty vídala jen zřídka. A i ona sloužila peklu. Živila se energií a kazila lidské duše, kradla jim dny a týdny života, a občas dokonce byla předmětem smlouvy, která se týkala lidské duše. Kolik hloupých smrtelných mužů prodalo svoji duši za noc se sukubou.

Naučila se držet od lidí dál, nenávidět je, viděla za staletí čeho všeho byli schopni. Krmila se na těch, jejichž aura už dávno nebyla čistá, a tížily ji hříchy. A snažila se udržovat si od nich odstup. Ale nakonec to nikdy nedokázala. Její povaha byla příliš empatická, příliš milující na nelidskou bytost.

Každé místo, každá epocha, každá etapa jejího života měla něco společného. Vždycky tam byl muž. Zamilovala se. Jako by si nemohla pomoct. A bez ohledu na okolnosti to nakonec skončilo zle. Odchodem, smrtí, vždy tam byla bolest.

A pak tam byl on. Akuma. Byl démon. Jeden z nejstarších. A nejmocnějších. Možná ten nejmocnější ze všech. Tak mocný že Bůh poslal armádu andělů, aby ho uvěznila na jednom místě, aby neznamenal nebezpečí pro svět. Příliš nevyzpytatelný. Příliš nebezpečný pro svět lidí.

A ona se k němu vracela. Přicházela, pokaždé když další část jejího života byla u konce, když se cítila prázdná a bolavá, když neměla vůli jít dál. A on ji vítal. Zlomyslný. Sadistický. Vynalézavý. Ale jemu nemohla ublížit. Naopak, to on mohl ublížit jí. Ale to jí nevadilo. Umožňoval ji cítit fyzickou blízkost, beze strachu že to někoho bude stát život. Bez toho, aby k ní přicházely jeho myšlenky a emoce. Mohla přestat myslet a vyprázdnit hlavu, vnímat jen slast a bolest, které jí způsoboval on. Umožňoval jí zapomenout.

A pak tu byly vzpomínky, které jí unikaly. Cítila, že se týkají jeho, ale odmítaly se jí ukázat. Cítila z nich tíhu emocí, která hrozila ji zavalit a srazit na kolena. Bylo to něco podstatného, tím si byla jistá, ale vzpomínky jako by jí pořád prokluzovaly mezi prsty. Zahlédla jen záblesky. Hrůzu, kterou nedokázala její mysl pojmout, Akumův vyděšený obličej, jeho naléhavý hlas, který ji volal, a pak šeptal. Nebo dokonce… prosil?

Vzpomínky se bránily uchopení, a tak je nechala být.

Místo toho vstala a přešla k zrcadlu. Místnost kolem ní už potemněla docela.

Co to jako děláš, snad nechceš říct že těm výmyslům věříš? Musela jsi něco číst, nebo vidět, prostě se ti pomíchaly myšlenky s fantazií, tohle se nestalo, není to skutečné. Hlas v její hlavě zněl naléhavě, snažil se ji přesvědčit.

“Stačí chtít,” uslyšela v hlavě ozvěnu slov.

Zavřela oči a soustředila svoji vůli. Soustředila se na muže, kterého viděla nejspíš jen ve snu, na pokoj ve kterém se ocitla, na vzpomínky o něm, na to všechno, co muselo být výplodem její fantazie.

Když otevřela oči, místnost kolem ní měla kamenné stěny.

Otočila se k zrcadlu. Opět v něm byla malá rusovlasá holka, tentokrát měly její šaty zelenou barvu, ladily s barvou jejích očí.

Zavřela oči a soustředila se. Když je otevřela, měla svoji podobu. Hnědovláska středního věku, trochu víc zakulacená, než byl ideál krásy společnosti, ve které žila, s brýlemi, ale pořád hezká.

Znovu zavřela oči, a soustředila se na svoji oblíbenou podobu. Její oblíbenou podobu, namítl hlas v její hlavě.

Když oči zase otevřela, hleděla na ni jiná žena. Tentokrát už žena, ne dívka. Mladší než ona, ale ne o tolik, stejně rusovlasá jako Juliette, ale vyšší, její stále hubená postava byla svalnatější a více ženská, nevypadala už tak křehce a drobně. Vlasy byly rovné a víc narudlé než měděný světlý odstín Juliettiných vlasů, a padaly jí do očí, vznášely se jí kolem tváře jako nadýchaná rudá svatozář, obličej byl užší a méně panenkovský. Teď se cítila sama sebou. Tohle byla správná podoba.

Alice, zkonstatoval hlas v její hlavě.

Pocítila únavu, ale potřásla hlavou aby ji ze sebe setřásla. Rozhlédla se, ale nikoho neviděla. Přešla k oknu. Byla už téměř tma, a za okny se povalovala mlha, ale viděla zahradu. Něco mezi parkem a zahradou, rozsáhlou a zřejmě udržovanou. A za ní les. Nic víc neviděla.

“No, Dorotko, rozhodně už nejsi v Kansasu.* pomyslela si.

V krbu tentokrát plápolal oheň, takže neviděla ven dokonale, ale postřehla další části domu. Nebyl to dům! Bylo to sídlo, obrovské, pokud to mohla posoudit. Viděla dokonce snad i věž.

To je jako hrad?! To jako fakt? pomyslela si.

Jasně že to je hrad, existuje snad něco víc pozérského než bydlet na hradě? Je to přece pán všeho, jeho veličenstvo, odfrkl si v hlavě jiný hlas, o kterém by přísahala, že nepatří jí. Copak sis nevšimla? Je to pořádně nafoukanej pitomec.

Tohle musely být myšlenky Juliette, ne moje, napadlo ji. Neměla ale pocit, že by měla v hlavě další osobu, která na ni mluví. Bylo to zvláštní. Jako by ona sama byla zároveň i Juliette. A Alice. A Rhea. A Rosalie. A všechny její podoby a životy, které prožila.

Přešla ke dveřím a otevřela je. Dívala se do dlouhé chodby, která končila zákrutem a bylo na ní několik dalších dveří.

No, je čas na průzkum.

Procházela chodbami hradu, který vypadal udržovaně, a tak nějak… živě. Jako by se o něj někdo dobře staral, ale nenarazila na jedinou živou bytost. Nahlédla namátkou do několika místností, ale nikoho nepotkala. Viděla několik salonků, pokojů, obrovskou koupelnu, která určitě nebyla ze stejné doby, do jaké by zařadila hrad. Prošla zákrutem a uviděla schodiště, vedoucí do velké haly, dvojče druhého, které bylo na protější straně. Sešla po schodišti a rozhlédla se. Jedny otevřené, obrovské dvoukřídlé dveře vedly do velkého sálu. Zahlédla obrazy a zrcadla, třpytivý lustr, a něco jako pódium. Na druhé straně haly byly další pootevřené dveře. A když k nim zamířila, uslyšela hluboký, melodický smích.

Za dveřmi byla obrovská knihovna. Police s knihami se táhly k vysokému stropu a byly plné knih. V prostoru mezi stěnami bylo několik stolků, na některých z nich byly další knihy, a kolem nich bylo několik pohodlně vypadajících křesel. Naproti dveřím bylo další velké křeslo, a v něm seděl on. Všude kolem se povalovaly stránky, vytržené z knihy, a pár jich ještě poletovalo ve vzduchu. Akuma se pochechtával, a vytrhával z knihy listy.

“Tohle jsem tam přidal já,” prohlásil a zlomyslně se zachechtal. “A tohle taky. A tohle.” Smál se a trhal stránky z knihy, na jejíž deskách vázaných v kůži bylo zlatými písmeny napsáno Bible.

Při tom pohledu nevěřícně ztuhla na místě, ale hlásek v její hlavě se zachichotal. Byla si jistá že to byla Juliette. Přišlo jí to ohromně k smíchu, jako pozorovat malého kluka, co si myslí jak není velký neplechář, a přitom je naprosto průhledný a čitelný. “Vítej, zrzečko,” prohlásil Akuma, aniž by zvedl hlavu. “Vrátila ses brzo.” Jeho hlas po ní stékal, hustý a sladký a lepivý jako med.

Otevřela ústa, aby odpověděla, ale muž k ní zvedl ruku, a ona zjistila, že přišla o hlas. Nemohla ze sebe vypravit ani slovo. Položil knihu a narovnal se v křesle, pohled upřel na ni.

“Utekla jsi bez rozloučení. Jak hrubé. Za to si zasloužíš trest. Neskončil jsem s tebou, nedal jsem ti svolení odejít.” V tónu jeho hlasu bylo jasně patrné ostří. Nedalo se říct, že by to byla výhružka. Bylo to konstatování. Slib.

Chtěla namítnout, že to byl on, kdo prohlásil, že může přicházet a odcházet jak se jí zlíbí, ale hlas ji pořád neposlouchal.

Vstal, a několika kroky překonal vzdálenost mezi nimi. Zvedl ruku a prsty jí přejel po tváři. Ve tváři měl opět ten vlčí úsměv, za kterým se skrýval hlad, a v očích mu jiskřilo. Z podlahy vystřelily provazy a omotaly se jí kolem kotníků a lýtek, a další pár kolem zápěstí ji stáhl na kolena. Akuma si olízl rty.

Klečela před démonem a cítila, jak se jí pomalu zmocňuje panika. Zloušela se vymanit z provazů, ale ty držely pevně jako ocel, ani se nehly.

Klid, tohle je úplně v pohodě, prohlásil hlas v její hlavě.

Akuma si rozvázal pásek kimona připomínajícího oděvu a nechal ho spadnout na zem. Rozvázal další pásek a něco jako kalhoty následovalo kimono a změnilo se v hromádku lesklého hedvábí na podlaze.

Nemohla si pomoct, zírala na jeho nahé tělo, perfektně tvarované svaly pod hladkou kůží bez jediné chybičky. Byl dokonalý. Taková dokonalost nebyla reálná, nemohla existovat. Panikařila, ale zároveň se jí zmocňovalo i vzrušení.

Jasně že je dokonalý, je to přece démon.

Zírala na jeho výbavu, která byla víc než dostatečná. Jeho tělo by mu pravděpodobně záviděl snad každý člověk. Cítila, jak rudne studem, ale nedokázala se přimět odvrátit pohled.

Lehce jí zvedl bradu a znovu jí přejel prsty po tváři. Pak jí vstrčil prst do úst. A pak druhý. Olízla je jazykem a vsála hlouběji do úst, a úšklebek na jeho tváři se ještě rozšířil.

“Snad se nečervenáš, zrzečko. Po tom všem. Jak roztomilé,” zasmál se, a zazněla v tom dětisnká radost a rozpustilost.

Jeho dlaně s dlouhými prsty jí sevřely hlavu, a dřív než stihla zareagovat, vrazil jí svůj penis do úst, hluboko, víc než kdy zažila, z očí jí vytryskly slzy a musela polknout, jak se jí dral hlouběji a hlouběji do úst a do krku, prostě si prorazil cestu. Vyděšeně se pokusila odtáhnout, ale nedokázala se pohnout ani o milimetr. Zkusila se vzepřít proti provazům, co ji držely u země, ale nepovolily. Bolest a šok ji zaplavily. Cítila, jak začíná panikařit, nemohla se nadechnout…

Pak ji zaplavil klid. Svaly se jí povolily, a panika zmizela. Bolest nezmizela, ale už nebyla tak zlá.

Klid, nic se ti nestane, nemůže se ti nic stát. Neudusíš se, protože se udusit nemůžeš. To musela být Juliette. Ale měla pravdu. Měla by se dusit, motat se jí hlava z nedostatku kyslíku, zoufalá snaha plic dostat do sebe kyslík, nadechnout se za každou cenu, ale nic takového se nedělo.

Akuma šukal její ústa, drsně a hluboko. Pozoroval přitom její obličej. Jeho stisk nepovolil, ale už se ho nebála, neděsil ji. Místo toho postřehla, že si to začíná užívat. Pořád jí ještě tekly slzy a krk ji bolel, ale bylo v tom i něco jiného. Cítila ho v ústech, na jazyku, cítila jak klouže tam a zpátky, jak zrychloval a jeho pohyby byly ještě prudší. Cítila, jak jí v ústech začíná pulzovat, a viděla jak démon přivřel oči.

Na poslední chvíli ji pustil a ona cítila, jak jí jeho semeno pokrylo obličej, vlasy, steklo jí na krk a zkapalo na šaty. Pár kapek jí steklo na rty. Olízla si je. Zablesklo mu v očích. Bolest v krku ustávala rychle, pohmožděniny co jí musel způsobit se hojily okamžitě, zůstávala jen příjemná malátná únava.

Regenerace, vzpomněla si.

Udělal krok od ní a prohlížel si ji.

“Zase tahle podoba,” poznamenal a po obličeji mu přeběhl záblesk něčeho… nespokojenosti? Podráždění?

Podívala se dolů na svoje tělo. Znova byla Juliette. Její tělo se vrátilo zpátky do podoby křehké panenky. Cítila se vyčerpaná. Jistě. Přeměna i regenerace si žádala energii. A energie přicházela od lidí. Ale tohle byl démon, žádnou z něj nezískala.

Provazy, které ji do té doby poutaly, zmizely stejně jako se objevily. Z těchhle kouzel nebo co to sakra bylo jí pořád šla hlava kolem. Podal jí ruku a pomohl jí vstát.

“Hloupá sukubo, copak se nekrmíš? Je ti líto chudáčků smrtelníků, zrzečko?” zeptal se výsměšně.

Aniž si to uvědomila, zareagovala, a tentokrát to nebyla Juliette. Zaksichtila se a vyplázla na něj jazyk. Dětinské. Ale nestihla se zastavit.

Démon přivřel oči. Prudkým pohybem ji objal jednou rukou v pase a zvedl jako pytel brambor, visela mu přes paži a poděšeně mávala rukama a nohama, zatímco s ní přešel k nejbližšímu stolku a položil ji na něj tak, že klečela. Chtěla se narovnat ale nestihla to, prsty jí sevřely vlasy na zátylku a přirazili jí tvář k dřevěné desce stolu, zatímco druhou rukou ji vyhrnul šaty. Náraz na stůl zabolel, byla si jistá že na levé tváři bude mít modřinu. Zaúpěla, a pak hlasitě vykřikla.

Přirazil do ní až na doraz, nechápala jak se mohl znovu okamžitě vzrušit. Ale dokázal, byl tvrdý a drtil ji zevnitř, žádné přípravy, byla mokrá, jistě, vzrušilo ji jeho předchozí mučení, ale i tak, byla si jistá že tohle tělo, tahle podoba, byla příliš drobná na to, aby něco takového bylo možné. Bolest jí projížděla tělem jako rozžhavená ocel pokaždé, co narazil na stěnu jejího lůna, drsně, bez slitování. Jeho tempo bylo vražedné, chtěla se vykroutit, svíjela se, ale jednou rukou ji držel za zátylek a druhou paží ji objímal kolem břicha, takže nemohla klesnout na stůl a vyhnout se jeho výpadům. Přirážel rychle a drsně, na chvíli pustil její břicho a nehty jí vyryl do zad hluboké šrámy. Zakřičela ještě hlasitěji. Nepřestával do ní přirážet a připadalo jí to jako věčnost, bolest ji zaplavovala ve stále se opakujících vlnách. Nedokázala říct, jestli to bylo pár vteřin, minut nebo hodin. Její svaly se začaly pomalu uvolňovat, poddávaly se nátlaku, a ona kromě bolesti začínala vnímat i rozkoš. Bral si ji, jako by byla jen hračka, neživá a nerozbitná, drtil ji přírazy, a bolest se s rozkoší začala pomalu prolínat. Bolestný křik se změnil ve sténání. Hlasitější a hlasitější. Zrychlil a pustil ji, ale ona se už nesnažila vytrnout. Boky vycházela vstříc jeho pohybům, chtěla víc, potřebovala víc, orgasmus co se k ní blížil sliboval být legendární a úplně jí odpálit mozek. Rukama ji držel za boky a tiskl si ji k sobě, občas jí konečky prstů přejel po zádech, tentokrát už bez škrábanců, a pořád zrychloval. Měla pocit že to už víc nejde, přírazy následovaly jeden za druhým v šíleném tempu, nemožném tempu, všechny pocity se v ní slívaly do ohromné řeky rozkoše a bolesti a chtíče.

Její výkřik rezonoval kamennými stěnami, následovaný jeho spokojeným zasténáním. Zhroutila se na stůl. Ležela a prudce oddechovala. Cítila, jak z ní vytéká jeho semeno. Doufám, že poničí lak na tom pitomým stolku, napadlo jí a ze rtů se jí vydralo zachichotání.

Ježíši. Tohle tě napadá? Nic jiného? Zrovna tohle? Jsi zvrácená.

Ještě chvíli oddechovala, než zvedla hlavu. Seděl zpátky v křesle, oblečený, s knihou v ruce.

“Očekávám, že příště budeš mít víc energie. Nemám chuť šukat tohle dětský tělo, nejsem pedofil,” oznámil povýšeně a tón jeho hlasu rezonoval posměchem. Ale něco v jeho výrazu neodpovídalo slovům, měla pocit že to, co právě řekl, nebyla tak docela pravda.

“Smíš odejít,” dodal. “Nakrm se, a pak se vrať.”

Už jí nevěnoval pozornost.

Zavřela oči a přála se vrátit zpátky.

Opět stála před zrcadlem. Byla oblečená, a vypadala jako vždycky. Cítila se příšerně unavená.

Jsi psychopat, víš to? Máš mozkový příhody, úplně pošahaný, rozčiloval se hlas v její hlavě, ale ona cítila zvláštní druh únavy a spokojenosti.

A komu to vadí, odpověděla hlasu ve své hlavě, a odplížila se do postele. Usnula dřív, než jí hlava dopadla na polštář, ani se nenamáhala svlékat.