Valentýnská překvapení

To, co zde popíšu, je můj zážitek z Valentýna roku 2014. Nezapomenutelný, vzrušující, svůdný, posilující vzájemnou oddanost a snad i závislost. Přesně takový, který vám dá s partnerem pocit, že jste zrozeni jeden pro druhého. Byl pátek 14. 2. 2014. Valentýna jsme s manželem neslavili nikdy více než Den české státnosti nebo Den slovanských věrozvěstů. Letos jsem se ale rozhodla, že to bude jinak. Posledních čtrnáct dní nejsme schopní udělat si čas jeden na druhého a vrchol naší erotiky spočívá v pro mě zaručené „ukolébavce“, kdy mi partner jemně masíruje chodidla u televize. Letos pro mě pátek čtrnáctého znamená připomínku toho, že i když už jsme s partnerem roky šťastně spolu, intimní život by mohl být trošku živější a nespočívat jen na zážitcích, kdy mě polospící s kartáčkem v puse navštíví ve sprše, aby si vypláchnul pusu, a přitom mě letmo pohladí po mých mokrých křivkáchs úsměvem značícím něco mezi „mám tě rád“ a „dobrou noc“. V práci jsem obrátila kalendář do nového pracovního týdne a připomněla si jméno „Valentýn“ jasně zvýrazněné pod tučnou čtrnáctkou. Tento týden se nebudu jen těšit na poslední pracovní den, ale postupně ve svých fantaziích probouzím smyslnou ženu odhodlanou udělat z tohoto jinak obyčejného dne něco nezapomenutelného. Upřímně, v sexu a intimnostech nejsem bůhvíjak odvážná a celkem rychle jsem zjistila, že si mnohem raději užívám dominantního partnera, než chvíle, kdy přijdu do ložnice a tam sedí bezradný muž s dotazem „tak jak bys to chtěla“. Prvně, odpověď je „nevím, protože to je tvůj úkol něco vymyslet a dát mi najevo, jak moc mě chceš, jestli poslušnou a oddanou, nebo škrábající a kousající, naznač, pošeptej, nastav si mě“. A potom, nejsem typ ženy, která by o erotických fantaziích často přemýšlela, rozehrávala v myšlenkách, co by, kdy by, třeba, možná,... Ráda si život, vzrušení a sex užívám, ale erotické romány nečtu a stud je mou přirozenou součástí a ochranou, kterou proniká jen ten pravý. Má první myšlenka sklouzla k výběru erotickéhoprádla. Může se vám to zdát fádní, ale jsem si jistá, že nový kousek něčeho vzrušujícího by mého muže potěšil, zvláště, vybrala-li bych si jej pro sebe sama a nešlo by jen o další kousek, který jsem od svého miláčka dostala ke zpestření našich zážitků a lehce prorůžovělá a v rozpacích bych jej jako vždy vybalovala s obavami, jestli se má ženskost a svůdnost nepromění po oblečení něčeho takového ve výraz laciné šlapky. V práci mám výhodu i nějakéhočasu pro sebe, takže jsem strávila nějakou tu chvíli (nebudu vás, se striktní pracovní dobou, rozčilovat popisem, jak dlouho ta chvíle trvala) hledáním toho pravého. Volba padla na překrásný krajkový korzet s podvazkovým upínáním a tangy. Něco takového mého muže naprosto odrovná, tím jsem si jistá. Cestou z práce jsem se stavila vybrat si ještě vhodné punčošky a začínala se ještě více těšit na to, že za dva dny je už pátek. Večer mě manžel překvapil, měl lepší náladu než v posledních dnech a jeho blízkost mi byla příjemná. V posteli mi přál dobrou noc vášnivěji než jindy, ale mě lákalo jej odmítnout a trošku vydráždit, aby se i pro něj stal pátek něčím lákavým. Jeho první rozmrzelost z mého odtáhnutí se přešla chvíli po té, co jsem mu řekla, že pro něj chystám na pátek překvapení a líbilo by se mi, kdyby se na mě těšil tak, jako já na něj už teď. Přijal tu hru, ale rozhodně to bylo proto, že dva dny byly pro jeho chtíč ještě přijatelnou volbou a vždy jej potěší, když se ve mně probudí ta „mrška“, kterou obvykle skrývám. Pátek je tu, korzet je tu. Je nádherný, přesně takový, jak jsem si představovala podle obrázků a telefonátů s operátorkou. Z těch univerzálních velikostí s lomítky jsem měla trochu obavy, ale snad jako každou ženu, obávající se dopředu, mě potěšilo, že s menší velikostí nemám problém. Zkouším si korzet i s punčoškami před zrcadlem a připadám si neskutečně svůdně. Načesat vlasy, sprška, nalakovat nehty, nazdobit se, botičky na vyšším podpatku...tak, jak to mám ráda, protože se cítím neodolatelná a dokážu ho tak i přes jeho dominantní povahu dostat na kolena. Jsme domluveni, že dnes přijde dřív, chystám postel, ochutnávám víno (ano, patřím mezi ženy, které umí otevřít láhev vína a nestydí se za to). V tom mi zvoní telefon, je to on,.. „Ano, už jsem doma a celkem natěšená“, říkám mu dráždivě. „To je vše? Nic víc?“, opravdu chtěl jen vědět, jestli už jsem doma a ohlásil, že za malou chvíli vyráží z práce směr domov. „Tak teda dobře“ říkám si a dlouhou chvíli trávím se sklenicí vína v ruce, pocházením po bytě, občasnou kontrolou své dokonalosti v zrcadle,...těším se, jak zareaguje. Už je tu, ve dveřích uslyším klíče, ale nepospíchám. Vchází dovnitř, ale musí zajít za roh, kde si odloží kabát. To je moje chvíle! Za doprovodu melodií francouzského chansonu se opírám o rám dveří do obýváku, jak nejsvůdněji dovedu. Voní tu můj parfém, rukou si jemně přejíždím po boku. Vychází z poza rohu, ale kabát má stále na sobě, jen boty sundané. Je to tu, moje práce má očekávaný efekt, zarazí se. Chvíli na mě s roztomilým úsměvem hledí a já děkuji příšeří, které zakrývá mé lehce se červenající tváře. „Jsi nádherná“ prohodí cestou ke mně tichým hlasem. Přichází velmi blízko a políbí mě. „Ale i já mám pro tebe překvapení“ říká, a odchází zpět za roh k šatní skříni. Když se znovu objevuje, v ruce drží můj dlouhý kabát a říká jako by nic „Oblékni se, vyrážíme“. Zase ten jeho nic neříkající úsměv. „Tohle měla být přece hra podle mých pravidel“, říkám si stále nervózněji. „Jdeme ven? Tak počkej, já se teda převléknu a vypnu ten přehrávač“, říkám teď už asi otevřeně rozmrzele. „Ne, teď, tak jak jsi, jen ten kabát, nebude ti zima, neboj.“ „Tak aspoň vypnu ten přehrávač“, odpovídám a rychlým pohledem kontroluji místnost. „Tak to je úlet“, říkám si, když spíš v šoku z té situace, vsouvám ruce do kabátu, který mi drží za zády. Z kabátu, pod kterým nemám vlastně skoro nic, mi vykukujíjen černé silonky. Cvakání lodiček zní chodbou ke garáži, nastupujeme do auta. „Nemůžeš mi říct, co máš za lubem?“, ptám se jej opatrně. „Mám tajemství, stejně jako ty“, řekne mi a políbí mě znovu. Cesta autem netrvá dlouho. Odehrává se téměř v naprosté tichosti. Jeho pravá ruka se z mého kolena a stehna vrací na řadící páku a volant jen v nejnutnějších chvílích. Jsem nervózní, přemýšlím, co vymýšlí a ani mě se nechce mluvit. Parkujeme před starším domem v centru města. První chvilka nízkých teplot, ale jsem celkem teplokrevná, takže na náladě se přechod z vyhřátého auta neprojevuje. Zvoní na jeden ze zvonků, takové jsou prý instrukce. „Instrukce? Proboha od koho?“ běží mi hlavou, ale moji námitku přerušuje bzučení starších domovních dveří s krásnou restaurovanou řezbou ve dřevě. Vcházíme do prvního patra velmi moderně opraveného domu po bílých kamenných schodech. Opět krásné vysoké dveře, nyní už pootevřené. „Jsme tu správně?“, ptá se můj manžel po prvním kroku přes práh. „Samozřejmě, dobrý den a vítejte“, odpovídá mu muž ve středních letech, který nám vyráží naproti. „Lásko, myslím že bychom si měli promluvit, protože...“ „Pššššt, nech to na mě“, umlčí mě téměř okamžitě. Doufám, že ví, co dělá. Přece jen se neznáme první rok na to, aby nevěděl, že vlézt s naprosto cizím chlapem do postele není nic, o čem bych snila,... a už teprve ne na Valentýna. Nezouváme se, procházíme po dřevěné podlaze. „Pokoj máte zde“, ukazuje muž do dveří. Přistupujeme a otevírá se mi pohled na velmi vkusně zařízenou místnost s velikou postelí, uprostřed které leží růže. Udělám krok do místnosti a nakouknu do dveří spojující místnost s menší kuchyňkou, spíš barem. „Příjemně vám bude i tady“, promlouvá opět cizí muž a otáčí se na druhou stranu vstupní chodby, kde po několika krocích pohlédneme snad do té nejprostornější koupeny, jakou jsem kdy viděla. Její dominantou je velká perličková vana - vířivka, vkusně maskovaná do obrovské dřevěné kádě. Víc místností tu není. „Tohle není normální hotel, že?“, zeptám se teď už trošku klidněji a s úsměvem svého manžela. „Ne, není, ale do zítřejšího dopoledne nám tu myslím bude fajn, ne?“, odpovídá mi. „Když dovolíte, než si odložíte, mám pro vás ještě nějaké občerstvení v kuchyni, které vám připravím do lednice“, obrací se na nás opět cizí muž. „Ale ovšem, budeme rádi“, odpovídá manžel a tím rozpouští naši „trojici“. „Mám na tebe strašnou chuť, tolik ti to sluší a jsi tak krásná,... pojď ke mně“, říká mi manžel a rozepíná mi kabát. „Tome, neblázni, je tu ten chlap,..“ říkám mu nervózně, jako by to nevěděl a zahaluji se zpět do kabátu. „Ten má na práci teď jiný věci a já tě moc chci“, líbá mě na krk a ucho a přitom konečně sundává kabát. Stojím tam a cítím, jako by mi hlava měla explodovat, poddávám se svému muži, a z vedlejší místnosti slyším zvuk dopadajícího nože na prkénko. I já jeho moc chci, ale ještě tu nejsme sami,... přistihla jsem se, že mě ta myšlenka na druhou stranu i vzrušuje. Procházíme zpět do místnosti s postelí a věci nabírají rychlý spád. Divoce mě hladí a líbá, olízne mé prsty, které vyrazily vstříc jeho obličeji a vzápětí projely jeho vlasy. Několika rychlými pohyby si mě navede do polohy, ve které si mě chce vzít. Sleduji, jak si přes hlavu přetahuje triko a rozepíná kalhoty. Klečím na všech čtyřech na posteli, přechází za mě. Děj kolem již nevnímám, to vzrušení z jeho živočišnosti a chtíče je neskutečné, chci to, teď tady, zase mě dostal. Cítím, jak odhrnuje mé kalhotky a vniká do mě. Oddávám se neskutečným pocitům, slyším sebe, jeho, pravidelný zvuk přezky opasku cinkající do jeho zrychlujícího se rytmu. „Tohle nevydržím dlouho, udělej to rychle... jsou má poslední trhaná slova, která prohodím do jeho přírazů. Moje ruce zajíždí do povlečení a křečovitě jej svírají, drží si mě za vlasy, hladí po zádech, teď už nedokážu skrýt svůj křik, slyším i jeho, známé stupňování jeho vzdechů značí i jeho konec. Už, zarývá mi prsty do zadečku a drží si mě, abych neucukla byť o jediný centimetr. Spolu s jeho vzdechy se mi z hrdla dostávají nekontrolované zvuky štěstí, lásky, vzrušení a vášně. Drží si mě a hladí po zadečku. Nabírám pomalu dech a vracím se zpět do reality. Ve dveřích stojí cizí muž a opírá se rukou o rám dveří. „Jak dlouho tu byl? Co viděl?“ napadne mě v náznaku studu a podívám se po očku na svého muže, který jej také zaregistroval, ale na tváři má i směrem k němu vysílený úsměv. Pocity trapnosti se nedostavují, ta myšlenka, že minimálně já nevím, jak dlouho tam byl, mě spíš vzrušuje. „Teď už vás nechám úplně o samotě, užijte si hezkého Valentýna“, prohodí směrem k nám usměvavý muž při odchodu. Noc z pátku na sobotu jsme se milovali ještě dvakrát. Užili jsme si vířivku i ovocnou mísu, při které jsme se vrátili k našim chlípným zážitkům s divákem našich hrátek. Manžel mi přiznal, že o něm věděl dřív, nakoukl, když nás slyšel a ze vzájemných pohledů s mým manželem vyplynulo, že nám to asi vadit nebude. Rozhodl i za mě, mizera jeden, na druhou stranu jsme měli ve vířivce co probírat a vzájemně se svěřili, že nám to nepříjemné určitě nebylo. :-) K dokonalosti zážitku patří i taška s některým mým oblečením, kterou celý den vozil v autě a k mému neskrývanému potěšení mi umožnil cestovat domů v něčem jiném než županu nebo korzetu.