On-line crush

Napsal mi, jako každý jiný. „Ahoj, jak se máš?“ - nudný úvod do nové konverzace, který je nutné přetrpět, aby se člověk dostal k zajímavějším zprávám.

Ne každý den je nálada bavit se vážně, stejně jako ne každý den je nálada bavit se hned v nadrženeckém tónu, který se samozřejmě na této seznamce nabízí a nikdo se mu nemůže divit. Bohužel kluci mohou jen těžko poznat, v jaké z těchto dvou nálad se holka, které píšou, zrovna nachází. Nemají to leckdy jednoduché, hoši. Tady to první den úplně neklaplo.

Bum, další den, změna stylu. Rázem se konverzace rozproudí, informace se dozvídáme oba, víc ale mluví on, což mi vyhovuje.

Další den - opět píše. Pokračujeme v konverzaci, zajímá se o mě, o můj život, co dělám. Začíná mě zajímat také. Baví mě, že mu nikdy nedojdou slova a vždy konverzace utáhne i z nezáviděníhodné pozice, kdy už směřuje pomalu k mrtvému bodu.

Další den - ráno opět nacházím zprávu, jestli jsem se dobře vyspala. Fotky letí oběma směry a začínám sama iniciovat přechod na odvážnější téma. Bohužel se ho nechytá a zklamaně odcházím spát.

Další den - zas mi napsal. Poprvé mi dojde, že jsem se na jeho zprávu těšila. Vysvětlujeme si včerejšek, kdy se nechtěl tlačit do intimní konverzace, aby nepůsobil, že mu jde jen o to. Jako to bylo první den. Najednou nemám chuť na pizzu ale na něj.

Další den - obálčička s jedničkou u jeho jména. Opět spolu píšeme a začínám si říkat, že mě to baví víc, než by asi mělo. Najednou přichází video, kde se na mě směje a vypráví mi. EKG by v tu chvíli zaznamenalo nehezké vlnění, vyhlašuji pohotovost, máme tady crush.

Další den - další informace. Jedna špatná. Je z moravy. 250 kilometrů. Problém ignoruji.

Začínám ignorovat všechny ostatní zprávy, které mi chodí a soustředím se pouze na něj. Psaní, fotky, videa těch nejintimnějších rozměrů. A že je to velký rozměr. Obzvláště u něj.

Další den - děkovná zpráva za krásný online večer zakončený jeho vrcholem. Sám neví, že mé vrcholy byly hned tři. Tvrdí, že sem chodí jen kvůli mně a to mi dělá dobře. Nabízí instagram a ačkoliv bych chtěla vidět všechny jeho fotky, odmítám, protože to, že někam chodí jen kvůli mně, mi dělá velmi dobře. Cítím se s ním úžasně. Můžu být sama sebou.

Další den - zprávu s dobrým ránem tentokrát píšu já. Přichází další video s jeho hlasem a pozdravem. Ten den si ho pustím asi 50x. Crush je ohromný.

Uběhl týden, blíží se další. Naznačuji chuť setkat se, bavíme se o tom, plánujeme co bude. Další mokrý večer a usínání s úsměvem na tváři.

Další den - opět zpráva. Píšeme si, posíláme si fotky, videa. Crush už je cítit z obou stran. Přecházíme na whatsapp, kde se dají posílat delší videa.

Další den si nenapíšem. Každou chvíli na něj ale myslím. Holčičí přemýšlení - co když už nenapíše, se dere na mysl.

Další den - napsal.

Píšeme si dál a naše vzájemná touha po sobě dosahuje maxima. Stále se ale nedaří domluvit setkání. Z obou stran začíná být cítit frustrace. Píšeme si dalších pár dní.

Další den - nenapsal.
Další den - opět nenapsal. Nadrženost z předchozích dní vystoupala na maximum a je třeba ji někde uvolnit. Kamarád pomohl.

Další den - zpráva, že chce být exkluzivní.

Setkání se stále nedaří domluvit a začíná to bolet. Každý zpráva od něj je jak bodnutí sladkým nožem. Sladkost ze zprávy vždy prorazí bolest z toho, že se nedokážeme setkat naživo. Přestávám cítit touhu z jeho strany. Sklouzáváme do friendshipu. Crush se vytrácí.

Chci hladit jeho vlasy, chci jeho tělo, chci ho cítit, smát se s ním, chci s ním dělat vše. Ale vzdálenost nám zakáže se i jen setkat.

Ukončuji konverzaci. Bolí to, nechci to, ale musí to tak být. Realita musí dostat přednost. A tady se realita neblížila.

Několikatýdenní zamilovanost do modrého nicku na amatérech, pod kterým se skrýval skvělý kluk. Tak skvělý, že se mi pořád dostane čas od času do mysli. Tak skvělý.. a přesto tak vzdálený.

I jenom přes mobil mi dal možnost cítit něco, co málokdy člověk cítí v reálu.

A asi to tak mělo být.