Jizera

Byl krásný letní den, když Jiřina a Pavel odpoledne vyrazili na plánovaný výlet do krkonoš na návštevu.. Slunce příjemně hřálo a vzduch voněl po květinách. Jeli podél řeky Jizery, když Pavel najednou zpomalil.
„Tady jsem kdysi jezdil na kajaku,“ řekl s úsměvem. „Pojď, ukážu ti to.“ Máme čas a když přijdeme později tak to nebude vadit.
Zaparkoval auto na kraji malé lesní cesty, vzal z kufru deku a lahev vody. Ruku v ruce vyrazili lesní pěšinou směrem k řece. Po deseti minutách chůze mezi stromy se ocitli na břehu Jizery. Voda tu byla slyšet z dálky, s peřejemi a velkými kameny. Pavel začal nadšeně vyprávět, kde všude lodí projížděl, a ukazoval Jitce různá zákoutí ve vodě.
„Tady byla vždycky silná proudnice, musel jsem pořádně zabrat,“ vysvětloval a ukazoval na místo, kde voda hučela přes kameny.
Zaujalo je ale něco jiného. O kousek dál stál uprostřed řeky muž. Byl to rybář – muškař – který zručně nahazoval svůj prut. Jeho pohyby byly elegantní, jak házel mušku přesně tam, kam potřeboval. Jiřina s Pavlem se zastavili a fascinovaně ho pozorovali.
„Pojď, rozložíme si deku tady,“ navrhl Pavel. Sedli si na břeh a užívali si pohled na jeho preciznost. Muškař si jejich přítomnosti po chvíli všiml, usmál se na ně a pokynul hlavou na pozdrav. Začali se spolu bavit, až se rybář představil jako Tomáš.
„Nechcete si to zkusit?“ zeptal se najednou s úsměvem, když viděl Jiřinin zaujatý pohled.
„Já? Opravdu?“ zeptala se Jiřina, trochu překvapená, ale nadšená. Vzala to jako výzvu. Vstala, přebrodila několik kamenů a došla až k němu. Tomáš jí podal prut a začal jí vysvětlovat základy.
„Hlavně se soustřeď na pohyb zápěstí. A buď opatrná na kamenech, kloužou,“ varoval ji.
Jiřina se snažila opakovat jeho pohyby, a i když to byla její první zkušenost, vedla si obstojně. Hrála si tam nějakou dobu s jeho prutem, Tomáš byl trpělivý a občas ji lehce nasměroval. Pavel je pozoroval ze břehu, ale pak se všechno seběhlo rychle. Jiřina při pokusu o další nahození ztratila rovnováhu, uklouzla na hladkém kameni a s výkřikem spadla do vody.
„Jiřko!“ zvolal Pavel a hned k ní rozeběhl..
Tomáš ji mezitím chytil za ruku a pomohl jí vstát, byla celá mokrá. Jiřina si však bolestivě sykla – při pádu si asi vyvrkla kotník a na jedné noze se objevila krvácející ranka. Nemohla na nohu došlápnout.
„Musíme tě dostat na pevnou zem,“ rozhodl Tomáš. „Mám tady poblíž přívěs, kde se můžeš posadit, než Pavel dojde pro auto.“
Společně, byť s obtížemi, ji přenesli do Tomášova přívěsu, který stál na malé loučce kousek od řeky. Jiřina byla celá promočená a její bílá halenka teď odhalovala více, než by si přála. Tomáš, ač z ní nemohl spustit oči, zachoval si důstojnost a rychle začal jednat.
„Nemám tu žádnou lékárničku, ale na dezinfekci mám... no, slivovici. Doufám, že to nevadí,“ řekl omluvně.
Jiřina jen přikývla, zatímco Tomáš sundal její promočené boty a ošetřil ranku na noze. Jiřina sykla bolestí, když jí na ránu nalil slivovici, ale statečně držela. Pavel mezitím rozhodl že půjde pro auto. Tomáš jí pak řekl at si lokne, že jí to zahřeje.
Tomáš se snažil najít něco suchého, do čeho by se Jiřina mohla převléknout, aby neprochladla. Nakonec našel svou flanelovou košili a deku.
Pavel nevěděl co dělat, nicméně nějak se sem autem dostat pro Jiřinu musí. Takže se prozatím rozloučil s tím, že dojde pro auto. Tomáš mu radil, kudy to má objet, aby se dostal na tuhle stranu řeky.
Tomáš se na okamžik zarazil a pak ještě dodal, že má jet doprava a né do leva na jedné odbočce. Upozornil ho na tu odbočku záměrně, prý je to přehlédnutelné. Pavel než vyrazil a ujistil se, že Jiřce nic nechybí a s tím, že za chvilku bude zpátky se rozloučil. Po jeho odchodu si, ale všiml Tomáš, jak se Jiřina třese zimou, a bylo mu jasné, že jí musí pomoct se převléknout jinak by mohla prochladnout.
Mokré věci musí dolu. Jiřina se tedy snažila si sundat mokré kratasy, ale byli přilepené na jejím těle a bez bolesti nohy to nedokázala. „Dobře, pomůžu vám,“ řekl klidně Tomáš. „Ale slibuju, budu opatrný.“
Jiřina, posilněná několika doušky slivovice, jen kývla a lehce se opřela o stěnu přívěsu, aby mohla stát. Tomáš si klekl před ni a začal opatrně uvolňovat mokré kraťasy. Materiál byl nasáklý a těsně přilnutý k její kůži, což celý proces komplikovalo. Jiřina se snažila držet rovnováhu, ale občas bolestivě sykla, když její zraněná noha zabrněla.
„Omlouvám se, snažím se, aby to nebolelo,“ zamumlal Tomáš soustředěně.
„To nic,“ odpověděla Jiřina, i když jí tváře začaly rudnout. Situace jí byla nepříjemná, ale zima byla silnější než stud. Stála tam a od cizího muže si nechávala stahovat kraťasy, a snažila se aby aspoň kalhotky zůstaly na svém místě.
Nakonec se Tomášovi podařilo kraťasy sundat. Položil je na židli, kde z nich hned začala kapat voda. Jiřina teď stála v přívěsu jen ve spodním prádle a promočené halence, která byla naprosto průsvitná. Tomáš to galantně přehlížel a dělal jako by nic, ale rozhodně mu neušli její chladem trčící bradavky rýsující se i přes podprsenku. Dělal jako že odvrátil pohled, ale byl fascinován pohledem na ní. Pak vstal a nabídnul jí svou flanelovou košili. Ona tam předním stála a byla si vědoma jaký je na ní pohled. Nicméně pro chvilkovou bolest to přešla a cítila jak mokrá halenka se lepila na její kůži jak je předním vlastně nahá. Cítila chlad. Tomáš jí podal flanelovou košili a ustoupil stranou.
„Otočím se, ať máte klid,“ řekl s lehkým úsměvem, snažíc se situaci odlehčit.
„Děkuju,“ hlesla Jiřina, přitom cítila, jak jí červenají tváře.
Tomáš se otočil čelem k oknu přívěsu a zabýval se něčím na poličce, aby jí dopřál prostor.Všiml si však odrazu v okně a viděl jak Jiřina pomalu začala rozepínat knoflíky na haleně. Mokrá látka ale kladla odpor, lepením na kůži stěžovala každý pohyb. Když se konečně dostala k poslednímu knoflíku, chvilku váhala, ale zima ji nakonec přiměla jednat rychleji.
Halenka sjela z jejích ramen, odhalujíc mokré spodní prádlo, které se také těsně přilepilo na tělo. Jiřina se na okamžik zachvěla, když ji ofoukl chladný vzduch v přívěsu. Chtěla se rychle zahalit, takže bez prodlení sáhla po Tomášově košili a oblékla si ji přes hlavu. Košile byla na ní velká, látka z hrubé bavlny jí však okamžitě poskytla pocit sucha a bezpečí.
„Můžete se otočit,“ řekla tiše, zatímco si ještě upravovala rukávy a límec okolo krku.
Tomáš se otočil a pohledem na ni na chvíli spočinul. Jiřina v jeho flanelové košili působila překvapivě přirozeně, jako by patřila k jeho přívěsu a okolí lesa. „Sluší vám to,“ poznamenal s jemným úsměvem.
Jiřina se trochu pousmála a přitáhla si deku okolo ramen. „Díky. A díky i za tu košili. Je mi mnohem líp.“
„To jsem rád,“ odpověděl Tomáš a sedl si na židli naproti ní, aniž by se přestával usmívat. „Až se vrátí Pavel, budete v pohodě.“
„Jo, Pavel mě zachrání,“ řekla Jiřina se smíchem, i když koutkem oka vnímala Tomášovu nenápadnou pozornost, která však zůstávala galantní a zdrženlivá.
Jiřina se posadila na pohovku v přívěsu a ovinula se dekou a trochu se pousmála. „Díky. A slivovici ještě máte?“ zeptala se s náznakem humoru.
Tomáš se rozesmál a z flašky jí nalil do hrníčku „Samozřejmě, mám zásoby. Tady u vody to člověk ocení.“
Jiřina si vzala hrníček znovu lokla, tentokrát větší doušek. „Musím říct, že tohle je zatím asi nejlepší slivovice, jakou jsem kdy pila.“
Tomáš se usmál, v očích měl lehký lesk hrdosti. „Dělal ji můj táta. Je z moravských švestek, pěkně poctivě.“ Ale udělám vám ještě horký čaj. Jizera je studená, otočil se dal ohřívat vodu na vařič.
Je jemná. Jsem ráda, že jste ji měl po ruce,“ řekla Jiřina a zavřela oči. Slivovice ji opravdu trochu zahřála a pomohla zmírnit třes.
„Doufám, že Pavel už brzo přijede,“ dodala po chvíli. „Nechci vás zdržovat“ No, vzhledem k tomu jaká je sem cesta a jestli ji trefí…..a navíc si pomyslel, že by rozhodně by nebyl rád kdyby Pavel přijel brzo. To že tam má Jiřinu a ještě v tomu v kalhotkách a jeho košili mu dělalo radost.
„Tohle je to nejzajímavější, co se mi tady u vody za poslední dobu stalo,“ odpověděl Tomáš s úsměvem. „Vůbec mi to nevadí.“ Taková pěkná společnost mi dělá dobře. Jiřina se zaculila a upila.
Na chvíli bylo ticho, narušované jen občasným praskáním větví v lese a jemným šuměním řeky v dálce. Tomáš se snažil nedívat přímo na Jiřinu, i když si všiml, že v jeho košili a přikrytá pod dekou působí překvapivě uvolněně.
„Musím přiznat, že jste na muškaření vážně šikovná,“ poznamenal po chvíli. „Na začátečníka jste to zvládla dobře. Až na ten pád, samozřejmě.“
Jiřina se rozesmála, ačkoliv jí smích způsobil malou bolest v kotníku. „No, to asi nebude sport pro mě. Ale děkuju za lekci. I když, jak to teď vypadá, měla bych se muškaření spíš vyhýbat.“
Tomáš jí úsměv oplatil. „Někdy nejlepší zážitky přijdou nečekaně. A možná si to ještě někdy zopakujeme. Tentokrát třeba bez pádů.“ a připravenou náplastí zalepil malou ranku na noze. Nebojte, jsem dárce krve….tím poukázal, že nemá rukavice na její ošetření. Jiřina na to, že ona je taky zdravá.
Jiřina se už nadechovala k odpovědi, když měla dojem že slyší motor přibližující se lesní cestou. Tomáš vyšel ven, aby ho přivítal, ale nebyl to motor ale hřmění.
Tomáš vešel zpět do přívěsu, zavřel za sebou dveře a otřel si ruce o kalhoty, jako by právě dokončil nějakou práci venku. Na jeho tváři byl vážný výraz.
„Nebyl to Pavel,“ pronesl klidně, ale s náznakem obav. „To hřmělo. Blíží se bouřka.“
Jiřina se na něj překvapeně podívala, stále zabalená v dece. „Bouřka? Ale vždyť bylo tak krásně!“
Tomáš přikývl a pohlédl k oknu, kde se obloha začala zatahovat tmavými mraky. „To je u Jizery normální. Bouřky se tu občas objeví z ničeho nic. Hlavně, že jsme tady a ne u vody.“
Jiřina polkla. „A co Pavel? Doufám, že se nikde neschová pod stromem.“
Tomáš ji uklidnil: „Nebojte, bude v pořádku. Lesem vede cesta, určitě dojde k autu dřív, než se bouřka pořádně rozjede. Ale my tu zůstaneme chvíli zavření.“ Vadí vám to? Cítíte se dobře? Je mi tu příjemně odpověděla.
Venku už byl slyšet první vzdálený hrom, který se rozléhal po krajině. Vzduch v přívěsu zhoustl, jako by s přicházejícím počasím napětí mezi Jiřinou a Tomášem stoupalo. Venku se zvedl vítr a déšť začal jemně bubnovat na střechu přívěsu. Jiřina se přitáhla blíž ke stolku, deku si držela těsně kolem sebe. Tomáš se na chvíli posadil na židli naproti ní a snažil se najít něco, co by rozptýlilo její obavy. Zalil čaj horkou vodou.
„Chcete ještě slivovici? Možná vás trochu zahřeje,“ navrhl s úsměvem než čaj trochu vychladne.
Jiřina se krátce zasmála. „Možná ještě trochu. Zdá se, že v téhle situaci je nejlepší společník právě slivovice”.
Tomáš jí nalil do hrnku pěknou holinu. Jiřina nahlédla do hrnku a zeptala se ho “nechcete mě snad opít?” to bych mod rád, odpověděl Tomáš se smíchem i Jiřina se zasmála a z hrnku usrkla. Hřejivý pocit jí znovu uvolnil nervy, a i když jí bolest kotníku stále připomínala její pád, bouřka za okny se zdála o trochu méně hrozivá.
„Víte, že tohle je asi ten nejdobrodružnější den, jaký jsem za poslední dobu zažila?“ řekla po chvíli s úsměvem. „Jsem zraněná, mokrá, ale zároveň… nevím, mám pocit, že něco prožívám, nikdy jsem v karavanu nebyla, je to tu útulné. Musí to být pěkné takhle cestovat, ale asi lépe ve dvou ne?
No, Tomáš řekl, že má rodinu, ale dál o tom evidentně nechtěl mluvit. Takže jezdíte takhle sám? To vám tu není smutno? a pohled jí uvízl na hanbatém kalendáři playboye.
“Tomáš ji pozorně sledoval, v jeho očích byl lehký lesk zájmu. Je to tady zajímavé. Takové dny se pamatují a třeba na tento nezapomenete ani vy. A někdy ukážou, že člověk dokáže víc, než si myslí. Vy jste třeba zvládla zůstat klidná, i když jste spadla do vody.“
„Zůstala klidná?“ Jiřina se zasmála. „To spíš ta slivovice, ne já.“
Tomáš se zasmál taky, atmosféra v přívěsu byla najednou o něco příjemnější. Hromy a déšť za okny je na okamžik přenesli do jejich malého bezpečného světa, kde bouřka mohla jen zdůraznit vzájemnou blízkost.
Tomáš otevřel malou lednici v rohu přívěsu a vytáhl láhev vína. Byla studená, orosená kapkami vody, což ho přivedlo na nápad. „Nemám led, ale tohle by mohlo na váš kotník pomoct,“ řekl s jemným úsměvem a přisunul si k ní židli.
„To myslíte vážně?“ zeptala se Jiřina pobaveně, zatímco si lokla slivovice.
„Jasně. Studené na otok je základ,“ odpověděl Tomáš. Sedl si k jejím nohám, jemně si je přitáhl mezi své, aby měl lepší přístup k jejímu poraněnému kotníku. Opatrně zvedl její nohu, přičemž dbal na to, aby jí nezpůsobil další bolest, a přiložil studenou láhev na oteklé místo.
Jiřina sykla, ale vzápětí se uvolnila. „No dobře, máte pravdu, obklad vážně pomáhá.“
Tomáš se soustředěně věnoval chlazení jejího kotníku, ale koutkem oka si všiml něčeho, co ho vyvedlo z míry. Jiřky košile, jeho košile, jí končila těsně nad boky, a pod ní se rýsovaly mokré kalhotky. Látka, která po pádu do vody nasákla, byla stále průsvitná a odhalovala víc, než si možná Jiřina uvědomovala. Přes látku byl vidět tmavý proužek jejich tmavých chloupků. Látka kalhotek byla jemná v podstatě jako by tam ta látka ani nebyla.„Je to lepší?“ zeptal se, snažíc se udržet svůj hlas klidný.
„Jo, překvapivě ano,“ odpověděla Jiřina, usrkla si z hrnečku a opřela se pohodlněji o pohovku. „Musím říct, že jste fakt kreativní. Láhev vína na kotník, to je asi ta nejstylovější léčba, jakou jsem kdy zažila.“
Tomáš se zasmál. „Musíte si zvyknout, že u vody se improvizuje.“ a nemohl odtrhnout oči od jejího klínu. Jiřina si mezitím neuvědomovala jeho pohledy, spíše se uvolnila a začala se cítit bezpečněji. „Kde jste se vlastně naučil takhle pomáhat?“ zeptala se po chvíli.
Tomáš pokrčil rameny. tak to umí snad každý.
Znovu se snažil věnovat kotníku, ale jeho oči opět zabloudily tam, kam neměl. Otočil láhev, aby chladila z druhé strany, a přemýšlel, jestli si Jiřina všimne, že to udělal jen proto, aby viděl do jejího klína lépe. Naštěstí byla zaujatá vínem a klidem, který se mezitím v přívěsu rozhostil a on si tak vychutnal pohled mezi její rozevřená stehna. Tomáš přejížděl lahví po Jiřině kotníku, jemně ji chladil a dotýkal se jí s takovou lehkostí, že to působilo spíš jako pečlivé hlazení než první pomoc. Povídali si a atmosféra byla uvolněná, přestože venku už déšť bubnoval na střechu přívěsu a hromy občas zahučely v dálce.
Jiřina s úsměvem pokračovala, ta slivovice ale působí….a pokračovala v hovoru „Manžel mě občas tahá do sauny. Já tam moc nemusím, ráda ta horké sauny. Ale prý si tam připadá líp, když je tam se mnou a ne sám.
Tomáš se na ni koutkem oka podíval. „To chápu, ale sauna… to je zajímavé místo. Lidi tam odhodí nejen oblečení, ale někdy i zábrany. Ale když vás to nebaví, proč se do toho nutíte?“
Jiřina pokrčila rameny. „Pro něj, ale někdy bych radši byla doma s knihou. Mám ráda svůj klid.“„Můžu se vás na něco zeptat?“ pronesla najednou Jiřina, přerušujíc jejich konverzaci o saunování s manželem.Tomáš k ní vzhlédl s mírným úsměvem. „Samozřejmě. Co vás zajímá?“
„Kolik vám vlastně je?“ zeptala se přímo, zvědavost v jejím hlase byla upřímná.
Tomáš se zasmál a pokračoval v chlazení její nohy. „No, jsem ročník 69. Takže už takový olddog – starý pes.“
Jiřina se rozesmála. „To bych do vás neřekla. Vypadáte… dobře. Zkušeně,“ dodala trochu nervózně a napila se dalšího doušku slivovice a cítila jak se v ní rozlévá horko a alkohol na ní příjemně působí. Rozlévá se do celého děla a ona začíná být odvážná, veselá a hravá….Tomáš na chvíli přestal s lahví a podíval se na ni výrazněji. Jiřina si až teď uvědomila, že jeho pohled sklouzl trochu níž, než by očekávala. Jeho oči na okamžik spočinuly na jejích mokrých kalhotkách, stále s jasně viditelným tmavým proužkem a teprve teď si uvědomila, že před ním sedí vlastně nahá. Zčervenala, ale nepohnula se. Podívala se dolů na svůj klín a pak znovu na něj. Její pohled byl smířlivý, možná dokonce zvědavý jak bude reagovat, když mu dovolí vidět víc.„Tady jste ale něco vynechal,“ řekla tiše a ukázala na část nohy, kde ještě necítila chlad. Přitom docela povolila sevření nohou a mírně pohnula nohou tak, aby mu uvolnila výhled mezi její nohy a jakoby chtěla říct, že tohle všechno je v pořádku.
Tomáš si odkašlal, zvedl lahev a přesunul ji na místo, kam Jiřina ukázala. „Promiňte, budu pečlivější,“ řekl klidně, i když v hlase měl něco, co naznačovalo, že si je situace plně vědom jen lehce očima zabloudil kam mu zrovna dovolila.
Atmosféra v přívěsu zhoustla, naplnila se jakousi zvláštní směsí intimity a nápadného napětí. Jiřina se opřela, upila další doušek z hrnečku a nechala Tomáša pokračovat v péči o její nohu s plným vědomím jeho pohledů. Pohrávala si s Tomášem a sledovala jeho oči, dělala vše proto, aby Tomáš mohl pohledem prozkoumávat její tělo aniž by měl dojem, že bude při tom přichycen. Hrála si s ním a samotné jí to bylo příjemné ho takhle dráždit pohledem na své tělo. Přemýšlela jestli někoho má. Viděla, že pohledy na ní mají odezvu v jeho poklopci. Ačkoliv byl starší, byl pro ní …..přemýšlela o tom jak on to má s partnerkou a slivovice způsobila, že přemýšlela i o jeho životě a jestli se mu líbí. Venku už padal soumrak, když se náhle otevřely dveře karavanu. Pavel vrazil dovnitř, promočený od hlavy až k patě, s kalhotami od bahna a výrazem, který osciloval mezi vztekem a šokem. Jeho oči přelétly scénu před ním – Jiřina pohodlně usazená na pohovce, zabalená v dece, s nohou opřenou o Tomáše, který jí stále jemně chladil kotník lahví vína. Košile, kterou měla na sobě, sotva zakrývala její tělo a průsvitné kalhotky pod ní neunikly Pavelově pozornosti.
„Co to sakra…?“ zakoktal Pavel, jeho obočí se stáhlo do zamračené linie. „Uvízl jsem s autem v bahně a tahal ho z té kaše, zatímco ty si tady ležíš v suchu a vyvalená před cizím chlapem v průhlednejch kalhotkách!“ vychrlil ze sebe s hlasem plným obvinění.
Jiřina, která se díky slivovici a péči od Tomáša cítila klidná a možná i trochu opojená situací, se na něj podívala s ledovým klidem. „Pavle, možná by sis měl nejdřív připomenout, proč jsme tu. Ty jsi mě do toho lesa zatáhl. A kvůli tomu jsem si zranila nohu. Tomáš se o mě staral, zatímco ty jsi někde bloudil.“
Tomáš mezitím mlčel, jeho tvář zůstávala neutrální, Pomalu postavil láhev na stůl, aby Jitce uvolnil prostor, a vstal.„Nebude to tak horké,“ vložil se do toho konečně, jeho hlas byl klidný, ale pevný. „Jiřina se zranila, bylo třeba se o ni postarat……
Pavel si ho změřil pohledem, ale jeho vztek se znovu obrátil k Jitce. „A ty? Sedíš tady jako by nic, ještě se tady... předvádíš!“
Jiřina se napřímila a položila deku stranou, aby bylo jasné, že jeho tón snášet nebude. „Předvádím?
Pavel se zarazil, jakmile Jiřina položila otázku a pokračovala dál, Ty mě taháš do sauny ne proto, že bys chtěl, abych si to užila, ale proto, že tě baví, jak se na mě ostatní dívají. Jak vědí, že jsem tvoje. Dělá ti to dobře, když ti jejich pohledy potvrzují, že máš vedle sebe ženu, která je přitažlivá. Nebo se snad mýlím?“ Pavel zalapal po dechu. „To přece... To není pravda! To... dělám to pro nás! Abychom trávili čas spolu. Abychom byli... blíž.“
„Blíž?“ zopakovala Jiřina.já ti ukážu blíž…. myslíš že nevím, že tě to vzrušuje? že ti to dělá dobře, když jiní muži mě sledují? Sám mi nabízíš masera. Tak víš co? já ti to dopřeju, ale ani necekneš a jemně ho políbila na ústa. Z jejího dechu byla cítit slivovice.
Pavel, rudý až po uši, tiše přikývl na Jiřininu otázku, aniž by dokázal ze sebe vypravit jediné slovo.
„Tomáši,“ řekla Jiřina klidným, ale rozhodným hlasem, který přehlušil i vzdálené dunění bouřky. „Nalij do toho hrníčku slivovici a podej ji Pavlovi.“
Tomáš na chvíli ztuhl, překvapený jejím příkazem, ale pak poslušně nalil štědrou dávku a přistoupil k Pavlovi. „Tady,“ řekl jednoduše a podal mu hrnek.
„Vypij to,“ pobídla Jiřina Pavla a založila si ruce na prsou. „No tak. Pokud ti to dělá tak dobře, tak aspoň dodrž moje pravidla.“
Pavel ji chvíli zkoumal pohledem, jako by zvažoval, co přijde dál, ale pak se přiklonil k tomu, co považoval za nejjednodušší – poslechl. Zvedl hrníček ke rtům a začal z něj pít. Slivovice ho pálila v krku, ale vypil skoro polovinu, než se zarazil.
„Hotovo,“ vypravil ze sebe chraplavě. „Co teď?“
Jiřina se pousmála, ale v jejím úsměvu bylo něco znepokojivě jistého. „Takže... chceš se dívat? Řekni to nahlas, Pavla. Chceš se podívat?“
Pavlův pohled zůstal upřený na její tvář, ale bylo vidět, jak těžce polkl. „Ano,“ přiznal tiše. Tak to dopij.
„Dobře,“ řekla Jiřina. Pak se otočila k Tomášovi, který stál v pozadí, celou dobu mlčky pozorující situaci. „Tomáši,“ oslovila ho pevně. „Pomoz mi sundat ty kalhotky. Tomáš přistoupil blíž, pohled mu sklouzl k Pavlovi, který tam stál jak přimrazený, neschopný se pohnout nebo zasáhnout. Potom Tomáš poklekl a jemně za gumičku začal stahovat Jitce její kalhotky, jeho pohyby byly pečlivé, jako by se snažil zachovat jí důstojnost i přestože situace byla za hranou.
Stála tam, klidná, pohled upřený na Pavla, který na ni hleděl, neschopen odtrhnout oči.
Když měla kalhotky u kotníků a proti ní klečel Tomáš, přitáhla jeho hlavu blíž ke svému klínu a oslovila ho tichým, ale jistým hlasem a zeptala se ho jestli je to to co si přál vidět.Tomáš kývl, ale neřekl nic. Pohledem zkontroloval Pavla, který stál jako přikovaný, s hrníčkem slivovice stále pevně sevřeným v ruce. Vypadalo to, že se snaží zpracovat nejen to, co právě viděl, ale i hlubší pravdu o sobě samém, kterou mu Jiřina právě nastavila jako zrcadlo.
Jiřina, která původně chtěla jen ukázat Pavlovi, jak moc se jí nelíbí jeho přístup, najednou pocítila něco, co sama nečekala. Horkost, která se jí rozlévala tělem, nebyla jen důsledkem napětí situace, ale i silného vzrušení, které ji zaskočilo svou intenzitou.
Byla si vědoma pohledů obou mužů, z nichž každý byl jiný – Pavlův byl směsicí studu a touhy a ponížení, zatímco Tomášův byl překvapený a opatrný, jako by se snažil pochopit, co od něj situace vyžaduje.Tomáš se nadechl, jeho oči se na chvíli setkali s Jiřčínými, a v jeho výrazu byla zřetelná otázka. „Je tohle opravdu to, co chceš?“ ptaly se jeho oči mlčky. On sám nevěděl, co si má o celé situaci myslet, ale něco v Jiřině klidném postoji ho přimělo respektovat ji. Byla v tu chvíli pevná jako skála i když sama cítila, jak ji nečekané emoce pod povrchem rozkládají na kousky.
Jiřina se zhluboka nadechla, snažila se ovládnout horkost, která jí prostupovala. Byla si vědoma, že Pavel z ní nespustí oči, ale zároveň vnímala Tomášovu blízkost a doteky. “Pokračuj Tomáši, prosím” Ten převzal iniciativu a jemně podepřel, aby neztratila rovnováhu při jejím usazení na okraj stolku poklekl před ní a tváří se začal přibližovat mezi její stehna. Sama se posadila tak, aby Pavel pavel viděl jak jazykem začal prozkoumávat její svatyni mezi doširoka rozevřenými stehny a jak jeho první drobný dotek jí způsobil záškub těla jako jí elektrický proud. Nespouštěla Pavla z očí, byla zvědavá na první reakci svého muže a proto ho sledovala. Teprve po chvíli kdy se ujistila, že Pavel je takovým pohledem vzrušený se začala se oddávat jazyku, který si pohrával s jejími lalůčky okolo mokrého růžového vchodu. Když se jazyk začal věnovat poštěváčku, zaklonila hlavu a plně si užívala vlastních nových pocitů. Protože před manželem v takové situaci byla poprvé.

Pokračování příště.....a komentáře si rád přečtu