Zkrocení lištičky

Jednoho jsem se vidal provětrat si hlavu do lesa. Byl podzim a venku padalo listí hezky zbarevné a s vůní odpočinku a sladkého dýchánku. Procházkou nacházím jezírka, loučky, keříky, ptáci zpívají, štěbetají. A na jedné louce vidím, jak se hromada barevného listí nadhazuje, šune z jedné strany na druhou...

Chvíli je klidná, chvíli jako by zlobí. Vytáhnu dalekohled, kterým rád pozoruji zvěř a vidím... v listí se schovává lištička. Hraje si z lístečky, obdivuje je, nadhazuje a pak je rafe. Občas se zastaví a občas s úsměvem honí vlastní ocásek. Libí se mi... je to lištička, která svým śměvem zaujme nejednoho chovatele. A proto se rozhoduji, že ji dám možnost být jen mou. Pokud sama bude přítulná a mít zájem, můžeme spolu zažít nejednu pěknou chvíli... Opatrně se bližím k místu s listím. Hlídám si kam vane vítr, abych ji nevylekal. Pomalými kroky skrze blízkým porostem až stojím pár metrů v křoví od hromady listí...

Pomalu kráčím blíže k hromádce listí... jeden krok, pak druhý... žádné rychlé pohyby... další a další krok... nespěchám, dávám lištičce čas si mne všimnout a seznámit se. Ta si stále hraje přeskakuje v listí. A najednou, při jedné otočce za svým ocáskem si mne všímá. Vyskočí a dopadem na všechny čtyři směrem ke mne, kouká překvapeně a v načekaném postoji. Dávám ji chvíli a pomalu si dřepám. Chvíli na sebe koukáme a já pomalu natahuji ruku směrem k ní, zda bude mít zájem...

Lištička velmi ochotně natahuje čumáček a větří co jsem zač. Udělám velmi malý a pomalý krok blíže. Listička naklání hlavičku. Udělám druhý a třetí krok a opět čekám. Listička hezky zvědavě mrkne a oběhne mě kolem dokola... na jednu stranu, udělá krok blíže a pak na druhou stranu a opět zpět na své místo. Neváhám a pomalu udělám další dva kroky blíže. A lištička... opětuje mé kroky a pomaličku cupitá krůček po krůčku ke mně. Ve chvíli, kdy jsme kousíček, jen pár centimetrů od sebe, už stačí jen jeden krok jednoho znás. Vím, že tato lištička je velmi hravá. Hravá natolik, že buď zkrotne jedním dotekem, nebo si bude chtít hrát už navždy. Nečekám a zkouším první možnost. Rychlým krokem dělám pohyb v před a lištičku chytám za krčkem za kožich a srážím ji k zemi...

Je má, poslušně leží a ani tlapkami se nebrání a nepokouší se z mého sevření vymanit. Proč? Držím ji na místě, kde ji instinkt říká, že je vše v pořádku. Zde ji vždy chytala matka, když ji chtěla přenést...

Vidím v očích lištičky, že i když podmaněná, stejně by si chtěla hrát. Vždy pro takové případy nosím kouzelný proutek, který mi splní má přání. Vytáhnu jej, dvakrát poklepu na lištičku a najednou přede mnou leží, pod krkem uchopená překrásná zrzavá dívka, pěkná rozkočná tvářička, sladká větší prsa a s krásným kulatým zadečkem. Ručky položené nad sebou jako by se vzdávala. Druhou rukou bez váhání dva prsty strkám do jejích ůst a hladím ji po jazýčku. Střídám ruce, levou ji pevně chytám pod krkem. Lištička trochu červená z nedostatku kyslíku na chvíli lapla po dechu. Druhou rukou ji chytnu za vlasy a i přesto, že je vleže, ji zakláním hlavu vzad. Lištička ochotně vyplazuje jazýček očekávající zkrocení...