Je pozdě večer a ty jdeš domů. Ulice je skoro prázdná, jen vzdálené světlo lamp vrhá dlouhé stíny. Máš za sebou dlouhý den a v hlavě ti běží tisíc myšlenek, když vtom…
Zahneš za roh… a uvidíš ji. Stojí opřená o zeď, zády k tobě. Na sobě má jen krátké černé šaty, které jí obepínají boky tak těsně, že se každé zakřivení jejího těla zdá být skoro naschvál vystavené tvému pohledu.
Zastavíš se. Jen na vteřinu. Ten zadek je dokonalý. Pevný, kulatý, jako stvořený k tomu, aby sis ho přitáhl blíž.
Otočí se na tebe. Oči jí lehce jiskří v přítmí, jako by věděla přesně, co se ti právě honí hlavou. "Ztratil ses?" zeptá se tiše, s úsměvem, který je všechno jen ne nevinný.
Uděláš krok blíž. A další. „Možná…“ odpovíš. „Ale najednou mám pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.“
Stojíš teď blízko. Cítíš její parfém – jemný, sladký, s podtónem něčeho temného, co tě nutí dýchat o trochu hlouběji. Jako by ten jediný nádech dokázal probudit něco hluboko v tobě. Něco, co dlouho spalo.
Přiblíží se o kousek. Tvoje ruce pořád visí volně u těla, ale napětí mezi vámi je hmatatelné – jako statická elektřina před bouřkou.
„Víš, že jsem tě sledovala?“ zašeptá, zatímco její prsty lehce přejedou po tvé paži. „Už dřív. Dlouho. Jen jsi o tom neměl tušení.“
Polkneš. Tělo ti jemně cukne, když její nehty zavadí o kůži. „A co jsi viděla?“ zeptáš se, i když odpověď už skoro slyšíš mezi řádky jejího dechu.
„Všechno,“ usměje se, „jak se díváš, když si myslíš, že tě nikdo nevidí. Jak ti oči sjíždějí po bocích, jak se ti napne čelist, když potlačuješ touhu…“ Nakloní se blíž. Její rty jsou teď jen centimetry od tvého ucha. „A dneska… jsem se rozhodla, že už to nechci jen sledovat.“
Její ruka sklouzne na tvůj bok. Pomalu, odhodlaně. „Pojď se mnou,“ řekne tiše. Ani nečeká na odpověď. Otočí se, znovu ten pohled na její záda, boky, které se houpou v rytmu, co tě magnetizuje. A ty jdeš. Samozřejmě, že jdeš.
Dveře za vámi zaklapnou. A pak už zůstane jen ona. Tvoje touha. A noc, která ještě ani nezačala ukazovat, co všechno si s tebou chce pohrát…
Dveře se za tebou tiše zavřou. Ocitneš se ve tmě. Ale ne úplné. Jen přítmí, v němž oči rozeznávají obrysy – křeslo, stůl, záclony, které se pohnou v závanu vzduchu. A ona. Stojí tam. Zády k tobě. Čeká.
Uděláš krok, dva… A pak už tě slyší. „Zastav se,“ ozve se pevně. Ne prosebně. Ne něžně. Příkaz. Zastavíš se. V tu vteřinu v tobě něco poskočí. Jako by sis znovu uvědomil, kdo tu hraje podle pravidel… a kdo je určuje.
Pomalu k ní přijdeš. Ruce jí sklouznou po těle, ale ty jí je zachytíš zápěstí. Sevřeš je. Ne silně. Ale s jasným záměrem. Cítíš, jak se jí zrychlil dech. A přitom se ani nepohla.
„Ty se mě nebudeš dotýkat, dokud ti to nedovolím,“ řekneš tiše. Neodporuje. Jen přikývne. Tváří stále odvrácená, ale v napjatém postoji těla cítíš, jak se podvoluje. Jak v ní vře vzrušení, které tě teď živí.
Přitáhneš ji za vlasy dozadu. Pomalu, s rozkoší. Její krk se odhalí, hebký, napjatý… Přejedeš rty těsně kolem její kůže. „Tohle tě vzrušuje, že jo?“ šeptáš jí. Jen přikývne, tichý, přerývaný nádech ti prozradí víc než slova.
Otočíš ji k sobě. Ruce má stále ve tvém sevření, oči lesklé, trochu vzdorné, ale plné očekávání.
„Tak mě poslouchej. A možná tě odměním.."
A jak to bude dál? 🤔😊
Similar stories
-
The Fire Within
StrongProtector InactiveI’ll never forget that day in Afghanistan. We were rolling through a narrow valley in convoy, and everything was tense—the kind of silence that makes your gut clench. Dust was everywhere, coating the…
8 months ago 0 59 2 -
Brothers in the Stack
StrongProtector InactiveI still remember the first time I met David. High school basketball practice, back in Running Springs, and we were paired together for drills. He was a year ahead of me, and the guy had talent, a…
8 months ago 0 88 1