Přivoněl si... pokračování z blogu :-)

Přivoň si... máme čas... zašeptáš...

To byla slova, která přemalovala celý můj den. Najednou přestaly existovat všechny hranice, pravidla, výčitky i strachy. Zůstal jen okamžik – náš. Naklonil jsem se k tobě blíž, opatrně, téměř jako bych se bál, že se rozplyneš. A pak jsem to ucítil…

Tvoje vůně...
Ne ta z flakonku, ale ta pravá, přirozená... jemná směs ženskosti, touhy a napětí. Nadechl jsem se zhluboka, jako bych tím chtěl načerpat víc než jen aroma – tvůj dech, tvou energii, něco, co by ve mně zůstalo, až odejdeš.

Přiblížili jsme se natolik, že jsem slyšel, jak se ti zrychlil tep. Naše tváře byly kousek od sebe. Tvoje oči mě držely v zajetí, usmívaly se, ale zároveň mě zkoušely – jak daleko si troufneš, chlapče?

„Děkuju,“ zašeptal jsem s mírným úsměvem a oči mi sklouzly ke tvým rtům. Krásně tvarovaným, nalíčeným jen symbolicky, žádná maska, jen přirozenost. A ty ses ani nepohnula. Jen jsi čekala, co udělám.

Pohladil jsem tě palcem po hřbetu ruky, co jsi mi pořád držela. V tu chvíli mi bylo jasné, že kdybych tě políbil, neuhneš. Ale nechci spěchat... tohle není jen fyzická přitažlivost, tohle je tanec, který chci tančit pomalu, vychutnat si každý krok.

„Nechceš se mnou na chvíli zpátky na hotel? Na sklenku vína...“
Slova visela ve vzduchu. Věta, která má deset významů, ale záměr jen jeden...
Chvilku jsi mlčela, pak jsi jen kývla. Pomalu. Výmluvně.

Cesta k hotelu byla plná napětí...dvě auta jedoucí za sebou, plná vzrušení z neznámého...

Vešli jsme do pokoje. Zatáhl jsem závěsy, světlo se změnilo, atmosféra zhoustla. Nalil jsem dvě sklenky bílého, položil je na stolek... ty sis sedla na postel, levou nohu elegantně přes pravou, pohled upřený na mě.

„Tak teď už víš, jak voním...“ usmála ses.
Přešel jsem k tobě. Jemně ti přejel prsty po tváři, po krku, až ke klíční kosti.
„A teď chci vědět, jak ty chutnáš…“ řekla si zřetelně a s důrazem.