Založen do archivu

Kdy jsem si během svých čtyř odžitých dekád uvědomila, že mezilidské vztahy nejsou samorost a vyžadují adekvátní péči, nedokážu přesně říct. S jistotou však můžu prohlásit, že energie vynaložená na tomto poli se mi většinou v různých formách mnohonásobně vrátí. Proto když šéf přišel s návrhem se dnes po skončení úředních hodin s kolegyněmi ještě chvíli družit, neřekla jsem ani popel, i když mě doma čekala ještě dobrovolně nedobrovolná půlsměna u kuchyňské linky.

Okolnosti vzniku toho nápadu se vyjasnily záhy, současně s šéfovým příchodem. V tandemu sním dorazil totiž ještě další člen, inspektor bezpečnosti práce a požární ochrany na půl úvazku, povoláním hasič z místní posádky a, jak už jsem věděla z jeho dřívějších kontrolních návštěv našeho pracoviště, šéfův dobrý kamarád. Jako mámě na plný úvazek, s hlavou plnou starostí a přeplněným rozvrhem mi čas ubíhá neskutečným tempem, takže když se během dne na chodbě stihly mihnout hasičské kšandy, ani mě nenapadlo, že od poslední kontroly způsobilosti našeho pracoviště stran požární ochrany uběhl už rok. Vlastně by mě to zřejmě nenapadlo i kdybych zrovna neměla do čeho píchnout, jedná se konec konců o agendu někoho úplně jiného

“Tohle je Martin Tomsa, pro ty z Vás, které ještě neměly tu čest,” vzal si slovo šéf. “I když je možné, že už jste ho tu aspoň jednou potkaly všechny, protože sem Martin chtě nechtě dochází s železnou pravidelností. Ne že by byl natolik důsledný,” rozzářil se šéf potutelně, “je to hlavně z toho důvodu, že mu to pravidelně připomínám. Vy jste tu, Jano, nejkratší dobu…,” obrátil se Jan na kolegyni od vedlejší přepážky, která do našeho babince přibyla sotva před půl rokem jako náhrada za Stáňu, pobývající toho času na mateřské.

“Ale ano, pan Tomsa je dobře zapamatovatelný,” vstoupila mu do toho Jana. “Navíc od mého vstupního kolečka neuběhlo zas tak moc času, abych na jeho modré oči stihla zapomenout,” odtušila ještě s úsměvem a sklopila zrak v záměrně teatrálním gestu. “Školení BOZP nemohlo být zajímavější,” culila se.

“To rád slyším,” navázal s potlačovaným úsměvem náš vedoucí Jan a mě napadlo, jestli si je jako chlap taky vědom Martinovy atraktivity, nebo jestli tak hasič Martin působí výhradně na ženské osazenstvo.

I Tomsa se zdál potěšen, přičemž zároveň evidentně upadal do rozpaků a nevěda, co s rukama, vložil si je do kapes, odkud je v zápětí bezradně zase vyndal.

“Během dnešní Martinovi dopolední návštěvy u mě, pracovní návštěvy podotýkám, na něj prasklo, že měl předevčírem půlkulaté narozeniny,” podržel si slovo Honza, ale sotva se nadechl k pokračování, sebral mu s kamennou tváří vítr z plachet Martin sám: “A navíc jsem završil rozvod.” A já v útrobách pocítila sevření, nechvalně známý pocit neodvratitelnosti budoucích dějů. Taky moje nejlepší kamarádka a parťačka Eva, jak se mi s odstupem času svěřila, začala v ten moment tušit, že se něco stane.

“Nebudeme to zdržovat, Martine, máme tady dneska Tebe, holky dohnaly resty v papírování za minulý měsíc a já objevil ve skříni zapomenutou láhev Bohemia sektu, takže nás okolnosti přímo nutí stáhnout rolety a tu bohemku rozlít. Předpokládám, že šampusky se tady asi nenajdou, pár čistých hrníčků ale určitě ano, spoléhám na Vás. A pokud mě teď na chvíli budete moct postrádát, nechal jsem pro Vás v jídelně odložit tác chlebíčků,” zakončil svůj výstup Petr a vyběhl na chodbu pro slíbené pohoštění, čímž nás na nechal rozpačitému hasiči napospas, i když v dámské přesile.

Můj mozek a já k sobě chováme poněkud nejednoznačný vztah, založený spíše na vzájemné ostražitosti než spolupráci, a případů, kdy mi tropí lumpárny je na můj vkus prostě moc. A kdybych měla spočítat, kolikrát jsem mu to za poslední dobu měla příležitost oplatit, stačily by mi k tomu prsty jedné ruky. Respektive jeden prst za Vánoční večírek. Nevím, co dělám špatně, že si pro svá alotria vybírá ty nejméně vhodné okamžiky, asi se nad tím budu muset vážně zamyslet. Nevím, co dělám špatně a už vůbec ne, jak to tomu prevítovi vrátit.

Tentokrát se excitoval při pohledu na hasiče v kšandách, osvobozujícího za dohledu kolegyní zteplalý sekt ze zajetí designové láhve, aby mi předložil někde hodně vzadu uloženou ulepenou vzpomínku na tematickou scénu z porna, které mám, navzdory obecně rozšířené představě o ženách, sem tam vcelku ráda. A jal se mi ji za očima pěkně čistě přehrát, dobře mi tak!

Zajímavé bylo, že se mi vrátil i pocit z noční ložnice, pocit, který mě zaplavoval při pohledu na malý displej mobilu v mých rukách, když jsem se jednoho dne uprostřed pracovního týdne nad ránem vzbudila a nemohla dál spát. Vzpomínám si na ten pocit. Řízená provinilost, těžko to popsat jinak.

Na jediných stránkách s pornem, které znám, jsem nejprve jen bezcílně procházela jednotlivé kategorie a nabízená videa, váhala jsem, jestli mám. Partner vedle tvrdě spal a tak než ho s nejistým výsledkem budit, raději jsem brouzdala a skrolovala.

Ne že bych si video z prostředí hasičské stanice vybrala úplnou náhodou. Pro chlapy v uniformách povolání mám skutečně slabost, ale větší zájem ve mně většinou vzbuzují policejní složky, a konkrétně URNA.

Long story short: hasiči si na stanici z nudy noční služby objednali escort. Vyzývavou pracovnici uvítalo celé kvarteto evidentně neuspokojených chlapáků s nehořlavými kalhotami staženými ke kotníkům a už s pérem v ruce. Zaplacená dívka si tuhle bizarní pozdně noční podívanou na různě ztopořenou skvadru lidských samců, k mému nepochopení, vůbec nevychutnávala, a s patrným chvěním v hlase vydechla jen: „Postupně nebo najednou, kluci?“

Já bych se jim otevřela tak, aby mě vždy jeden šukal a ostatní se mohli pouze lačně dívat, ale hasičům bylo zřejmě stydno ocitat se během pronikání na očích těm druhým, a tak chtěli naráz. Jako rovný s rovným.

Někoho to možná pohorší, ale tehdy v noci jsem si při pohledu na sestavu těl na tom velkém stole ve stařičké hasičárně projížděla kundu s takovým entuziasmem, že mi v klíně od té doby zacuká snad pokaždé, když narazím na silnici na červenou Tatru.

Skutečný profesionál se pozná tak, že si umí poradit za každé situace, a obzvláště to platí, je-li v sázce profesionální reputace sexuální pracovnice. Přesvědčili se o tom i členové jisté jednotky hasičského sboru, poté co se na pracovním stole mezi stočenými hadicemi, kam si prostitutka mezitím pozadu vyskočila, objevila velká tuba s lubrikačním gelem. Kdo je připraven… K pronikání se však zatím ještě neschylovalo.

Jako první se od skupiny oddělil ten nejmenší z mládenců, děvka mu však nohou zapřenou do hrudníku vystavila stopku. Chtěla, aby pochopili, že ačkoliv přijala jejich platbu, nejsou to oni, komu patří díky. Jen ona a nikdo jiný je tady nositelkou tajemství. Nebylo zapotřebí slov, aby to pochopili. Stačilo si poposednout, oddálit stehna, zvednout kolena a lesklá látka jejích šatů se po kůži svezla tak, aby nebylo pochyb. Svatyně byla odhalena. Zbývalo ověřit ochotu mužů uctívat a jejich vůli sloužit.

„Kdo má nejtvrdší mrdák, může si vylézt na stůl a, než ho začnu šukat pusou, hladit mi jím tváře, mám to ráda,“ uculila se tmavovláska se sto čerty v očích.

„A který z Vás má jazyk dlouhý jako luskoun, musí zařídit, abych hezky zvláčněla. Gel máme jen pro jistotu, nezbytný bude až vymyslíte, jak mě píchat z obou stran,“ dodala jako by nic.

„A dva z Vás můžu svírat rukou. Poproste, a budu honit. Jestli jste tak nadržení, jak se na první pohled zdáte, nebude to trvat dlouho. Ale možná se dočkám překvapení a namožených rukou,” zavtipkovala ta káča a zamrkala na oněmlé muže.

„Máme na sebe hodinu a půl času, příležitostí na výměnu míst bude dost. Třeba pár z Vás zvládne stříkat dvakrát. Na Vašem místě bych to aspoň zkusila.“

Jak to bylo dál se budu muset rozpomenout jindy, z nechtěného transu mě totiž vytrhl hlas kolegyně Evy: „Kde je šéf tak dlouho? Že by nám sháněl odvoz domů, abychom si tu bohemku mohly vůbec dát?“

“Možná další hasiče a rozvezou nás na stříkačce“, vyhrkla jsem bez přemýšlení. Ale spíš ho někdo zdržel, nemyslíš? Co říkáš na toho Tomsu?

„Ehm. Mám se vyjadřovat? Chvíli jsem ho poslouchala a radši zdrhla k Tobě, nemůžu si dovolit nemyslet hlavou. Musíš mě hlídat nebo udělám nějakou blbost. Usmlouvala jsem na Radkovi, že pro mě sem po tréninku sjede a jak ho znám, dorazí spíš dřív,“ vyjádřila se s rozpačitým pousmáním přece jenom Eva.

„Ty vole, Evino, tys jí sice nemyslela, ale tohle taky není žádná výhra. Že pro Tebe manžel přijede je fajn, ale kdes nechala rozum?,“ bědovala jsem napůl vážně. Vážně nevážně. Takže smrtelně vážně.

„Dnes mám chuť se bavit a Radek v roli hlídacího psa mi do toho nezapadá, ať se na to dívám z kterékoliv strany. Víš co? Nech to na mně.“ Nechtěla jsem si vidinu několika chvil v uvolněné odpolední atmosféře, navíc s bezva kámoškou, nechat protéct mezi prsty. Příležitostí máme obě čím dál míň. Rozhodla jsem se proto zapojit mozkové závity a vymoct pro nás na Radkovi pardon. Na chvíli jsem se zasnila s pohledem upřeným z okna ven do slunečného odpoledne, vytáhla z kapsy mobil a zahájila protiútok:

JÁ: Dlouho ses mi neozval.
RADEK: Pokud vím, ignorovat jsi začala Ty.
JÁ: Dostali jsme se tak trochu na tenký led. Tvůj zájem byl příjemný, ale Evka je kamarádka, nechci si zahrávat s jejími city. V tom mám jasno. Ale mohla bych jí navrhnout udělat pár rajcovních fotek a pak Ti je poslat. Víš, jak ráda fotím. Chtěl bys?
RADEK: Fotky Vás obou?
JÁ: Spíš její. Ale kdoví, třeba mě holka přizve a o zbytek se postará samospoušť.
RADEK: Proč?
JÁ: What? Protože tam nebude nikdo, kdo by ji zmáčkl přece.
RADEK: Proč mi to píšeš?
JÁ: Jo, aha. No, chci ji dneska pro sebe.
RADEK: Jak jako?
JÁ: Zůstaneme dnes ještě pár hodin na úřadě. Taková menší sešlost s kolegy a kolegyněmi. Domů ji dovezu.
RADEK: Ty si nedáš bohemku? Protože právě kvůli tomu mi už Eva volala a říkala, abych pro ni kvůli tomu přípitku přijel.
JÁ: Pojedeme taxíkem. Jeden klient má taxislužbu a dluží mi laskavost.
RADEK: Nevím. Zní to divně a nelogicky. Proč mi to nenapíše ona?
JÁ: Je jí hloupé Tě odvolávat a ví, že bys měl kecy. Aby tu zůstala chci navíc hlavně já, takže klid.
RADEK. O děti se postarám, uložím, nakrmím. Po desáté ji budu čekat. Ty fotky ať máte spíš dřív než později a ať stojí za to.
JÁ: Stát Ti z nich bude, jestli jsi myslel tohle. Deal?

Zatímco jsem zpracovávala kámoščina manžela, začínala zábava přirozeně plynout a i šéf byl zpět, a to, kromě pohoštění, dokonce i s dalšími dvěma láhvemi. Tipovala jsem je na sbírku pozorností od známých, kterými byl proslulý. Děvčata se shlukla kolem mužů a Ti se snažili být šarmantní a vtipní. Probírali se drby kolem dění na radnici a historky z úřadu, které Tomsa prokládal zkušenostmi z výjezdů a jinými kuriozitami své profese. Visely jsme mu na rtech a sosaly jednu šampusku za druhou.

Celou tu dobu mi na jednom rameni seděl neviditelný ďáblík a neúnavně našeptával. Evka se skvěle bavila a já s ní, ale protože jsem se za ni Radkovi zaručila a slíbila ji v doručit domů včas, musela jsem se držet o půl kroku za ostatními. Nebo o krok před. Připadalo mi to tehdy sice nefér, ale s přihlédnutím k alternativě v podobě domácích prací, jsem to brala s povděkem. Dnes vím, že nedržet se při zemi, nenapadlo by mě dostát svému slibu tak brzo.

V jednu chvíli jsem se od skupinky povykujících spolupracovníků oddělila abych si do sklenice natočila vodu. Opřela jsem se o zeď a vychutnávala si chvíli stranou pozornosti. Pozorovala jsem své kolegy a Tomsu zpovzdálí a vtom se mi v hlavě urodila myšlenka podtrhnout svou spolehlivost a zajistit si tu fotku pro RADKA ještě dnes. Když jim teď Evu na moment vyfouknu, nemůže si toho přece nikdo všimnout. A tak jsem si pro ni, s prstem na rtech na znamení, že nepřipouštím otázky, došla.

Když se za námi zavřely dveře na chodbu, vypravila ze sebe zmatená a zakoktaná parťačka konečně: „Ty vole, proč mě táhneš ven?“

„Každá pořádná omluvenka potřebuje podpis, děvenko,“ zněla moje odpověď. Rozhodla jsem se zůstat do poslední chvíle tajemná. „Musíme Tě vyfotit,“ dodala jsem a strkala chudáka holku k dveřím přímo naproti. Za nimi se nacházel archiv a já byla přesvědčená, že cvaknout tam pár vyzývavých fotek bude zcela bezpečné.

V místnosti zaplněné kovovými regály se povyk linoucí se z našeho pracoviště ještě více ztišil. Na malý okamžik jsem zaváhala a ještě než jsem kamarádce udělila instrukce, ucítila jsem ve vzduchu prach a charakteristickou vůni kartonových desek a starého papíru. To už se ale Evka u registratury v rohu, čelem ode mě, prohýbala v lascivní póze tak, aby fotce, kterou jsem ještě ani neměla čím zachytit, dominoval její od přírody hezky tvarovaný zadek.

„Dobrý, kočko. Buď máš talent, nebo to neděláš poprvé. Radek je dolňák?“
„Ježiš není, ještě že Tě mááám, zlatko,“ rozesmála se Evka a začala si vyhrnovat saténovou blůzku, aby výjev doplnila oblinami poprsí.
„A ještě sukni trochu výš, ať je vidět lem kalhotek“ dělala jsem, co ode mě situace vyžadovala.

Na obrázku, který snímač mého telefonu transformoval na sekvenci jedniček a nul, a ty pak zhmotnil na displeji v podobě výsledné fotografie, stála Evka zády ke mně, jednou rukou vykasávající látku sukně, obepínající její pozadí, vytočená do strany, s pohledem vyzývavě upřeným přes rameno k objektivu. Druhou rukou si na fotce podpírala ňadro.

Vzápětí se celá předklonila, takže bylo vidět, že kalhotky, kterých lem jsem chtěla v záběru, vůbec nemá a přes široký úsměv procedila: „Tak co myslíš, jsem hratelná šukna?“ A já na to: „To by Ti řekl chlap. Mám zavolat Martina?“
“Leda pokud bys Radkovi chtěla poslat záběry mé nevěry, drahá. Nevím jak Ty, ale já jsem zoufale neuspokojená.”

Vzhledem k tomu, že nejsem literární postava, nýbrž jen nadprůměrně inteligentní administrativní pracovnice dopravního odboru, potřebovala jsem na zformování repliky v duchu sitkomu pro dospělé o vteřinu víc než pevný mužský hlas za mnou: “Pojďme s tím něco udělat, dámy.” Těžko říct, jestli to bylo způsobeno úlekem, nebo nepravděpodobností celé situace, ale najednou jsem se začala cítit jako nezúčastněný pozorovatel. Dokonce ještě ani dnes si nejsem jistá, jestli se všechno to, co se chystám vyprávět, doopravdy událo, anebo se jedná o falešnou vzpomínku, vykonstruovanou mým od přírody hladovým libidem.

Postava, která vstoupila do místnosti naprosto neslyšně, vypadala jako jeden z Martinových kolegů, s tím rozdílem, že Tomsa se během svých pochůzek u nás povětšinou neoblékal do hasičské kombinézy, nýbrž chodil v civilu. Muž mě vyvedl z konceptu natolik, že jsem před sebou, neschopná slov, stále ještě držela mobil s otevřenou aplikací fotoaparátu, přestože pohled jsem teď upírala někam úplně jinam. Nevypadal ani trochu v rozpacích, ačkoliv jsem jeho samého zrovna podrobovala neskrývanému vizuálnímu posouzení.

Vypadal k sežrání. Jako hasič vystřižený z vlhkých dívčích snů. Jeho úsměv prozrazoval zdravý, i když nesymetrický, chup, natolik odlišný od manýry z filmů. Po stranách neoholené tváře se mu dělaly přívětivé dolíčky a v rozkroku boule. Jistě by se jí rád dotkl, ale to si netroufal. Místo toho jej dva tři rychlé kroky donesly až ke mně a jeho dlouhé paže mě sevřely v pase. Jeho rty mě líbaly a já jako bych u toho ani nebyla, byť můj zrychlený dech vypovídal o něčem úplně jiném.

Ani rukou, která vzápětí spočinula na mužově pevném pozadí a jemně ho hnětla, jako bych v ten moment nevládla. Následovala jsem scénář, který jsem nečetla, ale věděla jsem, že je daný. Měl nádherný velký zadek a stál těsně u mně. Přes šaty jsem vnímala dotyk jeho vztyčeného pohlaví a chtěla ho v dlani. Zjistila jsem, že stejně jako u kalhot, i na hasičské kombinéze je v těch místech zip a zatáhla jsem jezdcem dolů. V tranzu jsem mu pomohla ven a stočila pohled na nebohou Evu. Stála tam a neschopná slov valila bulvy, tváře celé rudé, zatímco já hasiči levou rukou objímala pyj.

Ani jsem nepotřebovala stetoskop abych se přesvědčila, jak zdravě v něm tepe a doslova hučí. Stačilo se k němu sklonit, stáhnout kůži ke kořeni a pevně sevřít dlaň. „Na vzrušeném žaludu nacházíme kůži nejvíc hebkou na dotek“, proklamoval by v přírodopisném dokumentu o lidských samcích mimozemský vypravěč a já bych to dosvědčila, teď mi ale přese rty žádná slova neunikala a ani nemohla, právě rty jsem teď totiž jeho chloubu v dřepu laskala. Pohledy jsem přitom vysílala k Evě.

K čemu se ji snažím pozvat pochopila hned, byla to koneckonců ona, kdo před chvílí prohlásila, že se necítí uspokojená. Sameček nic nenamítal, plně se mi oddal. „Rozdělej mi ho, zlatko,“ špitla s planoucím pohledem vpíjejícím se do mužových tmavých očí.

„Chtěl bys mít dvě úřednice? Jak se vůbec jmenuješ? Ani ses nám nepředstavil, nevíš, co je slušnost? Naučím tě, jak se chovat,” rozvázal se Evě jazyk, přičemž poslední větu už pronášela přitisklá k mužově boku, se zrakem obráceným vzhůru k jeho obličeji, a vlhnoucím klínem. A sameček neměl slov.

Co se dělo dál není vyprávění hodné každých uší, ale že ho svěřím partnerovi jsem věděla hned. Včetně pocitů, které ve mně společné mrdání neznámého jinocha v našem archivu zanechalo. A můj milý mě bude chválit. Na rozdíl od Radka mi totiž možnost dopřát si vystoupit ze zodpovědné role přeje. Ví totiž, že tím prospívá nejen mé komplikované hlavě. A snad se udělá ještě dřív než tohle vyprávění skončím, a to s plným přijetím podstaty mé, i vlastní, vášně. A když hezky poprosí, uvidí i fotky. Nakonec totiž nevznikly obrázky kamarádčiny nevěry, nýbrž mé, když do mě pan hasič zasunoval ocas, trčící mu z kombinézy, u regálu na spisy.

Kromě perverzních detailů, jako jízda na mužově obličeji během kamarádčina dosedání na penis, ho ale bude jistě zajímat i to, kde se u nás na úřadě ten ztepilý chasník vzal, takže když bylo po akci a Evě se třásly nohy natolik, že si musela před návratem do společnosti dát pár minut voraz, milence jsem vyzpovídala a ukázalo se, že si ho sem Tomsa zavolal jako odvoz a on, jelikož se v budově neorientoval, a dostal po telefonu jen poměrně vágní instrukce, vstoupil z hlavní chodby omylem do jiné místnosti než měl.

Což je taky důvod, díky kterému zůstane už napořád, coby živá vzpomínka, založen do společného archivu našich neposedných představ.