První setkání?

Seděla na kraji postele v neznámém pokoji, ruce složené v klíně, oči sklopené. Napětí v místnosti by se dalo krájet, přesto to nebyl strach. Byla to směs očekávání, vzrušení a podřízenosti. Přesně to, co on chtěl vidět a ona chtěla zažít.

Vešel beze slova. Jeho krok byl klidný, jistý. Zavřel za sebou dveře a chvíli ji jen pozoroval. Zadržela dech, cítila jeho pohled na své kůži, jako by ji hladil i pálil zároveň.

„Vstaň,“ řekl tiše.

Ani nevěděla proč, ale okamžitě poslechla. Postavila se, lehce rozechvělá, ale připravená na to co očekávala, že přijde.

Přistoupil k ní blíž. Prstem jí zvedl bradu, donutil ji, aby se mu podívala do očí. Nebylo v nich nic než klidná síla a hlad, nebo snad chuť, či touha? Možná od všeho trochu. Jeho pohled byl tak hluboký, že v ní zažehl plamen.

„Víš, proč jsi tady?“

Přikývla. „Ano.“

"Ano, kdo?"

"Ano, Pane."

„Výborně, tak mi to řekni proč tu jsi?“

Hlas se jí na okamžik zadrhl, těžko hledala slova. Obávala se, že by mohla odpověď pokazit. Ve chvíli, kdy se on nadechl k opakování otázky, tak rychle vyhrkla: „Chci ti patřit. Chci být tvá. Dovolit ti všechno. Všechno, co uznáš za správné.“

Usmál se, ale nebyl to milý úsměv, ale lehce samolibý, vlastnický. Pak se ale hned začal mračit. Nechápala. Myšlenky jí vířily hlavou. Udělala snad něco špatně? Řekla něco nevhodného?

Pak hlasitě tvrdým hlasem promluvil: "Pásli jsme snad spolu husy?"

"Ne, Pane. Omlouvám se Pane, chci Vám patřit, chci pro Vás být poslušná," vykoktala s obavami.

"Hmm, svlékni se!"

Ztuhla, zasekla se, znervózněla. Přestože toto chtěla, tak ho neznala, raději byla pasivní. Nechala by se svléci, ale sama, aktivně se mu takto nabídnout? To nedokáže, asi. Nebo ano?

"Tak bude to?"

Jeho přísný hlas ji zatemnil mysl, zvedla ruce a nechala je na půl cesty. Lehce se rozechvěla. Teď si byla téměř jistá, že to nedokáže. Možná to setkání vůbec nebyl dobrý nápad. Možná to vše mělo zůstat jen ve snech, představách.

"Takže si tě budu muset svléknout sám? No dobře, jak myslíš."

Zastavil se jí dech, zrudla a přikývla. Nebyla schopna slova, pohybu. Chtěla ho potěšit. A zároveň utéct. Toužila, aby vše udělal on. Ale nechtěla být neschopná. Nechtěla ho zklamat. Přistoupil k ní, vydechl a pomalým pohybem jí stáhl šaty z ramen. Spadly k zemi a ona zůstala stát nahá, zranitelná, krásná. Udělal krok zpět, prohlížel si ji. Rudla ještě více, jeho pohled ji hodnotil, zkoumal. Cítila se jako zboží, jako věc. A přesto se mu nechtěla vzepřít a své ruce nechala svěšené podél těla, nepokoušela se zakrývat.

„Vidím, že jsi svůj slib, že přijdeš bez spodního prádla dodržela. Teď se otoč. Ruce za záda.“

Srdce jí bušilo, ale poslechla. Uslyšela tiché cvaknutí kovu. Pouta. Studená, pevná, naprosto neústupná. Když jí je nasazoval, cítila, jak se jí podlomila kolena. Podepřel ji dlaní na bedrech. Držel ji, ale jen natolik, aby nespadla. Zbytek si musela ustát sama.

„Šikovná, klekni.“

Ta pochvala ji až neskutečně hloupě potěšila. Cizí chlap jí tu diktuje a ona je štěstím bez sebe za to, že ji trošičku pochválí. Dřepla si pomalu, s grácií, hlavu skloněnou. Cítila, jak se vzduch změnil. Jak se její svět zúžil jen na jeho přítomnost, na jeho hlas, na jeho vůli. Byla jeho hračka, jeho vlastnictví. A poprvé v životě cítila, že je přesně tam, kde má být.

Naklonil se k ní a zašeptal jí do ucha: „Hodná holčička. Tímhle to teprve začíná.“