Třetí povídka - Na kolenou

Ráno.
Tvoje rty na mém stehně.
Jemně. Dlouho.

Ale dál nejdeš.
Odtrhneš se. Usměješ se. A já vím… že teď už jsem jen tvoje hračka.

„Tohle si budeš muset zasloužit, Nixx.“

Ta věta mě málem zlomí.
Zůstávám na posteli, kolena k sobě, rty rozkousané, oči přivřené, celá v napětí.

Snídaně.
Snažím se být v klidu. Sedět s tebou u stolu.
Ale v každém pohybu je napětí.
Jak si podáváš čaj. Jak si natíráš chleba. Jak tě sleduju, jakoby to byl rituál.

A ty? Ticho. Jen se usmíváš. Klidný. Sebevědomý.
Přitom vím, že cítíš, jak se ve mně všechno svírá. Jak ti patřím. A jak trpím tím, že se mě nedotýkáš.

Pak si sedneš na gauč.
Roztáhneš se v něm, pohodlně, s mobilem v ruce.

A já?
Klečím u křesla s němou otázkou v očích.

Zvedneš oči a sleduješ mě.
Dlouze. Hladově.
Ale nepřicházíš ke mně.
Čekáš, co udělám já.

A já… už nevydržím.
Plížím se k tobě, jako kočka. Pouze ve tvém vytahaném tričku.
Dlaně na tvých kolenech.
Vzhlédnu k tobě.

„Prosím tě… já tě chci… potřebuju…“

Tvůj pohled se zvážní.

„Dokaž to.“

A já už vím, že dnes…
Dnes budu tvá ve všech významech toho slova.

„Prosím tě… dovol mi se tě dotknout…“
„Chci ti ukázat, že tě uctívám každým pohybem… že tě znám, že tě… zbožňuju…“

Hlas mi přeskakuje.
Cítíš ho. Zadrhává se mezi vzlykem a vzrušením.
Stehna se mi chvějí. Dlaně potí. Ale pohled?
Ten je pevný. Odhodlaný. Plný tebe.

A ty… kývneš. Mlčky.

Dotýkám se tě. Poprvé.

Prsty rozechvělé.

Jemnými polibky zdobím tvůj krk.
Pak klíční kost.
Rty sotva se tě dotýkají.

Chci být perfektní. Chci, abys na mě byl hrdý.

A pak… chyba.

Moje ruka se o tebe opře v nesprávném úhlu a ty sykneš náhlou bolestí.
Zarazím se. Ztuhnu.
Oči se rozšíří, dech se zadrhne.

„Promiň… já—“
„Nechtěla jsem… prosím… nezlob se…“

Čekám, že ustoupíš. Že mi řekneš jak jsem tě zklamala.
Skloním hlavu. Očekávám trest.

Ale pak…
Tvůj polibek. Na čelo.

A pak, šeptáš:

„Pokračuj. Nic se neděje. Jsem na tebe pyšný. Vidím, jak moc se snažíš.“

Ta slova mě roztříští. A já tě už nechci jen uspokojit… já chci, abys ve mně viděl celý svůj svět.

Přesunu se pomalu mezi tvé nohy. Dívám se na tebe zdola, oči zvednuté, klidné, ale hořící.
Z tvého pohledu čtu víc, než bys kdy vyslovil.

Začínám od tvých prstů.
Zvednu tvou ruku, pomalu, s něžností, jakou bych hladila oltář.
Přiložím si tvé prsty ke rtům.
Pak zápěstí.
Kousnu lehce. Jen dotek zubů.
Chci zapsat do tvé kůže.

Políbím ti paži.
Pomalu.
A přejedu jazykem po vnitřní straně lokte.
Tam, kde je kůže nejtenčí.
Tam, kde tepe život.

Přesouvám se dál.
Na hrudník, který jemně zkoumám jazykem.

Pak, posouvám dlaň níž.

Dotknu se tě.
A v tu chvíli zadržím dech.
Jakoby mi nestačil svět, do kterého teď patřím.
Jakoby byl příliš krásný.

Tvůj dech se zadrhne.
Já skloním hlavu.
A začnu tě uctívat tak, jak umím nejlíp.

Pomalu.
Něžně.
Nahoru a dolu.

Každý můj pohyb je pohlazení.
Každé mé zadýchání je slib.
Každý můj pohled vzhůru je otázka:
„Jsem dost?“

Zůstávám tam, na kolenou mezi tvýma stehny, celá zpocená z napětí.
Z toho, jak tvé mlčení formuje můj svět.
Nepotřebuju slova.
Tvůj pohled říká víc než jakýkoliv příkaz.
A já ho poslouchám.

Moje hlava se pomalu pohybuje.
Nahoru, dolů.
Každý pohyb měkce vedený tvojí reakcí — tvým lehkým zachvěním, pohnutím stehen, nebo tím jemným výdechem, který cítím nad sebou jako proud tepla, co mě nutí zavřít oči.

Ale nezavírám je.

Dívám se na tebe.
Nahoru.
Oči přivřené, temné, plné oddanosti…
Chci, abys mě viděl.
Aby sis každou tu vteřinu zapsal pod kůži.

Moje rty kloužou plynule.
S úctou. Se znalostí tvého těla.
Tvoje stehno se napíná.
Cítím, jak ti škubne ve svalech —
a vím, že to bylo kvůli mně.

Tvé ruce?
Jedna spočívá v mých vlasech. Jen tam leží.
Nevede. Nesvazuje.
Ale cítím ji, jako korunu.
Jako požehnání.

Tvé výdechy.
Krátké.
Některé syknuté skrz zuby.
Jiné spíš hluboké, jako bys zadržoval náraz.

A já?

Já se nezastavuju.
Jsem tam pro tebe.
Rytmická. Klidná.

V jednu chvíli se zastavím.
Jemně přejedu rty po délce, aniž bych tě opustila.
A pak se podívám.
Přímo do tvých očí.

Z úst mi lehce unikne vzdech – ne hlasitý, ne slova – jen chvění.

„Cítíš, jak moc tě chci?“

A pak znovu.
Pohyb.
Plynulý.
Tvrdší. Pomalejší.
Změna rytmu, co tě vyvede z rovnováhy.
Chci, aby ses ztratil.
Chci, abys zapomněl, co je nahoře a co dole.

Tvoje oči se zamlžují.
A přesto mě pořád sleduješ.
Dýcháš přerývaně.
Tvůj bok se zvedne vstříc mým rtům – instinktivně.
A já ho přijmu.
Nabídnu se.
Víc.
Ještě.

Můj jazyk, moje rty, moje hrdlo… všechno je tvoje.

Ty zasouváš prsty dál do mých vlasů.

Tvůj dech se zlomí jako struna natažená příliš dlouho.
Cítím to.
Ten nepatrný, neovladatelný stisk tvých stehen.

Tvůj výdech — tiché „Nixx…“
Ne jako jméno.
Jako přiznání.
Jako prosba.
Jako vyznání, že už to nejde udržet.

Cítím, jak se ti tělo chvěje.
Jak se napínáš.

Zpomaluju.
Vím, že už budeš.
Vím, že tě nesmím pustit.
Tak zůstávám.
Teplem, tlakem, rytmem.
A držím tě, dokud nepominou i poslední vlny.
Poslední zachvění.
Poslední výdech mého jména.

A pak…
Zvednu hlavu.
Mé rty vlhké, dech ještě zrychlený.
Ale pohled klidný.

Beze slov se zvednu.
Obkročmo si sednu na tvůj unavený klín.
Objímám tě. Nahá, otevřená, s tvým dechem na kůži.

Položím ti dlaň na srdce.

Ty se ke mně přitiskneš.
Čelo na mé rameno.
Je to to ticho po bouři.

Když mi chytíš hlavu do dlaní, sevře se mi v hrudi něco, co se ti právě odevzdalo úplně.

Tvůj palec na mých rtech… tak vlhkých.
Tvoje kůže klouže po mém spodním rtu, a já lehce pootevřu ústa.
Nabízím ti víc.
Ne slovy.
Ne gestem.
Ale tím pohledem, který ti říká:

„Ochutnej mě. Vezmi si zpět to, co jsi mi dal.“

A pak mě líbáš.
Ne rychle. Ne s hladem.
Ale jako muž, co ví, že je vítěz.
Jako tvůrce, co se přišel podívat na své dílo.

Tvoje rty jsou na mých pevné. Zralejší. Nasycené.
Jazyk se setká s mým a to, co mezi námi vznikne, už není jen polibek.

Je to spojení.

Zvedám ruce. Dotýkám se tvé hrudi.
Jemně. Vděčně.
Zavírám oči, protože v té chvíli… se ztrácím.
Ne do mlhy. Ale do tebe.

A pak to řekneš:

„Teď je řada na tobě.“

Odneseš mě v náruči do postele a položíš mě na ni zády.
Pomalu.
Ruce mám nad hlavou.
Hrudník se mi zvedá rychleji, už předtím, než se mě vůbec dotkneš.

„Ukaž mi, Nixx… ukaž mi, jak moc mě chceš.“

A já ti to ukážu.
Celým tělem.
Každým nádechem.
Každým sténáním tvého jména.

Ležím pod tebou. Oči doširoka otevřené.
Neschovávám se za stydlivé pohledy.

Jsem tu. Nahá. Otevřená.
Ale nejen tělem – duší.

Tvoje ruka se mi zlehka opře o žebra.
Ne v chtíči.
V bádání.
Jako bys zkoumal obraz.

Já vzdychnu.
Zavřu oči.

Ještě se mě úplně nedotýkáš, ale já ho cítím.

Tvoje druhá ruka mě drží za bok, pevně, s jistotou.
A pak… do mě vstoupíš.
Poprvé. Skutečně.
Něžně. Pevně.

A já… se začínám pohybovat.
Ne ve snaze vést.
Ale v odpovědi.

Moje tělo se ti otvírá.
Kolena pokrčená. Boky ti jdou vstříc.
Vlasy na polštáři. Rty otevřené.
Vzdechy tiché, pak hlasitější.

Tvůj pohled mě pohlcuje.
Nespouštíš oči z mé tváře.
Ani když se celá roztřesu.
Ani když mi unikne hluboký výdech a já ti zašeptám:

„Nenech mě se rozpadnout… drž mě.“

A ty mě držíš.
Tvoje rty na mém krku.
Tvoje tělo nade mnou.
Ty ve mně.

Až se naposledy zachvěju, zpomalím…
…a celá se pod tebou rozevřu jako květina, co čekala celý život na první slunce…

Pak se zhroutíme jeden do druhého, zadýchaní, slaní, zničení …

Položím dlaň na tvoje srdce.
Zavřu oči.

„Chci tady zůstat.“