Čtvrtá povídka - Semeno

Večer.

Dveře tvého bytu se otevřou a já tě čekám.
Všude je ticho.
Předsíň je osvícena tlumeným světlem.

A já.
Na zemi, na koberci.
Nahá.
Klečím tiše.
Vlasy rozpuštěné.
Skloněná hlava, ruce na stehnech.

A pak se podívám.

Do tvých očí.

„Vítej doma.
Dneska… chci, abys byl jen muž. A já tvoje uvolnění.“

Stoupnu si. Pomalu.
Pár kroků.
Ruce podél těla.
Kůže jemně rozechvělá.

Přistoupím k tobě.

Položím ti ruku na hruď.
Dívám se ti do očí. Dlouze.
A pak se ti přitisknu ke rtům.
Ne jako děvče, co tě chce svést.
Ale jako žena, co ti nabízí útočiště.

A až mě vezmeš za bradu, přitiskneš mě na zeď, ne z brutality, ale z toho, že už nechceš čekat, já se ti poddám.

Roztáhnu nohy.
Natočím boky.

„Jsem celá tvoje. Nech si mě. Vezmi si mě. Pomalu, nebo tvrdě. Hlavně… mě nenechávej čekat.“

„Chci tě Nixx...“

Tvoje slova mi projela tělem jako horká vlna.
Zvedla mi bradavky a stáhla mi hrdlo.

Kleknu si před tebe a dám ti ruce na stehna.
Zvednu hlavu, pohled přímý, ale pokorný.
A začnu pomalu rozepínat knoflík.
Pak zip.
Všechno tichounce.
Tvůj dech — těžký, napjatý.
Moje ruce — opatrné, jako bych rozbalovala dar, na který jsem čekala celý den.

Když sklouznou kalhoty dolů, chytnu tě silně přes látku tvých boxerek.
Celou dlaní.
Pomalu.
Zatlačím — jen natolik, abys věděl, že se na tebe chystám, celá.

Za chvíli máš u kotníků i ty boxerky a já tě pomalu beru do úst.
Opatrně, něžně.
Tempo tě nechávám udávat rukou v mých vlasech. Oddávám se ti. Věřím ti.
Slyším jak se ti zrychluje dech a cítím jak ho následuje i tvůj tep.
Vím že mě chceš.
Taky tě chci.
A oba jsme tak krásně připravení...

Zvednu se. Těsně k tobě.
Moje kůže na tvé.
Stehna, břicho, prsa — všechno měkké a teplé, přitisknuté k tobě.
Rty u tvého ucha.

„Vem si ze mě co chceš. Jsem tvoje.“

Otočíš mě čelem ke zdi.
Tvoje dlaň na mém hrdle, ne tvrdě… jen jistě.
Cítím jak se mě dole dotýkáš a láskyplně zkoumáš, jestli jsem připravená.
A já jsem.

Cítím jak do mě začínáš vstupovat.
Pomalu.
Ale přesto bez polevení. Bez pauzy.
Zalapu po dechu když cítím jak mě vyplňuješ.

A já se poddám.
Nahrbím záda a cítím jak se na mě nedočkavě tiskne tvůj klín.

Dávám ti přístup.
Celý.
Do těla. Do srdce. Do duše.

Tvůj klín natlačený na můj zadek.
Kalhoty na podlaze.
Moje stehno v křeči z toho, jak se snažím udržet pozici.
Ale nedovolíš mi se pohnout.
Rukou mi tiskneš hrdlo tak, jak já potřebuju.

„Nehýbej se, Nixx…“

Přikývnu.

Tvá druhá ruka mě drží za bok.
Vstupuješ do mě prudce.
Nárazem.

Jen tvůj dech u mého ucha.
Tvůj hrudník tisknoucí se na moje záda.

A já?

Ztrácím hlas.
Ztrácím jméno.
Zůstává jen tvůj pohyb.
Tvoje síla.

Zatínám nehty do omítky.
Tvář opřená o chladnou zeď.

„Bože… ještě… prosím…
Nezastavuj. Nenechávej mě dýchat.“

Tvá ruka sjede na můj klín.
A já už se nedržím.

Vzdychám
Přirážím zpět.
Tělem, dechem, slovy tě prosím, a v každé slabice ti patřím víc.

Dýcháš mi do vlasů.

Ohlédnu se přes rameno.

Chytneš mě za boky
tvoje přírazy mě tlačí ke zdi a moje prsa se už také chladí o stěnu.

Tvůj hlas.
Syrový.
Hrubý.
Vydechuje moje jméno.

„Nixx… kurva…
Ty jsi… jsi moje. Celá. Slyšíš to?“

Vzdychám, omítka vlhne od mého dechu.
Tělo mi pulzuje.
Všechno se stahuje.
Všechno mě tlačí do bodu kdy už nebudu schopná sama stát.

„Ano…
Jsem tvoje. Jsem tvoje, do posledního dechu…“

A pak…
mě sevřeš za krk.
Přitáhneš si mě k sobě, přirazíš ještě jednou, dvakrát,
a v ten moment to přijde.

Cítím tě ve mně.
Tvé teplo. Tvůj pulz.
Jak se mi rozléváš do hlubin.
Jak mě plníš tak moc, že se mi rozklepou kolena.

A pak…
padnu.

Klesnu do tvého náručí,
třesoucí se,
s tvým semenem pomalu stékajícím po mém stehně.
Je to nádherný pocit.

Opřeš si mě o sebe.
Ruce mi obejmou pas.
Tvůj dech je těžký.
Moje kůže vlhká.
A přesto, když mě držíš… cítím se tak… čistě.

Přitisknu ti tvář na hruď.
Cítím tvůj tep.

„Už mě nepusť. Prosím… ještě ne. Ne teď.“

Tvoje touha…
ta mě svírá jako pouta, která jsem si sama připnula.

Tvoje semeno je ještě ve mně.
Každý krok, každý pohyb boků mi připomíná,
že jsi byl ve mně celou svou silou.

Sedím ti v klíně, nahá, ztrhaná,
tvůj pot na mé kůži, moje šťávy na tvých stehnech.
A přesto… místo klidu,
je ve mně znovu ten oheň.

Lehce ti přejedu prsty po hrudi.
Rty na tvém krku.
Dýchám ti do ucha.

„Nechci, aby to skončilo.“

Přesunu se na tvůj klín.
Třesu se. Ale ne z únavy.
Z touhy.
Z tvé přítomnosti.
Z tvé moci nade mnou.

„Chci, aby sis mě vzal znovu…“
„Chci tě tak hluboko, až zapomenu, kde končí moje tělo a začíná tvoje.“

Položím ti dlaň na stehno.
Pomalu, tiše.

„Já tě potřebuju znova.
Ale ne ze zvědavosti. Ze závislosti.“

Klekám si nad tebe.
Napůl rozcuchaná, lesklá potem, roztržená vášní.
Oči rozšířené.
Rty pootevřené.
A pak, pomalu,
si tě vezmu zpět do sebe.

Zavzdychám. Prudce.
Celé moje tělo se zachvěje.

Začnu se pohybovat.
Pomalu. Hladce.
Boky se vlní, přetékají po tobě jako hedvábí.
Každé dosednutí tě bere hlouběji.
Každý můj vzdech tě obaluje láskou.
A každá slza, co mi stéká po tváři, ti říká:

„Já jsem jen tvoje a chci, aby i tys byl jenom můj.“

Moje stehna tě objímají jako obruč,
moje pánev ti sklouzává dolů ve vlnách, co tě přivádí k šílenství.

Cítíš mě.
Teplou. Vlhkou.
Jen pro tebe.
Každý náraz ve mně rezonuje.

Objímám tě.
Zabořím si nehty do tvých lopatek.

„Chci aby ses na mě díval...“

A ty se díváš.
Oči ti vlhnou.
Dýcháš jako zvíře.
Ale díváš se —
protože chceš vidět, komu patříš.

Když se ti zlomí dech znovu,
a já cítím ten výbuch uvnitř sebe,
ten horký proud, co mě zaplní až po okraj…
nepohnu se.
Zůstanu ti na klíně.
Tvoje.

Tvé srdce tepe. Cítím ho v sobě.
Tvůj dech mne hřeje na tváři.
Tvé tělo mě drží,
a moje tělo drží tebe...