Lucinka před objektivem

Lucinka: Před objektivem. Letní večer na jihu Evropy voněl solí, bazén ještě nestihl vychladnout po odpoledním slunci a hotelová terasa se pomalu vyprázdnila. Lucinka se právě vrátila z baru – na sobě jen lehký přehoz přes plavky a jemně růžové krajkové kalhotky, které schovávaly skoro méně než nic. Její kamarádka Markéta se rozhodla jít spát, ale Lucinku lákalo ještě něco jiného. Nebo spíš někdo. Dvojice kluků, se kterými si před chvílí vyměnily pár zvídavých pohledů u baru, zůstala u bazénu. Jeden z nich – David – měl kolem krku foťák. Všimla si, jak jí sjížděl pohledem. Odpověděla mu nenápadným úsměvem a pomalým krokem kolem něj prošla. Náhodou jí sklouzla ramínka, kůže se napjala, krajka pod večerním světlem zřetelně obkreslovala bradavky. „Pořád fotíš?“ zeptala se, aniž by se otočila. David neváhal. „Jen když je co. „Otočila se zpátky, opřela se o nízkou zídku u bazénu a lehce vystrčila zadeček. „A je? „Byli teď sami. Lucinka stála u skleněných dveří hotelového wellness, osvětlená jen měkkým světlem z bazénu. Foťák tiše klikal, jak David zachycoval její siluetu, krajku napnutou přes boky, rozcuchané vlasy, jemné poutko, které jí nechal kolem krku. Pomalu jí přikázal si kleknout – ne tvrdě, spíš jako by ji aranžoval pro výtvarný akt. Byla to hra, a ona se jí podvolovala s lehkým rozechvěním.„Přesně tak… trochu se prohnout… ještě níž,“ šeptal.A pak fotku udělal.Jednu.Speciální.Lucinka klečela nahá, ruce za zády, pohled do objektivu – oči plné chtíče a zvědavosti. Bezmocná, ale svobodná. Krajka ležela pohozená vedle ní. V té chvíli se zastavil čas.„Tuhle ti neukážu,“ řekl David a podíval se jí do očí. „Ale možná… pokud se zítra zase uvidíme, třeba si ji zasloužíš. „Lucinka mlčky vstala, přistoupila k němu a jemně mu přejela prstem po rtech. „A co když si ji budu chtít opravdu hodně zasloužit?“ zašeptala. „Pak si přiveď i kamarádku.“Její smích byl tichý, šelmovský. Otočila se a nechala ho stát tam – s foťákem, s fotkou, s chutí po pokračování. A hlavně – s touhou, kterou teprve zítra začnou naplno krotit.
Ráno ji probudilo slunce a chuť. Na snídani se s Markétou domluvily, že každá si půjde na chvíli po svém. Lucinka věděla přesně, kam půjde. Už včera večer jí David dal nenápadný lísteček: “Pokud tu fotku chceš… přijď dnes ve dvě. Pokoj 217.”Byly dvě minuty po druhé, když zaklepala.Dveře se otevřely bez jediného slova. David ustoupil stranou, nechal ji vejít. Pokoj byl napůl zastíněný, postel rozestlaná, na židli položený foťák.„Tuhle?“ zeptal se a na displeji jí ukázal snímek. Klečela na zemi, nahá, pohled odevzdaný. Ani si neuvědomila, jak moc působí bezmocně a zároveň svůdně. Zalapala po dechu.„Chci ji,“ přiznala.David se usmál. „Pak víš, co musíš udělat.“Lucinka přikývla. Pomalu začala rozepínat šaty, nechávala je klouzat po ramenou, až dopadly k jejím kotníkům. Pod nimi měla jen ten nejjemnější set – krajková podprsenka bez výztuže, tanga sotva větší než stužka. Věděla přesně, co dělá. A on taky.„Polož se na postel. Na břicho,“ řekl tiše.Udělala to. Pomalu, schválně s boky vystrčenými, zadeček kulatý a napjatý, přes průhlednou látku už byl patrný každý detail. Slyšela cvaknutí foťáku. Pak další. A další.„Trochu roztáhni nohy.“Zadržela dech, ale poslechla. Prsty sevřely prostěradlo, srdce jí bušilo až v podbřišku. David přešel blíž. Bez jediného slova jí stáhl kalhotky až ke kolenům. Zůstala tak – vystavená, vlhká, vzrušená.„Nádhera,“ zamumlal. A pak ucítila, jak se jeho prsty dotýkají jejího klína. Jemně, opatrně, ale zároveň nekompromisně. Zajezdil mezi jejími záhyby, zjistil, jak je připravená.„Chceš fotku?“ zašeptal jí k uchu. „Tak ukaž, jak moc.“Její tělo se zachvělo, když do ní pomalu zasunul jeden prst. Pak druhý. Přirážela proti jeho dlani, boky se chvěly. A pak ji přiměl otočit se na záda. Její nohy položil přes svá ramena, prsty sevřel její boky a jazykem sjel dolů – pomalu, od klitorisu až k otvoru. Líbal ji, ochutnával, jako by jí chtěl ukrást dech. A ona sténala. Pootevřela oči a zjistila, že stále fotí.Jedna ruka, druhá… byla v jeho moci. Když ji přivedl k orgasmu, zůstala roztřesená a otevřená před ním.„A co dál?“ zeptala se ochraptěle.David si sundal tričko, jeho tělo bylo pevné a napjaté.„Teď… mi ji vrať. Tu bezmoc, co jsem viděl na té fotce. Ale doopravdy. „Lucinka se usmála. A nechala ho, aby si ji nastavil přes postel, svázal jí zápěstí hedvábnou stuhou a přirazil do ní tak hluboko, až zalapala po dechu. Dnes už nešlo o žádné snímky. Dnes šlo o to, co se do objektivu nikdy nevejde………….