Výlet pod stan

Rozhodla jsem se, že vypadnu. Sama. Potřebovala jsem vypnout hlavu, přestat řešit všechno a všechny, odpojit se. Zabalila jsem stan, spacák, zápisník, pár knížek a odjela k jezeru, kde to vždycky vonělo borovicemi, a voda byla čistá jako zrcadlo.

První den jsem jen seděla na břehu, poslouchala ticho a pila kávu z plechového hrnku. A pak jsem ho uviděla.

Byl sám. O kus dál, u svého stanu. Vysoký, opálený, s rozcuchanými vlasy a klidným výrazem. Pozdravili jsme se. Jen úsměv, pokývnutí. Ale ten pohled… v očích měl jiskru, kterou nešlo přehlédnout.

Další den jsme na sebe znovu narazili u vody. Pár vět. Lehký smích. Ruce, které se omylem dotkly, když mi podával lahev. Napětí rostlo. Večer jsem si lehla do stanu, ale spánek nepřicházel. Představovala jsem si jeho ruce na svém těle, jeho dech na mém krku. Bylo to silnější než já.

Třetí den jsme šli na procházku. Zůstali jsme sedět na plochém kameni s výhledem na jezero. Mlčeli jsme. Slunce zapadalo a já cítila, jak se jeho dlaň lehce dotkla mé. Neucukla jsem. Naopak.

Otočila jsem se k němu. Díval se na mě dlouze. A pak mě políbil.

Nejdřív jemně, skoro nejistě. Ale jakmile jsem mu rukama zajela do vlasů a přitiskla se blíž, ztratil zábrany. Jeho polibky byly horké, dychtivé. Hladil mě po zádech, pak sklouzl níž, přes boky. Vzdychla jsem mu do úst.

„Půjdeme ke mně?“ zeptala jsem se tiše.

Jen kývl. Držela jsem ho za ruku, vedla k sobě do stanu. Jakmile se zip za námi zavřel, všechen klid zmizel. Přitiskl mě ke spacáku, líbal krk, svlékal mě dychtivě, ale ne zbrkle. Tričko, podprsenka, kalhotky… všechno zmizelo mezi vrstvami oblečení. Klekla jsem si nad něj a dívala se, jak se dívá na mě…s tím pohledem, který mě rozechvíval víc než jeho doteky.

Přejel mi prsty mezi nohama. Byla jsem připravená, víc než připravená. Třásla jsem se touhou. Jazykem mi přejel přes bradavku, sál ji, zatímco mě dráždil prsty. Vzlykla jsem mu do ramene a sjela dlaní dolů… jeho vzrušení bylo tvrdé, nalité, pulzující v mé ruce.

Když do mě vklouzl, vydechla jsem hlasitě, překvapená tím, jak moc jsem ho chtěla. Přirážel do mě pomalu, hlouběji a hlouběji, a já se mu tiskla na tělo, kousala mu do krku, sténala mu do ucha. Spacák se pod námi hýbal, stan se chvěl, ale v tu chvíli jsme byli jen my…a žár, co mezi námi hořel.

Když jsem se udělala, hlasitě a bez zábran, stáhl si mě pevně k sobě a následoval mě. Cítila jsem ho hluboko v sobě, celé tělo mi vibrovalo.

Zůstali jsme ležet v objetí, zpocení, zadýchaní. Venku tiše hučela voda a hvězdy nad stanem zářily tak jasně, až mi přišlo, že svět se na chvíli zastavil.

„Původně jsem sem jela, abych byla sama,“ zašeptala jsem mu do hrudi.

Usmál se. „A možná právě proto jsi mě potkala.“