Prochazka v lese lucii

V lese

Bylo to odpoledne, kdy vzduch voněl po jehličí a slunci. Šla jsem po lesní pěšině, sukně lehce poletovala kolem stehen, tričko se lehoučce lepilo na tělo vlivem tepla. Byla jsem naladěná hravě, těšila jsem na klid, vůni stromů a možná i na nějaké nečekané dobrodružství.

A pak se tam objevil on.

Zpoza zatáčky se najednou vynořil — vysoký, urostlý, svalnatý muž v kraťasech a upnutém tričku, které sotva skrývalo jeho pevné tělo. Měl lehce rozcuchané vlasy a oči, které mě okamžitě zaujaly. Přesně ten typ, který si mimoděk změří pohledem a najednou mám pocit, že hraje nějakou tichou hru. Nepromluvil hned, jen se krátce usmál a šel kolem tebe… ale ten úsměv, ten pohled, který se trochu zdržel na mých stehnech, mluvil za vše.

“Ztracená?” zeptal se, když se o pár kroků dál zastavil a otočil se .

“Možná,” odpověděla jsem se stejnou hrou v očích. “Záleží na tom, kdo se ptá.”

Došel ke mně zpátky, pomalu, sebejistě. Už zblízka voněl po dřevu a potu, tak mužsky a opravdově. Chvíli jsme si vyměňovali slova — nic podstatného, ale v každé větě byl náboj, v každém pohledu výzva. A pak, jako by les kolem ztichl, jsem se otočila a udělala pár kroků stranou z cesty… a on šel za mnou .

Opřela jsem se o strom, kůra mě tlačila do zad, ale nevnímala jsem nic než jeho tělo, které se najednou ocitlo těsně u mě Položil mi ruce na boky a naklonil se tak blízko, že jsem cítila jeho dech na rtech.

“Neztratilas ses náhodou schválně?” zašeptal.

Místo odpovědi jsem ho políbila. Prudce, hladově, jako bych přesně věděla, že tohle nebude trvat dlouho — ale o to intenzivnější to bude. Jeho ruce přejely po zádech, sjely pod sukni a zatlačily ještě blíž ke stromu. Zasténala jsem když mě zvedl a přitiskl k sobě, jeho tělo tvrdé a neústupné.

Sukně se vyhrnula, jeho kraťasy šly dolů rychle, a mé kalhotky zmizely kamsi do listí.

Milovali jste se přímo tam, uprostřed lesa, kde vonělo pryskyřicí a zakázaností. Bylo to divoké, syrové, spontánní. Každý jeho pohyb byl pevný, silný, a přesto něžně řízený — jako by věděl přesně, co dělá, i když nás svedla čirá náhoda. Strom mi tiskl záda, ptáci zpívali a ja jsem ztrácela dech.

A když se konečně naše těla propnula v poslední vlně rozkoše, opřel se čelem o mé ,oba jste chvíli jen dýchali. Bez slov. Protože žádná nebyla třeba.

Pak jsem se narovnala, stáhla si sukni, on si upravil oblečení. Ještě jednou se na mě podíval s tím stejným pohledem jako na začátku.

“Možná se zase někdy ztratíš,” řekl s úsměvem.

“Možná,” odpověděla jsem a sledovala, jak mizí mezi stromy.