Podpatkový Slib 1. část

Se Sárou už jsme byli nějakou dobu v jakémsi vztahu. Nikdy jsme se sice nebavili o
tom, jestli spolu chodíme, nebo co mezi námi je. Vídali jsme se, byli jsme spolu rádi.
Měli jsme určitě více než kamarádský vztah i proto, že Sára nejen že věděla o mých
preferencích v dámských nohách a botách, ale hlavně, veškeré společné hrátky si
užívala.
Byla hravě dominantní, což jsem absolutně žral. Sám jsem neměl problém být ve
vztahu i v intimitě dominantní, ale když šlo o fetiš hrátky, tak jsem se rád přizpůsobil a
jistý způsob submisivního chování mi v takových případech byl blízký. Rozhodně jsem
neměl pocit, že bych potřeboval dominu se vším všudy. I když nějaký důraznější role
play mě sem tam také bavil. Vždy podle nálady.
Byli jsme zrovna se Sárou na obědě, když nám přišlo zprávou oznámení a pozvánka na
svatbu našich společných přátel a bývalých spolužáků z vysoké Toma a Kláry.
Sára mi zprávu předčítala „…Zveme vás jako svědky stvrzení našeho svazku, abychom
společně sdíleli začátek naší společné cesty…“
Účast jsme samozřejmě oba potvrdili a těšili se jednak na obřad, ale především na
party po obřadu, která bude plná našich starých známých.
Obvykle ženy před muži schovávají své šaty, protože chtějí, aby je v nich viděli až
s účesem, líčením apod. V tomhle byla Sára částečně jiná. Své šaty mi ukázala hned
potom, co si je vybrala. I přes to se rozhodla mě něčím překvapit, a to nákupem
nových bot, které si nechala jako překvapení až na ten svatební den.
Věděla, že to je to hlavní, co mě zajímá a rozhodla se mě tím trochu potrápit. Já jen
doufal, že to budou nějaké sandálky na podpatku, které jsem měl na ženách raději než
třeba balerínky.
V den D jsem jel Sáru vyzvednout k ní domů. Zavolal jsem jí, že už čekám před
domem, ať jde ven. Vylezl jsem z auta a čekal. V souladu s dress codem jsem měl na
sobě černé sako, bílou košili a černého motýlka.
Když Sára vyšla před dům, roztomile se culila a upřeně se dívala na můj výraz.
Vypadala neskutečně.
Kratší světle modré šaty nad kolena, vršek těsně přiléhavý na tělo, dotvářel dokonalou
siluetu její postavy. Sukně s decentní krajkou působila pohodlně, dávala dostatečnou
volnost pohybu. Přeci jen očekávala, že v těch šatech bude celý den přes obřad i večer
na oslavě. Vlasy jí spadaly v jemných vlnách na ramena, ale já se soustředil jen na to
jediné – její nohy.
Měla na sobě otevřené páskové sandálky s jemným podpatkem. Byly stříbrné, lesklé,
ale ne křiklavé. Elegantní. Na každé noze se dva úzké pásky křížily přes nárt a třetí,
tenký řemínek se jí omotával kolem kotníku, zapnutý drobnou kovovou sponou. A její
prsty… dokonalé. Krátké nehty, upravené do polokulata, nalakované jemnou perletí.
Každý z nich v dokonalém pořádku, jako by byly vystřižené z katalogu.
Obřad proběhl bez problémů, vlastně taková úřední klasika. Na party jsme se všichni
přesunuli kus za město, na malý krásný venkovský statek.
Svatba byla rozběhlá ve vší parádě. Bílé ubrusy, květiny v pastelových tónech, dech
beroucí západ slunce a cinkání skleniček se šampaňským. Já stál opřený o sloup
stodoly, s lehce rozvázaným motýlkem, prázdnou sklenkou od šampaňského a
pohledem upřeným na ni. Sára se bavila naplno. Tancovala s ostatními přáteli, bavila
se.
Když mě zahlédla, jak ji pozoruji, doslova ke mně přitančila.
„Potřebuji si už trochu odpočinout a ty zjevně potřebuješ dolít“ pronesla s rozzářeným
úsměvem.
Chytila mě za ruku a nasměrovala směrem k našemu stolu.
„Dneska se ti nějak lesknou oči,“ řekla potichu, téměř šeptem.
„To asi těmi světýlky nad námi,“ snažil jsem se odvést pozornost, ale stejně zněl můj
hlas podezřele napjatě.
„Anebo to bude tím, že mám dneska zářivé sandálky,“ mrkla na mě a lehce se mi
otřela špičkou boty o nohu.
Zatajil jsem dech.
Když jsem nám naléval víno, tiše pošeptala:
„Máš štěstí, že dneska nemám Conversky. Myslím, že už bys to nedal.“
Usmál jsem se, ale krev mi v žilách zhoustla. Věděl jsem, že si se mnou zase hraje. A já
to miloval.
Sára se otočila, koleny si klekla na židli, tak abych měl výhled na sešlapanou
protančenou podrážku jejích stříbrných střevíčků. Byl jsem si jistý, že to udělala
schválně. Natáhla se pro hrozen hroznového vína ze stolu vedle nás. Utrhla si jednu
kuličku a pomalu si ji vložila do úst. Přitom nepřestávala sledovat můj pohled.
„Měl by ses trochu projít. Jinak z toho pohledu zkameníš.“
„Zatím se hýbu jen tam dole,“ uteklo mi, aniž bych to stihl zastavit.
Zasmála se. Ale ne uraženě. Spíš potěšeně.
Pak se nenápadně více přisunula ke stolu, zvedla pravou nohu a obratně si sandálek
přezula z paty. Noha zůstala volně ve vzduchu, opřená o druhou, koleno lehce
pokrčené. Kotník byl štíhlý, působil doslova křehce, kůže na nohách byla jemná, lehce
opálená, dokonale oholená, jako kdyby na sobě měla silonky.
„Už mě v nich trochu bolí nohy,“ řekla jako by nic a nohou mi lehce zavadila o koleno.
Bylo to sotva znatelné, jako náhodný dotek. Ale mně se přejel mráz po těle.
Pak nohu položila zpět na zem, ale sandálek si úplně nenasadila. Šlapka zůstala viset
pod patou, jen prsty držely botu na místě.
Lidé se dál bavili, připíjeli si a tančili na parketu. My seděli u stolu kousek stranou –
napůl skrytí za závěsem světýlek natažených mezi dřevěnými trámy. Sára si stále hrála
s patou zvednutou ze sandálku, když se ke mně přiblížila ještě víc.
Nemohl jsem mluvit. Jen jsem přikývl. Cítil jsem, jak se mi v kalhotách začíná tvořit
bolestivé napětí.
„Seď a nehýbej se,“ řekla tiše, když jsem se snažil penis v kalhotách napolohovat tak,
aby mě to tolik netlačilo.
Ztuhl jsem.
„Líbí se ti tyhle? Nebo jsem si měla vzít sešlapané Conversky?“
Její noha mi pomalu sklouzla přes stehno až do klína. Opřela se mi sandálkem o
rozkrok – přes látku kalhot, ale přesně tam, kde mě už všechno bolelo.
„Jsi na tom hůř, než jsem čekala,“ Cítil jsem tlak, jemný pohyb. Kroužila podrážkou
přes látku, pomalu, s ladností tanečnice. Pásky sandálku se mi otíraly o vnitřní stranu
stehen, jak se její noha sunula výš a pak zpět dolů.
„Jsi cítit až sem,“ zasmála se polohlasem. „To je od šampaňského, nebo jsi tak
nadržený?“
Zavřel jsem oči. Vnímal jsem jen tlak boty, rytmus, tření. Cítil jsem, jak mi v kalhotách
pulsuje. Každý pohyb podrážky přes látku byl jako elektrický výboj.
Tělem mi začalo cukat. Bylo to nevyhnutelné. Jestli to udělá ještě dvakrát, třikrát…
„Stačí,“ pronesla najednou. Zastavila nohu, mírně přitlačila a pak ji stáhla pryč.
Nechal jsem ruce bezvládně klesnout podél těla. V klíně jsem měl bolestivý tlak,
kapičku na špičce žaludu a naprosto žádnou úlevu.
„Ještě ne,“ řekla potichu. Naklonila se k mému uchu a dodala:
„Něco mě napadlo,“ vstala, vzala si kabelku a někam odběhla.
Já se nemohl odsunout od stolu, aby náhodou někdo nezahlédl výraznou bouli na
mých kalhotách. Čekal jsem, až se vrátí.
Za chvíli se s šibalským úšklebkem vrátila ke stolu.
„Přijď za mnou za chvíli na tu lavičku za stodolou, něco ti ukážu“
Sára byla mistr v tom mě navnadit a nechat bez potuch, co dál se může dít.
Zvědavý k zbláznění jsem dorazil na smluvené místo. Sára seděla na lavičce, v klíně
položenou kabelku, kterou trochu podezřele nervózně hnětla rukami.
Sedl jsem si vedle ní a pozoroval ji.
Sáhla do kabelky, vytáhla bílý saténový střevíček s jemným třpytivým páskem.
Svatební.
Nevěstin.
Byl to střevíček, který neměl nic skrývat. Bílé pásky z kůže z horní strany pokryté
jemným saténem se křížily přes nárt jako promyšlený ornament. Dost úzké na to, aby
odhalily skoro vše, ale zároveň pevné, aby nohu svíraly jako důvěrný milenec.
Přední pásky vedly přes kořen prstů – byly už mírně zašlé, lehce zažloutlé na spodní
straně, tam kde se během dne mísil pot, parfém a tělesné teplo nevěsty. Špička byla
otevřená, s mírně zaobleným výřezem. Pata chyběla. Místo ní byl jen jediný pásek,
který objímal kotník, připnutý jemnou stříbrnou sponou.
Podrážka byla tenká, hladká, s jemně zdrsněným spodkem, který už nesl znaky
dlouhého dne. V místě pod bříšky prstů byla saténová látka ošoupaná, matná,
zanesená jemným prachem z parketu a trávy. Celý střevíček byl jako skleněná vitrína
fetišistova snu.
„Půjčila jsem si ho, když se Klára přezula do pohodlnějších bot. Jen na chvilku…“
Znovu se na mě dívala s tím samým neodolatelným výrazem jako tehdy na lavičce u
řeky.
Posadila se čelem ke mně, vyhrnula si sukni do půli stehen a nohy dala na lavičce
obkročmo.
Také jsem se posadil stejným způsobem.
„Co s tím asi uděláme?“ zeptala se.
Penis už mi zase stál pevně, nekompromisně jako Eiffelova věž.
Otáčela svatební střevíček mezi prsty, jako by zkoumala, jak nejlépe využít tenhle
nástroj.
„Ale bude ti muset stačit jen ten jeden. Druhý jsem nechtěla riskovat.“
Přikývl jsem, neschopný slova. Penis mi div nerozpáral kalhoty v rozkroku.
Vzala střevíček, posunula se blíž, rozepnula mi poklopec a vyndala můj penis ven.
Byl napjatý, lesklý, s prvními kapkami touhy na špičce. Sára to sledovala pohledem
lovkyně.
„Chci tě vidět, jak to uděláš… skrz tohle.“
Olízla si prsty a sliny přenesla na mou chloubu.
Pomalu mi jej nasunula odspodu – nejdřív přiložila spodní stranu podrážky k varlatům,
přejela po délce penisu směrem vzhůru. Pak si botu naklonila a nechala žalud
sklouznout mezi dva tenké pásky přes nárt.
Tření bylo syrové, ale dokonalé. Saténový vnitřek boty byl teplý, měkký a hladký, ale
pásky mě obepínaly přesně. Penis se sevřel mezi ně. Sára začala pohybovat botou
nahoru a dolů – pomalu, důkladně, rytmicky.
Zasunovala mě hlouběji mezi pásky, občas přitlačila botou ke kořenu, aby mi stáhla
předkožku a odhalila celý žalud. Otevřená špička střevíčku umožnila, aby mi hlavička
penisu trčela ven, viditelná v celé své síle.
Pak se stalo něco šíleně intimního – sklonila se a začala špičkou jazyka krouživými
pohyby olizovat žalud, který vykukoval mezi pásky.
„Už jsi skoro hotový,“ zašeptala.
Přejela mi střevíčkem po penisu ještě několikrát. Pásky při přejíždění přes žalud lehce
škrábaly, podrážka tlačila u kořene. Ruce jsem měl zaťaté do prken lavice, celé tělo se
mi napínalo.
A pak jsem explodoval. Horké sperma začalo stříkat mezerami mezi pásky, stékalo
přes podrážku boty, přes Sářiny ruce, kapalo na její prsty, na zem. Něco zůstalo přímo
na bílých páscích, jako lesklé potůčky slasti. Něco se zachytilo na vnitřní stélce v místě,
kde by jinak byla Klářina noha.
Sára se jen pousmála, nechala mě doejakulovat do boty, zvedla ji a s mírným
otřesením sledovala, jak z ní teče zbytek dolů na zem.
„Tak takhle jí to rozhodně zpátky nedám,“ pronesla s úšklebkem.
Pomalu si botu přiblížila k obličeji.
„Pásek bude trochu lepit. Snad to nevadí.“
Zavřela oči a jemně, ale nesporně chtivě nasála tu vůni.
„Tohle... to je tvoje,“ zašeptala.
Jazykem přejela po vnitřní straně horního pásku. Pomalu, soustředěně, jako by
ochutnávala něco, co zná, ale chce si znovu potvrdit. Slast se jí odrazila v očích. Pak
botičku naklonila a olízla mezeru mezi pásky, kde se kapky zachytily v místech, kde se
dřív dotýkaly Klářiny prsty.
Sledoval jsem to. Hlasitě jsem polkl.
„Myslíš, že by se Klára urazila, kdyby věděla, co jsme s její svatební botou dnes
udělali?“
Nevěděl jsem, jestli mluví ke mně, nebo jen sama k sobě.
Chytila si střevíček i do druhé ruky a začala si ho pomalu navlékat na vlastní nohu.
„Nechci, aby zůstala jen svědkyní. Chci, aby byla moje. Aspoň na chvíli.“
Její bosá noha, s jemnou kůží a úzkým kotníkem, vklouzla mezi pásky – přesně do
místa, kde ještě před chvílí pulsoval můj penis. Nezaváhala. Ani trochu.
Vsunula nohu až po patu, natáhla řemínek kolem kotníku a zapnula ho.
Zvedla nohu, natáhla ji ke mně.
„Jak mi sedí?“ zeptala se s nádechem pobavení a vítězství.
Sperma se jí roztékalo mezi prsty, některé kapky jí sklouzly po nártu, jiné zůstaly
zachycené mezi pásky, lepily se na kůži.
Zvedla nohu výš, opřela mi ji o hruď a lehce přitlačila.
Byla to výzva.
A triumf zároveň.
Vítězná trofej její dominance.
Nad Klárou.
Nade mnou.
Nad vším.
Pak sáhla po vlastním sandálku, nazula si jej. Aniž by si srovnala přezku, rozešla se
zpět mezi ostatní hosty.
Z jejích očí vyzařoval klid – takový ten druh klidu, který mají lidé, když přesně vědí, co
dělají. Její krok byl lehký, vyrovnaný, naprosto samozřejmý, zanechával neviditelnou,
ale pro mě až hmatatelnou stopu.
Střevíček, ještě stále vlhký od mého semene, svírala lehce, jako by to byla květina.
Já zůstal sedět v polostínu. Kalhoty rozepnuté, penis měkký, ale stále lepkavý.
Vrátila se na místo, kde Klára odložila boty. Sára se sklonila a jako by nic, položila
svatební střevíček zpátky vedle druhého. Nedbale, nenápadně, s naprostou grácií.
Na vnitřní straně pásků usychaly matné stopy. Vnitřní výstelka měla ztuhlý, vlhký lesk,
ale z dálky to bylo nerozeznatelné. Jen my dva jsme věděli, co je uvnitř.
Vrátil jsem se také mezi svatebčany. Neschopen cokoliv z toho vysvětlit, i kdyby se mě
někdo zeptal.
Sára se otočila jen na chvíli přes rameno. Úsměv, který mi věnovala, nebyl posměšný.
Byl spiklenecký. Jako by právě ukončila tajný obřad. A já byl svědek.
Od toho momentu nebylo na svatební tabuli nic tak nevinného, jako dřív. Když později
Klára nic netušíc vklouzla zpět do svých střevíčků, cítil jsem, jak mi znovu tuhne v
kalhotách.