Chorvatsko s přáteli

Na tu dovolenou jsme se těšili týdny. Potřebovali jsme vypnout — já, moje přítelkyně a dvě její nejbližší kamarádky, Denisa a Bára. Obě ženy žily spolu už nějaký čas jako pár. Byly otevřené, uvolněné, s nevtíravou sebejistotou, která přirozeně přitahovala pozornost. Když přítelkyně navrhla, že pojedeme všichni do Chorvatska, nadšeně jsem souhlasil. Tušil jsem, že nás čeká výjimečný čas. Ale netušil jsem, jak silně a hluboko se mi vryje do paměti.

Po příjezdu do našeho přímořského domku jsme se všichni naladili na vlnu slunce, vody a klidu. Každý den byl naplněn smíchem, koupáním, vínem a blízkostí. Denisa s Bárou si okamžitě získaly malého — hrály si s ním ve vodě, stavěly hrady z písku a přitom nezapomínaly flirtovat. S námi i spolu navzájem.

A moje přítelkyně mezi nimi rozkvétala. Každý den byla uvolněnější, krásnější, smyslnější. Její doteky i pohledy měly v sobě cosi jiného — hladovou zvědavost, která nepůsobila zbrkle, ale naléhavě.

Jednoho odpoledne, když malý usnul na lehátku pod slunečníkem, mě chytila za ruku. „Pojď se mnou…“ Její oči byly vlhké od slunce, a přesto v nich byl stín něčeho hlubšího. Vedla mě za balvany k malé zátoce, kde jsme byli sami. Moře šumělo za námi a ona si stáhla ramínko plavek, aniž by cokoli říkala.

Když si lehla do písku a stáhla mě k sobě, cítil jsem její dech i chvění. Její tělo vonělo solí, opálenou kůží a touhou. Laskal jsem ji, pomalu, s tichým vklouznutím, které se jí vyrvalo ze rtů ve vzdechu. Pohybovala se proti mně tiše, vlna za vlnou, v rytmu našeho dechu. V tom okamžiku jsme byli jen my dva a všechno kolem se zastavilo.
Večer po dni plném slunce jsme seděli na terase. Malý už spal a ticho noci narušoval jen smích, skleničky prosecca a moje plechovka piva, kterou jsem pomalu usrkával. Přítelkyně seděla vedle mě, bosá, opřená o polštář. Denisa a Bára naproti nám, pohledy čím dál víc neklidné… zvědavé.

Doteky se měnily. Už to nebyly jen přátelské legrácky. Byly to doteky, které zůstávaly déle. Pohledy, které sklouzly po těle. Smích, co se lámal do ticha.

Přítelkyně mi položila ruku na stehno a pak se otočila k Denise. Ta ji políbila. Ne rychle, ne na oko. Pomalu. Vášnivě. A přítelkyně ten polibek opětovala, boky se jí lehce pohnuly, jako by si instinktivně vzpomněla na odpoledne.

Bára se naklonila ke mně. Její prsty sklouzly po mém krku, jemně, pak mi sjely do klína, kde nezůstaly dlouho jen na látce. Vklouzly pod ni — pomalu, s jistotou. Její dech se mísil s mým.

Vedle nás se Denisa sklonila mezi přítelkynina stehna, která se jí tiše a ochotně rozevřela. Nešlo o hru. Denisa přesně věděla, co dělá. Její jazyk se otíral o přítelkynin klín jako vlna — opakovaně, jemně, se zvyšujícím se tlakem, rytmem i hrou. Přítelkyně sténala tiše a neudržovaně, její tělo se napínalo a vlnilo.

Bára mě mezitím hladila, hrála si se mnou a políbila mě, jazykem klouzala po mých rtech, zatímco její prsty se pohybovaly s přesností a přirozenou grácií. Všechno se prolínalo — vůně, doteky, vzdechy.

Když přítelkyně vyvrcholila, celá se zachvěla, tělo jí na moment ztuhlo a pak ochablo. Denisa se zvedla a pohladila ji po břiše, než se přítelkyně podívala na mě… a přesunula se mi do klína.

Bez slov. Jen pohyb boků. Nasedla si pomalu, přesně, se vzdychem a přivřenýma očima. Začala se pohybovat v rytmu našeho dechu, boky proti mým, tělo jako vlna. Bára jí hladila po bocích, Denisa ji líbala na krk. Bylo to jako spojení všech těl v jednom tempu, ve vzájemné důvěře. Blízkost, dotek, pot, steny.

Vyvrcholili jsme spolu. Prudce, hlasitě. Ztratili jsme se v sobě. V jejich dlaních, jejich vlasech, jejich očích.
Když bylo po všem, zůstali jsme ležet. Chvíli. Zhluboka dýchali. Dlaně klouzaly po kůži už klidněji. Vzduch byl nasycený, těžký, ale příjemný. Ticho nebylo trapné. Bylo plné doznění.

Pomalými pohyby jsme se každý zvedli. Přítelkyně si mě naposledy přitiskla k sobě. Bára s Denisou se objaly v tichém úsměvu.

A pak, bez velkých slov, jsme se všichni odebrali do svých pokojů. Každý zvlášť.