Jakubův dotek dominance (Část 1.)

Poprvé jsem ho viděla na srazu, kam jsem původně ani jít nechtěla.

Bylo mi dvacet a přišla jsem tam spíš z hecu než s odvahou. V místnosti plné lidí, co očima odhadovali, kdo je čí hračka a kdo si hraje na autoritu, jsem si připadala jako ztracená turistka v nočním klubu. A pak vešel on.

Jakub. Třiačtyřicet. Vysoký, s prošedivělým strništěm a klidným pohledem, který ti prohlédne kůži, ale nikdy netlačí. Nemluvil moc. Nepotřeboval. Jeho přítomnost byla hlasitější než všechna póza kolem. Když mě oslovil, málem jsem zapomněla odpovědět.

Povídali jsme si dlouho.
Nesmál se mým nejistotám. Dobíral si mě s humorem, ale bez shazování. A když mě pozval na další schůzku, řekl jen:
„Rád bych tě poznal. Opravdově.“

A tím si mě získal víc než jakýkoli rozkaz.

Čtvrté rande. Výlet na jeho chatu. Byla jsem nervózní, ale nepřiznala bych to ani pod hrozbou smrti.
Já, holka, co ještě před pár týdny netušila, co znamená subspace, teď sedím vedle muže, který mi posílá mozek na dovolenou jediným pohledem.

A že se dívá.

„Ty se usmíváš,“ řekl, když jsme projížděli kolem starého statku.
„Neusmívám.“
„Lžeš. A špatně.“

Tenhle elegantní bastard s duší romantika, mě už teď měl přečtenou jako málokdo. Navíc se uměl dotknout věty tak, že jsem měla chuť mu rozepnout pásek.

Ale dneska ne. Ještě ne.

Chata byla nádherná. Dřevo, kámen, whiskey v karafě.
„Tady tě nezachrání ani Bůh, slečno,“ poznamenal s úsměvem, když za námi zaklaply dveře.

„Naštěstí já jsem ateistka,“ odsekla jsem, trochu vyzývavě.
„O to větší výzva,“ pousmál se a šel mi nalít vino.

Seděli jsme naproti sobě. On v křesle u krbu, já přímo před ním. Měla jsem teplý svetr, upnuté kalhoty a v sobě lehké mravenčení.
Ne, fakt se mě nezeptal, jestli se svléknu. To by ani nemusel. Tenhle chlap věděl, že to přijde.
Ale stejně měl v očích to jemné napětí. Tu podprahovou otázku: „Jak daleko jsi ochotná dneska jít, holčičko?“

„Krásná,“ začal tiše, „víš, co je na tobě nejnebezpečnější?“
„No?“
„Tvoje sebevědomí. Je to, jako když si vlk sám sedne do pasti a ještě se u toho usmívá.“
„To zní, jako že mě chceš sežrat.“
„Když dovolíš, pomalu a s příborem.“

Zasmála jsem se. A pak jsem si uvědomila, že jsem si bezděčně stáhla rukávy svetru až k prstům.
Nervozita. Touha. Směs, co mi proudila mezi stehny a nutila mě poposednout.

„Řekni mi,“ řekl jemně a upil z vína. „Kdy ses naposledy sama sobě podívala do očí a přiznala, že se chceš nechat zlomit?“
Ztuhla jsem. Ne v hlavě – v těle. Někde hluboko ve mně to slovo zlomit zaklepalo na dveře, za kterými jsem měla naskládané stydlivosti a pravidla.

„Nevím,“ hlesla jsem.
„Chceš to teď zkusit?“
Mlčela jsem. On vstal. Pomalu. Obešel mě zezadu. Nepřiblížil se hned. Nechal mě dýchat. A pak se ke mně sklonil.

„Dovol mi,“ zašeptal. „Tenhle víkend z tebe udělat umění.“

A já jen přikývla.

Seděla jsem u krbu, kolena pod sebou, skleničku jsem držela oběma rukama, jako by to byl nějaký bezpečný bod. Jakub stál za mnou. Vzduch mezi námi byl hustý. Žádný povel. Jen ticho. Ticho, které mě svlékalo víc než cokoli jiného.

Pak přistoupil. Ne rychle. S respektem lovce, který ví, že kořist mu právě sama otevřela hrudník.

Položil ruce na moje ramena. Ne těžce, jen tak, že jsem je cítila. Jeho dotek byl tichý, ale měl váhu. Pomalu přejel po látce svetru, přes boky.
A pak… nic.

Odešel. Normálně odešel.
„Víš,“ řekl, jako by mluvil o počasí, „jsi nádherně nervózní. Jaké to je, nevědět, co přijde?“
„Frustrující,“ zamumlala jsem.
„Výborně.“
Pak ke mně přišel znovu. S šátkem v ruce.
„Můžu ti zavázat oči?“
Přikývla jsem. Srdce se mi rozbušilo tak, že jsem ho slyšela až v stehnech.

Temnota.

Odebrala mi pohled, ale najednou jsem slyšela víc. Vnímala ho v každém zavrzání prken.
Cítila jsem jeho parfém – dřevo a kouř.
A pak jsem ucítila kůži. Studený, tenký řemínek omotaný kolem zápěstí. Jemně, ale jistě.
Svázal mi ruce za zády. Ne bolestivě. Spíš… jistě.

„Připadáš si slabá?“ zeptal se.
„Ne,“ odpověděla jsem. A myslela to vážně.
„Správně. Protože tohle není slabost. Tohle je odvaha. A taky…“ sklonil se a zašeptal, „kurevsky sexy.“

Pak mě nenechal v klidu. Pomalé doteky přes oblečení.
Záměrné. Zastavoval se těsně u prsou. Objel boky, až jsem se neudržela a zakňourala.

„Co je?“
„Chci víc.“
„Zasloužíš si to?“
Zalapala jsem po dechu.
A on? Jen mi rozepl knoflík u kalhot. Nestáhl je. Ne. Jemně sjel prstem pod lem. A přestal.

„Takhle se dělá šílenství, Eliško.“

Seděla jsem tam, svázaná, oslepená, kundička napnutá a zoufale vlhká, a on mě jen trápil.
Někdy se dotkl krku, jindy sál kousek ucha.
Jednou mi přejel jazykem přes záda – přes látku svetru.
A já se roztřásla.

A pak najednou: jeho dlaň. Na zadku.
Ne jemně. Rychle. Tvrdě. Prásk.

Zalapala jsem po dechu. Pak znova. Druhá.
A pak ticho.

„Máš ten zadek stvořený pro tresty. A za to, jak po mně čumíš, když si myslíš, že se nedívám, si ho dneska zasloužíš.“
Chtěla jsem odpovědět, ale jen jsem se zavlnila.
„Nehejbej se,“ sykl. „Nebo přidám.“

Ale já se pohnula.

A on přidal.

Tvrdé, ale promyšlené rány. Mezi nimi pauzy, kdy jsem slyšela jen dech. Nebo jeho smích.
Ten hluboký, chladný smích, co nepatří hajzlům. Patří těm, kteří vědí.

A já se propadala. Do nějakého podivného světa. Těla, které touží a bolí zároveň. Které nechce zastavit.

A když už jsem si myslela, že mě konečně vezme –
že mě ohně, roztrhne kalhoty, a bez dalšího odkladu mě vojede –on jen přiložil rty k mému uchu a řekl:

„Ještě ne. Ještě nejseš úplně moje.“

A pak mi začal pomalu rozepínat zip.

Byla jsem pořád svázaná. Oči mi zakrýval šátek. Tělo v plamenech. Vzduch kolem byl těžký, nasáklý potem, napětím, mým vzrušením, co se lepilo na stehna.
A Jakub… ten šílený, trpělivý muž…
Mi rozepínal zip.
Tak pomalu, že jsem z toho málem zešílela.

„Tyhle kalhoty jsou hříšný. Tak, jak ti obepínají ten tvůj božskej zadek… škoda, že je budu muset zničit.“
Zasmál se. Ten zkurveně klidný smích.
A pak… trhl.
Zaslechla jsem, jak látka povolila.

Byla jsem zaskočená, nadržená, naštvaná. Dýchala jsem skrz zuby.
Kdyby se mě dotkl mezi nohama, exploduju. Ale on ne. On mi jen položil ruku na vnitřní stranu stehna.
A čekal.

„Eliško?“
„Hmm?“
„Řekni mi. Jak moc mě tam chceš?“
Zalapala jsem po dechu. Chtěla jsem odpovědět něco vtipnýho. Něco, čím bych si udržela kontrolu.
Ale vyšlo ze mě jen:
„Strašně.“
„Tak proč jsi ještě nenastavila zadek?“
Zrudla jsem. V těle. V hlavě.
A pak jsem ho pomalu vystrčila. Jako děvka. Neviděla jsem, ale ten jeho nenasytný pohled jsem cítila.

První facka přes kundičku přišla nečekaně.
Zasáhlo mě to až v žaludku. Tenká rána. Ostrá. Ne krutá – ale jasná.
Zasténala jsem. Ne bolestí.
Spíš tím, co to se mnou udělalo.

„Vlhká,“ zamručel. „A přitom jsi ještě ani pořádně nesundala kalhotky. Zajímavý.“
„Možná tě jen moc chci.“
„Ne. Ty mě potřebuješ.“

A pak je odhrnul. A znova udeřil.
A znova.

Začala jsem prosit. Ale ne slovy.
Pohyby. Dechem. Třesením boků proti jeho dlani.
Až nakonec… to vylítlo.

„Prosím.“
Ticho.
Pak krok.
„Cože?“
„Prosím. Už mě konečně vošukej...“

„Tak hezky se říká ‘prosím’. Ale holka jako ty… ta se musí umět prosit krásně.“

A pak mě nechal. Úplně.
Stál opodál. Cítila jsem, že mě sleduje. Dýchal klidně.
A já? Roztažená, svázaná, rozdrážděná do běla.
„Kubo…“
„Ano, Eliško?“
„Jestli mě teď nenecháš přijít…“
„Tak co?“
„Zblázním se.“
„Perfektní.“

A pak se konečně… dotkl jazykem.
Ne celým. Jen špičkou. Dlouhý, pomalý tah přes klitoris.
A pak nic.
Znovu.
A znova nic.

Měla jsem chuť řvát.

Toho večera mě nešukal.

Ne. Jen si mě rozebral. Na atomy.
Rozehrál si moje tělo jako symfonii, kde orgasmus není konec, ale trest za netrpělivost.
A já si nakonec šeptala o další facku, o každý dotek, jako bych ho žebrala.

A on si jen šeptal:
„Ještě ne. Chci slyšet víc.“

Když mě Jakub konečně rozvázal, cítila jsem mravenčení v pažích. Proudila mi do nich krev, ale místo úlevy přicházela jen jiná bolest – touha.
Nohy se mi třásly. Chtěla jsem padnout. Možná omdlít. Možná se mu vrhnout kolem krku.

Ale on mě zachytil dřív, než jsem se sesypala.

„Zůstaň se mnou,“ zašeptal. Ten jeho klid. Ta tichá autorita.
Opřel si mě o hrudník, pevně. A pak si mě vzal do náručí, jako bych nevážila vůbec nic.

Zaskřípala dřevěná podlaha.
Nesl mě tou chalupou… pomalu… beze slova.
Cítila jsem, jak mě drží. Jak se moje zpocené tělo lepí na jeho košili.
Každý krok, který udělal, mi vibroval v kostech.

„Jsi krásná, když se ztrácíš,“ řekl mi do vlasů.
„A ty jsi… nefér.“
Zasmál se. To jeho tiché, hluboké „mhm“, co mě dělalo měkkou.

Dveře do ložnice zavrzaly, a on mě položil. Nehodil.
Uložil mě. Jako poklad.
Doprostřed široké, dřevem vonící postele. Polštáře rozestlané. Peřina stranou.

Bylo to skoro něžné. Romantické.

Až na to, jak mi přejel prstem mezi stehny, když se odtahoval.
„Zůstalas vlhká celou dobu?“
„Neříkej to takhle.“
„Jak?“
„Jako bys to neviděl.“
Pokrčil rameny.
„Já to žeru.”

RÁNO

Probudilo mě ticho.
Ale ne to klidné, co tě pohladí.
Tohle bylo to druhé.
To ticho před něčím.

Otevřela jsem oči a… byla jsem sama.
Pokrývka pomačkaná, polštář ještě teplý.
Tělo bolelo. Ale ne jako po boji. Spíš… jako po zaslouženém trestu.

Zvedla jsem se na loktech, vlasy rozcuchané, stehno odřené netušila jsem jak se to stalo.
Na stolku u postele ležel vzkaz.

„V kuchyni je snídaně. V 8:30 tě chci vidět v bílém tričku. A bez kalhotek.

Těším se, Krásná!
J

Bílé tričko. Bez kalhotek.
Samozřejmě, že to udělal schválně.
Bylo to jeho tričko. To, co jsem na něm milovala. Měkké, vonící jím.

Vklouzla jsem do něj.
A pak se vydala do kuchyně.

Vešla jsem.
A on už tam byl. Krájel pečivo. Klidný. Nenápadný král tohohle prostoru.

Zvedl oči. Usmál se.
„Sedni si na stůl.“

Cítila jsem, jak mi cuklo stehno, jak se ozývá včerejší rána. Ale šla jsem. Sedla si.
Kůže na dřevě. Žádné kalhotky. A on to věděl.
To ticho mezi námi bylo silnější než slova.

„Tak co?“ řekl. „Jsi pořád ta chytrá, sebevědomá holka, co mi první večer řekla, že chce tvrdé doteky, ale žádný laciný bordel?“

Přikývla jsem.

„Tak dneska žádný sex.“
Ztuhla jsem.

„Dneska budeš čekat. Celý den. A já ti budu jen… připomínat, co by mohlo být. Kdybys nebyla tak drzá včera.“

„Drzá?“
„To, jak jsi mi u toho krbu řekla ‘Už mě konečně vošukej’? Takhle se slušná holka nechová. Ne ke mně.“

A pak… si přitáhl židli. Sedl si přede mě.
A vzal si kousek chleba. Pomazal ho. A snědl.
Bez jediného doteku. Bez jediného políbení.

A já tam seděla.
Na stole. Nahá. Otevřená.
A každá vteřina toho ignorování byla horší než včerejší pouta.

„Jakube…“
„Pššt.“
Natáhl se. A přejel mi palcem vnitřní stranu stehna.
Těsně. Ale fakt těsně. Vedle.

„Máš tam husí kůži,“ poznamenal.
A dál jedl.

To ráno nebylo o jídle.

Bylo o tom, že on jedl a já hladověla.
Po něm. Po jeho slovech. Po jeho těle.

A on to věděl. Každým pohledem, každým pomalým douškem kávy.
A pokaždé, když jsem se pohnula, cítila jsem, jak jsem vlhká.

Tělo křičelo.
Ale Jakub se jen usmíval.
A řekl klidně:
„Taky se najez, El. Ať máš dnes dost energie. Budeš ji potřebovat. Pak se půjdeme projít.”

Šli jsme po lesní cestě, široko daleko nic.
Já jen v jeho triku, on oblečený a dokonalý jako vždy.
Vítr mi občas podfoukl pod látku a políbil mě mezi stehny. Jako by to věděl.
Jakub mě vedl lesem, mlčky, pevnou rukou za zápěstí.

Našel si místo.
Rovný kousek palouku, trochu ve stínu.
Postavil se přede mě a beze slova se opřel o strom.
Oči na mně.

„Klekni,“ řekl tiše.
To slovo proklouzlo vzduchem jako pohlazení.
A já už klečela.

Zhluboka jsem se nadechla. Zem voněla hlínou a mechem. Jeho tělo kávou, potem a mužem.

Rozepnul si kalhoty. Pomalými prsty.
Jakmile se uvolnily, jeho tvrdý penis se krásně ukázal.
Hladký, velký, napjatý k prasknutí.

Sklopila jsem oči.
Ale jen na chvíli.

Chytil mě za vlasy. Jemně. Přesně tak, aby mě usměrnil.

„Pomalu. Jsem tvůj svět.“

Přitiskla jsem rty k jeho špičce.
Nejdřív jen tak – jako bych ho líbala.
Pak jazykem. Pomalu, měkce. Obkroužila jsem celý žalud.
Zachvěl se.

Vzdychl. Tichounce. Téměř zastřeně.
Ale slyšela jsem to.

Vzala jsem ho do úst. Ne celý. Jen část. Vklouzl mi mezi rty hladce, tělo se mi napjalo, jak jsem se přizpůsobovala jeho velikosti.

Jazyk jsem nechala kroužit, pomalu. Sála jsem, cucala, a hlavně poslouchala, jak se mu mění dech.

Pak mě chytil oběma rukama. Vedl mě.
Nenutil mě. Jen mi ukázal tempo.
Dovolil mi, abych ho brala hlouběji.

Zavřela jsem oči.
Celé tělo jsem napjala. Cítila jsem, jak mě naplňuje – ne tam dole, ale v ústech. Jak se mi opírá o patro, jak se dotýká krku, když ho pustím trochu víc.

Sliny mi stékaly po bradě, ale bylo mi to jedno.
Chtěla jsem, aby věděl, že se odevzdávám. Že ho miluju uspokojovat.
Chtěla jsem, aby si mě pamatoval.

Občas jsem ho pustila a jen ho olizovala.
Po délce. Odspodu.
Jazykem po celé žíle, co mu tepala na spodní straně.

A pak znovu – hluboko. Do krku. Tak, až jsem se dávila
A on zavrčel.
To vrčení… dělalo se mi z něj slabo v kolenou.

Držel mě pevněji.
Boky lehce přirážel.
Cítila jsem, že je blízko.
Sála jsem ho rytmicky, rukou mu masírovala kořen. Jazyk se hýbal s každým pohybem.

A pak ztuhl.
Zasténal.

Pulsoval mi v puse.
Teplý, slaný, hluboký výbuch.
Nevytrhla jsem se. Vzala jsem to. Všechno.
Nechala jsem ho doznít. Pomalu. Vytáhl péro z mých úst a jen mi zastrčil vlasy za ucho.
Políbil mě na čelo.Když se uvolnil, opřel se hlavou o strom.
Chvíli mlčel.

Pak si mě přitáhl. Políbil mě do vlasů.

„Tohle bylo umění, El. Pojď, je zima. Zahřejem se u krbu.“