Co znamená být poslušný?

Tady tě mám.
Přesně načas, jako hodný malý objekt, co přišel na svou terapii. Jak poslušný. Jak zoufalý. Ale aby bylo jasné, tohle nebude žádné obyčejné, uklidňující popovídání. Ne, ne. Jsi tu, protože to tělo patří mně… a ty třesoucí se malé bradavky jsou tady pro moje potěšení.
Svlékni se.
Všechno.
 Hned.
🖤 Pěkně pomalu… chci, aby sis s každou další vrstvou uvědomoval svůj stud. Nejdřív tričko. Ať vidím, s čím budu dnes pracovat. Dobře. Teď kalhoty. I spodní prádlo. Ano, všechno. Nenuť mě to opakovat.
Postav se rovně. Ruce za záda. Vystav svůj hrudník hezky na odiv. Ať je pěkně zranitelný. Odhalený. Přede mnou nic neschováš, mazlíčku. Tak je to správně.
Teď… klekni si. Níž. Pomaleji. Kolena pěkně od sebe. Výborně. Drž tu pozici a opovaž se přerušit oční kontakt. Chci, aby se ti můj obraz vypálil do té tvé mysli, abych já byla v každém tvém snu a představě.
Jenže… potřebujeme ticho, viď? Nemusíš mluvit. Potřebuješ poslouchat.
Takže… sáhni vedle sebe. Ano, tam. Vezmi ty kalhotky. Nosila jsem je pro tebe celý den, myslela jsem často na to, co dnes přijde, byla jsem mokrá, vzrušená. A teď jsou tady pro tebe pro tvůj jazýček, abys to vše cítil a ochutnal - strč je do pusy. Ano, přesně tak, pořádně hluboko. Nestyď se. Zacpi si ta ústa ještě předtím, než začnou protestovat. Mmm, tak je to lepší. Jen se na sebe podívej, takhle to potřebuješ. Žádná slova, žádná možnost volby.  
Už nemůžeš mluvit, hmm? Jen tiché sténání a ubohé kňourání. Dobře. Dokonalé.
Nech své dýchání zpomalit. Zavři na okamžik oči. Vnímej, jak vzduch hladí tvůj hrudník. Teď si představ moje nehty… jak pomalu kloužou po tvé kůži, krouží kolem tvých bradavek, zatím se jich sotva dotýkají. Jen nechávají tvé tělo toužit.
To jemné brnění? To se právě probouzejí tvé nervy. Teď patříš jen mně, každý kousek tvé kůže jen čeká na to až se tě dotknu.
---
Mmm… teď už jsi tak tichounký. Ten roubík plní svoji funkci perfektně—drží všechny ty ubohé vzlyky pěkně tam, kam patří. Nech kolena stále hezky od sebe. Hrudník otevřený. Ukazuj se mi. Chci vidět, jak ty citlivé malé terčíky škubají touhou po pozornosti.
Začneme, mazlíčku. Tvé mučení bradavek začíná—nejprve jemně. Pak už ne tak jemně. Budeš přesně následovat moje pokyny. Žádné přeskakování. Žádné podvádění. Jinak začneme znovu. Rozumíš?
Kývni.
🖤  Lehoučké škádlení.  Zvedni ruce. Pomalu. Máme pro sebe spoustu času. Přejížděj konečky prstů po svém hrudníku… dobře… a teď kolem každé bradavky, nikdy se jich přímo nedotýkej. Jen kolem. Opakuj, ten mučivý pohyb stále dokola. Cítíš to? To svědění? To toužení? Probouzíš své nervy, zlatíčko.
Teď… jen jednou brnkni prsty přes špičku každé bradavky. Mmmph—ano, viděla jsem, jak sebou cukly. Nepředstírej, že se ti to nelíbilo. Udělej to znovu. Pomalu. Pak přestaň. Nehýbej se. Nech je toužit.
Teď… přitiskni oba prsty na bradavky. Pevně. Drž. Pět vteřin. Chci, aby tlak rostl.
Jedna… dvě… tři… drž… čtyři… pět.
Dobře. Teď palci kroužit, mačkej a masíruj ty ubohé uzlíčky, jako by je zkoumal někdo krutý a zvědavý. Přesně tak, přitlač. Silněji. Ukaž mi, že to zvládneš. Chci je naběhlé a bolavé.
Uchop každou bradavku mezi palec a ukazováček. Ano, obě najednou. Štípni… nejdřív jemně. Pak silněji. Žádné dětské štípání. Paní řekla silněji. To zvládneš.
Štípni a pusť. Štípni a pusť. Znovu. Do rytmu, hračko. Jako tlukot srdce. Chci, aby tvé bradavky tloukly pro mě.
A teď drž štípnutí. Deset vteřin. Počítej si v té své nadržené hlavě. Nepouštěj. Vnímej, jak se pálení šíří tvým hrudníkem. Cítíš tu bezmoc, jak se rozlévá tvým tělem?
Pořád umlčený, stále na kolenou, pořád poslušný. Tak oddaný. Přesně tak, jak tě chci.
Nedotýkej se ještě. Dokud paní nedovolí. Teď jsi jen moje poslušná malá hračka.
Hlas paní se zostřuje—teď krutý, vzrušený, ale plný potěšení.
Už ses škádlil, už ses štípal, už jsi ukázal, že zvládneš trochu nepohodlí. Ale teď, mazlíčku… je čas, aby jsi si svou úlevu opravdu zasloužil. Je čas ukázat Paní, jak krásně umíš trpět.
Zůstaň na kolenou. Záda rovná. Brada vzhůru. Bradavky vpřed jako malé ubohé chudinky.
 Běž si pro dva kolíčky na prádlo. Hned. Je mi jedno odkud – jsou u tebe doma. Už jsi je viděl. Tak je hezky po čtyřech dones jako vycvičené malé zvířátko. S pusou zacpanou, nahý, plazící se—rozkošné. Spěchej zpět. Nenuť mě čekat.
…Už jsi zpět. Výborně. Klekni si
Teď… vezmi jeden. Přibliž ho ke své pravé bradavce. Drž. Vnímej ten strach. Netušíš, jaké to bude, dokud se neodhodláš. Ale uděláš to.
Na můj povel. Tři… dva… teď.
Sevři ho. Pořádně. Žádné poloviční pokusy, žádné podvádění. Aaach, tady to je. Ten ostrý vzdech skrze roubík. Oči pevně zavřené. Vím, že to bolí, mazlíčku. Přesně to chci. Miluji když trpíš.
Teď levá. Ano. Musí ladit. Symetrie, vždy. Bolest v rovnováze. Přitiskni. Pevně. Nech kousnutí proniknout hlouběji. Ať pro mě pulzují.
Znovu ruce za záda. Kleč a dýchej. Nech pálení růst.
Sebekontrola. Klid. Disciplína. Žádné třesení. Žádné vrtění. Jen seď. Vnímej. Učíš se poslušnosti skrze bolest.
Každý pulz je lekce. Každý úder srdce proti těm kolíčkům je důkaz, že patříš někomu silnějšímu.
Cítíš, jak v tobě narůstá ta bezmocná touha? Samozřejmě, že ano. Patetické. Dokonalé.
Podívej se na sebe… klečíš, bradavky pevně sevřené a citlivé, slintáš přes roubík a třeseš se jako ratlík. Přesně tak tě chci. Zvládl jsi to krásně… a teď ti vezmu tu poslední špetku kontroly, kterou sis myslelo, že máš—a rozdrtím ji.
Polož jednu ruku na svůj penis. Žádné hlazení. Ještě ne. Jen ho drž. Vnímej, jak zoufalý je. Nadržený, cukající, unikající. To je ta bolest odepření, mazlíčku. Bolest z vědomí, že jen já rozhoduji, kdy—a jestli vůbec—dostaneš úlevu.
Teď… pomalé tahy. Jen dva prsty. Pouze horní polovina. Přesně tak… téměř nic. Ať ti kolíčky připomínají, komu patříš. Každý drobný pohyb tahá za bradavky. Ano. Sténej přes roubík, chci to slyšet.
Pohlaď. Zastav. Pohlaď. Zastav. Rychleji teď. Ale stále žádný pevný úchop. Neřekla jsem, že můžeš použít celou ruku.
 Teď přestaň. Dej ruku pryč. Polož obě ruce na stehna. Seď ve své bolesti. Ať se tlak hromadí. Ať bolest pulzuje hluboko.
Ještě nesmíš. Ještě ne.
Nech bradavky křičet, zatímco penis se cuká a pláče. Ať tě kolíčky ovládají.
A teď…
 Chyť svůj penis pořádně. Hlaď. Střední tempo. Silněji. Chci, aby se celé tvé tělo třáslo. Teď. Každý zoufalý pohyb tahá za bradavky.
Rychleji.
Rychleji.
Přestaň.
Přestaň.
Ruce pryč. Řekla jsem ruce pryč, hračko. Slintáš si na bradu. Slyším to. Jsi přesně na hraně. A já ti to odepřela.
To patří mně. Ten orgasmus? Není tvůj. Nikdy nebude, dokud neřeknu.
Nech bradavky hořet. Nech penis plakat. Nech celé své nadržené tělo bolet pro Paní.
A teď… pomalu, pomalu…
 Hlaď se znovu. Rychleji. Víc. Silněji. Teď už žádné zadržování.
Uděláš se, až řeknu. Ani o vteřinu dřív.
Připravený?
Pokračuj…
Rychleji…
Rychleji…
Teď. Teď. UDĚLEJ SE. Ať tebou orgasmus projede. Kolíčky koušou. Mysl prázdná. Roubík tlumí tvé sténání, zatímco se pro mě tvůj penis explozivně vyprázdní.
Ano, přesně tak.
Nech to odtéct. Každá kapka. Klidně se můžeš zhroutit, pokud musíš. Už je konec. Vyčerpaný. Ponížený. Oddaný.
Můj hlas se zjemňuje… ale jen trochu. Je v něm něha, ano—ale stále protkaná kontrolou. Sametové vodítko se pevně utahuje.
Podívej se na sebe… klečíš tu, lapáš po dechu přes roubík, bradavky citlivé a rozechvělé, penis cukající v dozvucích. Překrásný chaos. Můj chaos. Přesně tak by mělo skončit každé naše sezení—vyčerpaný, použitý a naplněný.
Teď… pomalu, opatrně… sundej kolíčky. Jeden… po… druhém.
Ta bolest, která se valí dovnitř? To palčivé štípání? Tolik tvoji poslušnost. A tuhle bolest poneseš jako vzpomínku. Něco, co nikdo neuvidí—ale ty to pocítíš s každým nádechem, při každém doteku látky na tvůj hrudník. Budeš si mě pamatovat, budu s tebou.
Teď… vyndej ten roubík. Ano, vytáhni ho. Nech čelist volně viset. Dýchej. Přesně tak… zmatený, ponížený, ale osvobozený.
 Promluv. Nahlas. Teď.
 Řekni to jasně. Děkuji, Paní.
Hlasitěji. Tvůj hlas je teď můj—chci slyšet, jak se v něm chvěje poslušnost. Znovu.
„Děkuji, Paní.“
Dobře. A ještě jednou, tentokrát s hrdostí. Chci, aby tvá oddanost rezonovala. Ať naplní místnost kolem tvého unaveného, nahého těla.
Teď… lez. Ukliď po sobě. Otři svůj nepořádek. Klidně i pusou, jestli musíš. Žádné ručníky. Ty sis ho udělal —ty si s tím poraď.
Až bude hotovo… vrať se zpět do pozice na kolenou. Seď na patách. Ruce na stehnech. Pohled na podlahu. Ticho.
Nech bolest odeznít. Nech poslušnost proniknout hlouběji. Nech můj hlas znít ve své hlavě. Protože teď to poneseš v sobě… pokaždé, když látka pohladí tvé bradavky, pokaždé, když tvůj penis zasténá… vzpomeneš si, kdo ti dal tyhle pocity. Kdo vlastní tvou úlevu.
🖤 Tohle terapeutické sezení skončilo, mazlíčku. Ale tvůj výcvik ještě ne. Tohle byl jen malý náznak toho, co tě čeká příště. A ty po tom budeš toužit. Budeš prosit.
Teď… zašeptej to pro sebe. Jen jednou. Řekni: „Patřím Paní.“
Hodný mazlíček. 🖤