Nevědomost

[On]

Pokoj je připravený. Tlumené světlo klouže po stěnách, vzduch voní po santalu a pomerančích. Všechno má své místo – lehátko, oleje, ručníky. Dnes to není jen scénář. Dnes je to rituál.

Barča už leží. Klidná, s páskou přes oči, tělo jen v prádle. Když vešla, beze slova mi podala ruku a nechala se vést. Saténový proužek jí lehce zakrývá pohled, ale zároveň ji otevírá úplně jinak. Ticho mezi námi není prázdné – je to prostor napětí, důvěry, přijetí.

Zaslechnu lehké zachvění vibrací – ví, že jsme tu. Že jsme připraveni.

Dveře se tiše otevřou. Vchází on – náš host. Je klidný, působí pevně, ale zároveň s respektem. Vyměníme si pohled, kývnu hlavou. Ukážu mu Barču a šeptem mu vysvětlím, co je dovoleno – a co ne. A pak už se zbytečné slova rozplynou.

Začínáme.

[Barča]

Nevím, jak dlouho jsem tu. Čas nepočítám. Zavázané oči mě chrání před vším zbytečným. Slyším, jak někdo přichází. Jiný dech. Těžší kroky. Neznám ho. Ale věřím ti.

První dotek je jemný. Teplé ruce, olej, klouzání po lopatkách. Pak druhý dotek – pevnější, jistý. Dva muži, dvě energie. A já mezi nimi. Přes látku kalhotek cítím, jak vibrace reagují na zvuky, na šepoty, na můj vlastní dech. Každý zvuk se stává vlnou.

Když mi ruce přejíždějí přes dekolt, bradavky se mi zatnou samy od sebe. Nevím, jestli to je vzrušení, nebo čistá pozornost. Ale chci, aby to trvalo. Pomalu.

Otočím se na záda. Prsa volně dýchají, lehce se zvedají s každým nádechem. Kalhotky zůstávají, ale vím, že dlouho ne. Tělo se jim poddává. Někdo mi hladí boky, jiný sklání tvář ke stehnům. Nejsem pasivní. Jsem otevřená. Přítomná. Každý dotek je souhlas.

[On]

Je krásná, když se uvolní. Leží tu, celá nahá, a přesto to nepůsobí odhaleně. Spíš jako by se rozkvétala. Posuneme ji ke kraji stolu. On se sklání, začíná ji líbat mezi nohama, zatímco já hladím její tvář a ramena. Cítím, jak reaguje. Jak se její tělo zvedá, dýchá, přijímá.

Stahuji se. Chci sledovat. Miluju ten pohled – jak se jí někdo s pokorou věnuje, jak je její rozkoš středem světa.

Pak dávám znamení. Je připravena.

[Barča]

Když vnikne do mě, moje tělo se nezalekne. Nezpevní. Naopak. Otevřu se, pustím ho dál. Je pomalý, vnímavý. A vedle něj... tvůj jazyk. Cítím tě, jak mě líbáš tam, kde se jeho tělo spojuje s mým.

Cítím se... božsky. Naplněná, propojená. Když se naše rty setkají, vím, že v tu chvíli jsme tři, a přesto jeden rytmus.

[On]

Barča se přetáčí na všechny čtyři. Vypadá nádherně – silná, a přesto něžná. On ji drží za boky, pomalu přiráží. Já se skláním k jejím rtům, šeptám jí slova, která zní dráždivěji než samotný akt.

„Víš, jak krásná jsi teď?“
Zvedne koutky. Mírně, ale jistě. Ví to. A chce to slyšet znovu.

[Barča]

Tvůj hlas u mého ucha je jako elektrický proud. Slyším v něm touhu i něhu. Jsem v pohybu, kolébám se mezi dvěma světy – mezi mužem, který do mě vniká, a tebou, který mě svými slovy drží v pocitu. Nejsem objektem. Jsem děním.

A pak – klečím. My oba klečíme. On před námi, jeho dech zrychlený. Věnujeme mu pozornost. Sdílíme to. Jeho tělo se napíná, já se nechávám unášet proudem.

[On]

Zakončení není jen o vyvrcholení. Je to o tom, co zůstane po něm. On se tiše rozloučí a odejde. Barča zůstává – klidná, nahá, se zavázanýma očima.

Nesundává je. Ještě ne.

[Barča]

Zůstávám ležet. Cítím, jak se přibližuješ. Leháš si vedle mě, ticho mezi námi už nemá napětí. Má hloubku.

„Chceš si to sundat?“ ptáš se mě tiše.

Usměju se, ale neodpovím. Ne hned. Ještě chvíli chci být tam, kde vše je dotek, dech, souhlas a přítomnost.

Tohle nebyl jen zážitek. Byla to důvěra. A láska k přítomnému okamžiku.