Po letech přiznání

Ivana a Aleš – před pětadvaceti lety

V obýváku bylo přítmí. Na stole zůstala otevřená lahev červeného , rozpita láhev vodky, dvě skleničky a nepořádek po dlouhé večeři. V rádiu hrála tichá písnička z devadesátek, taková, jaké měla Ivana ráda.
Seděla v křesle,, bosá, nohy přitažené k sobě, prsty kroužila po skle.

„Víš, že už jsme spolu deset let?“ řekla trochu zastřeným hlasem.
Usmál se, ale v očích měl něco jiného než lehkost. Po chvíli ticha se naklonil dopředu.
„Ivano… já se tě na něco zeptám. Už dávno jsem to chtěl. Byla jsi mě nevěrná?“

Skleničku si přitiskla ke rtům, ale nenapila se. Zůstala tak pár vteřin, pak ji postavila a zhluboka se nadechla a zamumlala
„Ano?“
„Tak mi to řekni, jak jste to dělali, kde...,“ vyzval ji.

Dlouho se dívala do prázdna, pak k němu. „Byl to Jarda. Silnej, smál se očima. A jo… stalo se to. Dvě hodinky nevěry.“

Aleš neuhnul pohledem. „Kde?“
„U nás na gauči,“ odpověděla po chvíli, a v hlase jí zazněla směs studu a vzdoru. „Ty jsi byl pryč. Přišel k nám, opravoval zásuvku v obýváku. A zůstal dýl, než měl, začali jsme na gauči a skončili na stole v kuchyni.“

Nastalo ticho, přerušované jen tikáním hodin. Ivana si přejela prsty po krku, jakoby se snažila setřást napětí.
„A já jsem si myslela, že to zůstane někde za dveřmi,“ dodala tiše.

„A tys…“ Aleš se zarazil, polkl. „Byla jsi uspokojena s ním?“

„Ano několikrát jsem se udělala, on mě nakonec postříkal prsa, měla jsem je tehdy přeci opravdu velký, kojila jsem ještě,“ kývla souhlasne hlavou. „ Pamatuju si každý příraz