S ragbistou ve sprše

27 let, to máš pocit, že jsi nesmrtelný, že se tvé tělo umí samo opravit, a že ego je ta úplně nejvíc nejlepší sportovní výbava.
Ale já nebyl hráč rugby.
Nikdy předtím jsem si na nic takového ani nesáhnul. Nemám rád hry s míčem. Mám rád střelbu, zápas a šachy. Ale tehdy jsem se nechal přemluvit.
A přemluvil mě chlap.
Přesně ten typ, co na mě fungoval, ještě, než jsem to o sobě vůbec věděl.
Byl to můj kamarád, kolega, známý, nebo tak nějak. Ne úplně přítel, ne úplně jen známý.
Takovej ten sportovec, co má ramena jako dveře, předloktí jak kladiva a smích, kterej tě baví.

Jmenoval se David.
Kromě toho, že byl manželem kamarádky mé manželky, byl trenérem v ragbyovém klubu.
Všichni chlapi, žádné dámičky, žádná estetika, jen bahno, pot, studená tráva a testosteron visící ve vzduchu jak mlha.
Když mě pozval, řekl jen větu „Přijď, bude to nezapomenutelný.“
A nelhal.
Do dneška nevím, jestli to řekl jako vtip, nebo jako varování.
Trénink začal tím, že jsem pochopil, že jsem nejmenší v celym areálu.
Ne výškou.
Ne sílou.
Jen nejmíň široký.
Všichni kolem měli stehna jak pneu na tiráku, krky jak zvířata, prostě chlapi jak almary.
A David.
Krátké šortky.
Tričko, které už dávno nebylo schopné pobrat jeho hrudník.
Bosé nohy v kopačkách, které vypadaly, že si zasloužej vlastní směrovací číslo.
„Tak jdeme,“ řekl.
A poplácal mě po zádech tak silně, že jsem udělal krok dopředu, i když jsem nechtěl.

Učili mě základní držení.
To, že se mam postavit pevně.
Kolena lehce pokrčená.
Hrudník vpřed.
A ruce připravené na kontakt.
David mě chytil za boky, posunul.
Chytil mě za ramena, narovnal.
Chytil mě za předloktí, pootočil.
Bylo to technické.
Čistě technické.
Ale jeho ruce byly silné, jisté, zkušené a já tehdy ještě nechápal, proč přesně to se mnou dělá to, co to dělá. (Tak vydrž, než dojde na to, kvůli čemu to já napsal a ty se rozhodl to číst. Moje vzrušení se totiž stupňovalo a já bych rád aspoň trochu toho vibu s tebou sdílel.)

„Drž,“ řekl.
A to slovo mi rozvibrovalo celé tělo.

Pak přišla první srážka.
Ne od něj, ale od nějakého jiného gorilího samečka, co se rozběhl proti mně, jako by mu někdo řekl, že vyhraje jackpot ve sportce, když mě složí.

No a složil.
Ležel jsem v trávě, koukal do nebe a říkal si:
Tak a tohle stačí. Jednou. Nikdy víc.

David ke mně došel.
Sklonil se nade mnou.
Na čele se mu perlil pot, tričko se na něm napínalo, a já cítil vůni země, trávníku, mužského potu a toho typického nátlaku, který mají jen chlapi, co znají svoje tělo.
„Zvedej se pičo,“ řekl.
„Teď jsi to pochopil.“
A měl pravdu.
Už jsem nikdy víc rugby nehrál.
Ne že bych nemohl.
Ale pochopil jsem dvě věci:
Za prvý. Rugby není sport, ale je to mindset. Je to rozhodnutí, že půjdeš do věcí po hlavě, i když víš, že tě to zabolí.

A za druhý že mě přitahuje něco, co jsem si tehdy ještě nepřiznal. Ale to ti vysvětlím za chvíli.

To, jak chlapi vypadají, když jsou ve svém živlu.
Když jsou drsný.
Ten den jsem si to poprvé uvědomil.
Ani jsem to tehdy neuměl pojmenovat. Ale to mě přitahuje. Ne vyumělkovaný svalovci, co se pak rozpláčou z kdejaký píčoviny.

David se postavil přede mě.
Ruce v bok, postoj široký, dýchal pomalu a hluboko, byl přesně ten typ chlapa, který nevysvětluje věci nějak extra dlouze, protože to prostě nepotřebuje.

„Pravidla?“
kývl jsem.
Zasmál se.
Krátce, hrubě, jako někdo, kdo ví, že teorie ti bude stejně k ničemu už za tři minuty.

Pak prstem poklepal na můj hrudník:
„Rugby má tři pravidla všechno ostatní jsou detaily.“

Zvedl tři prsty.

„Za prvé, nízké těžiště. Kdo stojí vysoko, padá nejrychlejc.“
Sklonil se přede mě a políčil si mě jako figurínu zatlačil mi na ramena, zatlačil na boky, přesně do pozice, o které věděl, že mě poníží i naučí.

„Za druhý: předloktí používáš jako zbraň, ne jako dekoraci.“
Zvedl moji ruku, stiskl mi ji u lokte, pevně, drsně, až jsem měl tendenci zadržet dech.
„Tady. Tlak. Vlna. Vždycky první kontakt.“

„A za třetí: díváš se chlapovi do očí. Ne na míč. Ne na zem. Do očí pičo. Je ti to jasný?“
Stoupl si těsně přede mě, tak blízko, že jsem cítil jeho dech.
„Takhle víš, kdy jde po tobě.“

Chvíli mě držel pohledem.
A já pochopil, že to není jen sportovní pravidlo.

Potom řekl něco, co mě zaskočilo:

„A teď… pojď se mnou do kanclu.“ A když jsme tam došli, řekl: „Oblíkni si tohle.“
Vyndal ze skříňky tři kusy oblečení všechno čisté, vyprané, složené.
Ale patřilo to jemu.

Rugbyové triko.
Šortky.
A suspenzor.

Hodil to přede mě tak samozřejmě, jako by to dělal celý život.
„Dej si to na sebe,“ řekl klidně.
„Ať v tom vypadáš aspoň trochu jako hráč.“

Vzal jsem do rukou jeho triko, bílé s klubovým logem, těžké bavlněné.
A přestože bylo čerstvě vyprané, cítil jsem z něj jeho.
Ne parfém. Ne prací prášek nebo aviváž. Vůni chlapa, který to nosil. Vůni potu, trávy, šatny.
Vůni fyzickýho výkonu. Přiblížil se blíž a přehodil triko přes moje předloktí, jako by mi ho měřil.
„Sedne ti,“ řekl.
„Ber to jako lekci. Nebo jako test.“
Stál příliš blízko.
A když mi podal šortky, ucítil jsem stejnou stopu čisté, ale jeho.

A suspenzor, ten byl úplně nejhorší.
Ten byl jednoznačně jeho.
Podal mi ho bez výrazu.
Jen s tou svou typickou chlapskou samozřejmostí, která se na nic neptá a všechno říká tichým tónem.
„No?“
podíval se na mě.
„Tak pojď. Ať to vidím.“
David se ke mně postavil zezadu, jako trenér, ale bylo v tom něco víc než jen trenérství —
muž s jistotou, který ví přesně, jak blízko může být, aniž by překročil hranici.
Právě proto to bylo ještě intenzivnější.

„To triko ti musí bejt takhle těsný“ řekl.
Jeho hlas byl klidný, hlubší, jakoby lehce zastřený námahou z tréninku.
„Rugbyový dres drží. Musí. V kontaktu tě za to tahaj, trhaj, rvou. Nesmí se ti vyvlíknout.“
Položil mi ho přes hlavu.
A já ucítil jeho ruce na svých lopatkách, pevné, jako by mě řídil.

Přitáhl látku dolů přes hrudník, krátce, rozhodně, skoro až drze.
„Nadechni se.“
Poslechl jsem.

Dres se napnul.
A David přitom stál těsně u mě, tak blízko, že jsem cítil jeho dech na krku a jeho hruď za sebou.
„Jo, vidíš pičo,“ zamručel.
„Takhle má vypadat chlap ve výstroji.“
Uvědomil jsem si, že David pochází z Karviné. Vždycky se mi líbil, ale teď mě začal silně přitahovat. Neměl jsem v tom ještě úplně jasno.
Každopádně teď, podruhý na hřišti, už snad nebudu tak slabej jako před chvílí.

Šortky
Podal mi je, ale než jsem se k nim dostal, zarazil mě dlaní o rameno.
„Ne tak. Rugbyové šortky si neutahuješ jako trenky do fitka.“
Klekl si přede mě bez studu, bez gesta, jako by to byla součást výuky a chytil okraje šortek. Byl obličejem tak blízko mý klády, že mě začalo hučet a myslím si, že to viděl, ale dělal, že to nevidí.

„Tady,“ ukázal. „Tyhle stehy drží tvůj postoj. Když jde někdo po tobě, musíš vědět, že ti to nespadne. Ale nejdřív…“ mrkl ke straně, sáhl pod lavičku
„…se ti musí posadit suspenzor.“

Suspenzor, nejvíc osobní kus vybavení

Podal mi ho a řekl:
„Neboj se toho. Je čistej. Ale…“
zvedl bradu
„…je můj. To znamená, že bude držet.“

A pak místo aby odešel jako průměrný trenér přistoupil znovu blíž.
Vzal mi suspenzor z ruky, jako by se rozhodl, že jestli to mám pochopit, musí mi to ukázat.

„Takhle.“
Zasunul prsty dovnitř pásu a natáhl ho. Ty prsty, kurva, představoval jsem si, jak mi je cpe do pusy. Zase mi houplo.
„Ne jako spodky. Tohle tě má chránit. A držet vercajk pohromadě.“

Podával mi to tak, že jeho ruce občas přejely přes moje boky, ale technicky, profesionálně, a právě tím ještě víc chlapsky.

„Nasadíš to, já to zkontroluju,“ řekl.
A ustoupil o půl kroku.
Jen o půl.
Když jsem si ho navlékl, přistoupil a bez ptaní upravil pás dva doteky prstů, krátké, jisté. Stejně jako trenéři, kteří vědí, že není čas na omluvy nebo vysvětlování.
„Takhle to má být.“ Bylo mi teda divný, že jsem se málem udělal už v šatně.
David sáhl do tašky.
Vytáhl černé, těžké kopačky s kovovými kolíky.
Položil mi je k nohám.
„Tyhle.“
Klepl na ně prstem.
„Tohle není fotbal pičo. Ty kolíky se ti zakousnou do země, když musíš stát. A když musíš… přetlačit chlapa.“
Ustoupil na okamžik a opřel se o lavičku, ruce zkřížené na hrudi.

„Obuj si je. Nechci tě vidět hned padnout na držku.“
Když jsem je zavazoval, díval se na mě s tím svým výrazem, který se dal číst dvěma způsoby:
hodnotil techniku
hodnotil mě

A když jsem se postavil, zkontroloval mě pohledem odspodu nahoru.
„Jo,“ řekl nakonec.
„Tak teď vypadáš jako někdo, kdo může na hřiště.“
Chvíli ticho.

Pak dodal:
„A teď… jdeme na to.“
David přešel doprostřed hřiště těžkým krokem, jak chodí chlapi, kteří jsou si jistí svou vahou i svou rolí.
Otočil se k mně, ruce vbok, nohy široko, dýchal nosem, jako před zápasem.
„Tak jo,“ řekl.
„Chci vidět, co vydržíš.“
Nic víc.
To byla celá instrukce.
Šel jsem k němu.
Pomalu.
Možná až moc pomalu, protože jeho oči mě sledovaly a já cítil, že ten krok není jen krok, ale průchod nějakým neviditelným prahem.
Když jsem se zastavil metr od něj, stál už připravený.
Hrudník vystrčený, ramena rozevřená, těžiště nízko.
Jako zeď.
Jako provokace.
Jako lekce.

Podíval se mi přímo do očí a řekl:
„Narazíš do mě.“
V té větě nebylo ani trochu pochybnosti.
A jeho tón byl tichý, pomalý, těžký.
„Ne utíkat. Ne zpomalovat.
Naráz.
Takhle se pozná chlap.“
Udělal krok blíž ne ke mně, ale ke své pozici. Věděl jsem úplný hovno, kdo kde má stát.
Stál teď tak blízko, že jsem cítil vůni trávy, potu a jeho trička, které se mu lepilo na hrudník.
„A neotáčej se stranou,“ dodal.
„Čelem. Vždycky čelem.“
Sklonil bradu.
Pomalý pohyb, ale autoritativní.
„Jdeme.“
Rozběhl jsem se.
Ne sprint, ale poctivý náběh. Takový to, kdy víš, že to bude bolet ale jde ti víc o to projít tím momentem než o nějakej výsledek.

David se nepohnul.
Ani o milimetr.
Když jsem se k němu blížil, všiml jsem si detailů, které mi unikly, svaly na jeho stehnech se napnuly, předloktí se mu zpevnilo, prsty jedné ruky lehce sevřely, v podpaží měl tmavší stopy potu a jeho hruď… byla větší, než jsem si uvědomoval
Nedíval jsem se na zem.
Přesně jak řekl.
Díval jsem se mu do očí.
A narazil jsem.
Střet
Byl tvrdý.
Tvrdší, než jsem čekal.
Jeho tělo ustoupilo sotva o centimetr, možná o dva já šel dozadu víc.

Vzduch mi vyletěl z plic, ale David mě chytil.
Dřív, než jsem upadl.
Chytil mě za předloktí pevně, přátelsky a zatlačil, aby mě udržel.
„Dobře,“ řekl.
Tichý úsměv v koutku úst.
„Zase.“
Nebyla to pochvala.
Byl to rozkaz.
Druhý náraz
Tentokrát jsem šel tvrději.
A přesně v okamžiku, kdy jsem narazil, stiskl můj triceps rukou jako železo a přitáhl mě ještě blíž tak blízko, že jsem cítil jeho dech u ucha.
„Tohle,“ zašeptal.
„Takhle se staví kontakt.“
Nechal mě nadechnout.
Ale nepustil.
Pak mě pustil, o krok ustoupil a řekl:
„Potřebuješ víc vedení pičo.
Uvidíme, jestli na to máš.“
Stál tam.
„Tak se sehni,“ poručil.
„Ne jak fotbalista na Slávii pičo. Jako chlap.“
Ukázal mi dlaní, kam dát ruce.
Pak mi nohama srovnal postoj doslova, kopnutím botou posunul moji špičku o pár centimetrů.
Na hřišti to působilo jinak než v teorii a jeho atak mě zase vzrušil. „Budeš mít ode mě naslintáno v suspenzoru“, pomyslel jsem si.

Jeho tělo bylo nízko, široké, připravené na tlak.
„Dám ti rameno. Opři se do mě… ne tak, jako když se zdravíš pičo.
Takhle“
A vrazil do mě ramenem, tvrději, než jsem čekal.
Síla.
Váha.
Teplo.
Jeho dech u mého spánku.
„Zase.“
„Zase.“
„A znova.“
A pokaždé do mě narazil o trochu víc, jako by testoval, kolik unesu, kde mám hranici, a jestli se pod tlakem nezlomím.
A pod tou silou, tou vůní trávy, potu a jeho trička, jsem věděl, že mě učí.
A zároveň zvedá tep.
„Tak. Teď běžíme,“ řekl David a dva útočníci, kteří se k nám přidali, se jen krátce zasmáli, jak to umí chlapi: krátce, bezemocně, hluboko.
„Tři kola. A pak sprint nahoru.“
Vyrazil.
A já s nimi.
David měl běh, který by se dal popsat jen jedním slovem: dominantní.
Ramena široká, krok dlouhý, dech pravidelný.
Když jsem zpomalil, jeden z útočníků běžel vedle mě.
„Drž tempo,“ řekl.
Nic víc.
Ale stačilo to.
Hodina utekla. Díky Bohu. Vůbec mě nevadilo, že to bylo bez míče.

Když jsme doběhli, David ukázal na okraj hřiště.

„Pomůžeme klukům s pláty, přivezli kus novýho trávníku. Ať víš, co to je, dávat do práce celé tělo.“
Trávník na pokládku byl teda těžší, než vypadal.
To mě úplně dorazilo.
Byli jsme zablácení, zpocení, zadýchaní.
Rugby teda fakt není estetika.
Je to fyzika.
A David chtěl, aby to moje tělo pochopilo.
Když jsem položil jeden z plátů, podíval se na mě:
„Jo, dobrý pičo vole“ řekl. „Tak nějak.“
Nebyla to pochvala.
Bylo to uznání.
Tak jdeme se převlíct.
Zase ten jeho kancl ve sklepě.
„Je to tady malý, ale útulný“.
David se narovnal, stáhl si přes hlavu propocené tričko, přilepené k tělu a řekl:
„Jdeme. Sprcha. Ať jsme zase lidi.“
Jeho sprcha teda nebyla žádný wellness. Ten typ prostoru, kde vzduch voní potem, teplou vodou, špinavými dresy a trávou. Jenom beton, kov, horká pára a voda, která dopadala ostře jako déšť z fronty. Nahoře nad námi jedna sprchová růžice a prostor ta na šířku dveří.
David byl trenérem bojových sportů a sem do haly chodilo dost lidí, policajti, sportovci a pro ně byly veřejné šatny v přízemí.

David, světlovlasý, svalnatý, s tělem, které nevypadá jako „trenér“, ale jako někdo, kdo se narodil, aby kdykoliv narazí do jinýho chlapa, tak ho posune o metr.
Ramena široký, vlasy sjetý mašinkou, hrudník zarostlý přesně tak, aby to nepůsobilo esteticky, ale silově.

David si přejel rukou přes mokré vlasy, voda mu stékala po krku a po hrudníku až k břichu a dolů, kde měl kratší tlustý péro absolutně v klidu a koule a pak široká svalnatá stehna a nádherný velký nohy. Podíval se mě jen krátce. Pohled, co neříká nic konkrétního.
„Dobře jsi držel,“ utrousil…
Zrovna jsem si začal představovat, jak bych i jinak mohl držet…
„Chceš nějakej sprcháč?“, řekl a natáhnul se na zídku, která dělila sprchu od jeho kanceláře. Otočil se ke mně tak, že jsem měl před obličejem jeho podpaží a světlé chlupy, vlhké ještě z hřiště, jen ta syrová vůně, kterou má jen chlap po skutečném výkonu.

„Je to prázdný pičo“, řekl a odhodil obal od sprchovýho mýdla někam do místnosti.

Ve stejném okamžiku mě chytil za koule a přímo do obličeje mi říká, pičo já už to nevydržím, já to risknu. V tu chvíli jsme se začali líbat.

Nikdy jsem se před tím s chlapem nelíbal, tohle bylo jiný než se ženskou.

Okamžitě do mě narval jazyk, lízal mě přes rty, flusal mi do pusy a přesnul se do mýho podpaží, já pak do jeho, nádherně mi voní ale netroufám si udělat cokoliv víc, než si troufá David.

Naše ocasy jsou najednou tvrdý a jeho ruce prozkoumávají celé moje tělo, až po chvíli ze stehen zamíří do rozkroku. Sprcha je fakt malá a se zpožděním dělám to samý a mám pocit, že se udělám.

Nejdřív jakoby omylem zavadí o koule, pak mě hladí kolem pupku a jeho předloktí se tře o žalud. Konečně v ruce drží můj tvrdý klacek. Neuvěřitelné, ruka jiného chlapa se poprvé dotýká mýho čuráka, nepopsatelný pocit! Pomalu po něm přejíždí a hraje si s koulema.

Neskutečně nadržený z Davidova dráždění rychle ztrácím ostych, zatlačím do Davidova hrudníku. Opře se o záda a roztáhne ruce a otevře mi přístup ke svému tělu. Přitisknu ruce na jeho nádherný hrudník a masíruju mu ho.

Když chci ale postupně sjet rukama níž, podrží si moje ruce na prsou.
„Nepřestávej, pořádně si pohraj pičo, dej mejm kozám zabrat, snesou dost!“
Přitlačím větší silou a zpracovávám ty obrovské svaly. David zavře oči a začne vzdychat. Tisknu mu mezi prsty bradavky, skloním se k nim a olíznu je, líbám a lížu jeho prsa všude a přitom ho pořád drtím rukama. David zhluboka dýchá, hlasitě vzdychá, jeho hrudník se vzpíná proti mým rukám.
„Jo, joo, ty pičo, nádherný, takhle mi to ženská neudělá!

Jeho svalnaté mokré tělo se leskne ve slabém světle lampičky nad skříňkou proti sprše, ale to, co uvidím mezi vypracovanými stehny, mě absolutně dostane. V rozkroku mu už trčí obrovská tlustá žilnatá kláda, mírně zahnutá nahoru, zakončená velkým rudým žaludem, pod ní najednou přimknuté hladce vyholené koule jako vejce. Přitom ve sprše nevypadalo jeho péro moc velký, rozhodně ne větší, než moje a koule visely volně.

„Vykuř mi ho, Milane!“
„To teda nemusíš říkat dvakrát,“ myslím si, mám strašnou chuť to zkusit.

Stojí opřený o dlaždice, já kleknu na ručník a je nade mnou tak, že jeho rozkrok mám přímo před očima. Ruku pomalu sunu po jeho svalnatym stehně pořád výš až ke koulím, potěžkám jeho plný pytel a přejedu po celé délce.

Držím ho v ruce a dívám se nahoru Davidovi do očí. Chytne mě za hlavou a pomalu ji tlačí do svého rozkroku. Cítím slabou vůni jeho mokrého ocasu. Párkrát po něm rukou přejedu a pak olíznu velký rudý žalud s kapkou na vrcholu. David ještě víc přitáhne moji hlavu, jeho žalud se mi otírá o tvář a rty, a jak je pootevřu, pomalu mi klouže do pusy. Najednou mi David přirazí ocas do pusy, zakloní hlavu a s přivřenýma očima silně vydechne.
„Pičo, jo!“
Mám jeho silného ocasu plnou pusu a tlačí se mi do krku, až se začnu dávit.

David si ho chytne do ruky a vytáhne z pusy, otírá mi ho o tváře a plácá mě s ním.
Vezmu ho znovu do pusy a kouřím a saju jeho nádherného čůráka, jak to nejlíp dovedu. Chvěju se vzrušením, poprvé kouřím chlapa.
David mi drží hlavu za vlasy a silně vzdychá. Pak mi ho začne vrážet až na mandle bez ohledu na to, že se zas dávím.

Zatíná břišáky a stehna, svojí silnou prackou si přiráží moji hlavu a pořád rychleji mě mrdá do pusy. Jeho ocas ještě víc ztvrdne a začne mi s hlasitými vzdechy stříkat do pusy a do krku. „Ty pičo, drž kurva, pičo, jo!“
Snažím se uhnout, ale pevně si drží moji hlavu a nenechá mě. Hned mám plnou pusu mrdky, teče mi to koutky ven a musím polykat, abych se neudusil. Poprvé v životě mám v puse mrdku jinýho chlapa.
David konečně pustí moji hlavu a opře se o zeď za sebou. Jeho polotuhý ocas mi vyklouzne z pusy a sklouzne na stehno.

Beze slov se dívám na Davida stojícího přede mnou a jeho hustá mrdka mi pomalu teče po bradě. Skloní se ke mně a stejně intenzivně, jako přirážel, olizuje mou bradu a začne mě důrazně líbat a ochutnává své vlastní semeno v mojí puse.
Davidovy velké ruce od jeho mrdky mě hladí po těle a zajíždí až k mému tvrdému klacku.

Chybí nám ručník, protože jsem si na něj kleknul ve sprše a tak mě mokrýho posadí do křesla s našimi propocenými dresy a začne mě lízat na břiše pod pupkem, jako by věděl, že je to moje nejcitlivější místo, a neskutečně mě tím dostává. Pazourama mě roztahuje kolena do stran a já jsem pod jeho tlakem v agónii.

Můj žalud se otírá o strniště na jeho bradě.

V ocasu mi hučí jako nikdy předtím.
David se mu ale vyhne, dá pazoury pod mojí prdel a sjíždí pusou až do třísel a jazykem na koule. Líže mi je, pak je zvedne a zajíždí jazykem pod ně.

Hraje si v ruce s mým pytlem a jazykem mi přejíždí po ocasu nahoru až k žaludu, celý ho olizuje, špička jeho jazyka mi kmitá kolem předkožky a pak ho pomalu bere do pusy.

Držím se Davida za rameno, prsty mu zatínám do svalů a tlačím mu svůj ocas dál do pusy.

Začne mě kouřit, rukama mi pevně svírá zadek a přiráží si mýho čuráka do pusy. Pak mi vrazí prst do díry a mnou projede vlna bonusový rozkoše, kterou jsem dosud nepoznal.

Pak otevře pusu víc a polkne můj ocas až po koule, a znovu a znovu.

Celý můj čůrák mizí v jeho puse. Pak ho vytáhne, aby se nadechnul, a já mu otírám žalud o strniště na tvářích, trochu to bolí, trochu to dře ale je to krásnej pocit. Slintá a chytá ty sliny a já už nevím kolik jeho prstů mám v sobě.

David mi líže koule, přitom honí ocas a buší mi mým ocasem a pěstí na žaludu do břicha.
Jak zajede jazykem pod koule začne mi v ocasu cukat.
Ještě silněji ho přetahuje a zase svou velkou horkou pazourou tlačí na moje zatnuté břicho.
Pak mi zase vrazí prsty do díry a já chytím svůj ocas a dohoním se a s řevem cákám někam před sebe, skoro ztrácím vědomí, řvu jako bejk a je mi úplně jedno, jestli to někdo uslyší..

Dávky horké mrdky mu končí ve vousech, vlasech, na tváři, na prsou, na podlaze i na zdi.
„Ty pičo ty cákáš jak dobytek pičo vole“.
Co se produkce mrdky týká, mohl bych s tím jít k filmu, ale já se rozhdl pro jinou kariéru, chce se mi říct, ale mlčím a užívám si Davidovu živočišnost.

Líbáme se a naše těla se v objetí třou o sebe. Je to pořád stejně živočišný a nabitý, jako by to orgasmy nestačily uvolnit.

„Ty pičo já to tušil, já to tušil.“říká David, když z prostoru kanclu chčije do sprchy. Zatím netuší, jak moc si to chcaní užijeme na příštím tréninku.

No, a tak jsem začal chodit na rugby, každej čtvrtek a chodil jsem skoro dva roky, až do rozvodu. Těch propocených dresů, co jsem manželce přinesl domu a přitom nikdy nedržel míč.

David byl první chlap, kterýho jsem mrdal, jeho čurák byl první, kterej byl ve mně.

Rugby jsem miloval. Aniž bych ho jedinkrát hrál.

Davidův suspenzor mám do dneška.

Moje manželka byla ráda, že mám konečně nějakýho koníčka kromě náročný práce,
a navíc měla Jitku s Davidem ráda a my jsem s Davidem byli rádi, že naše manželky si rozumí.

Od tý doby, kdykoliv se udělám a nehlídám se, vyletí ze mě „Pičo“.

Je to pozdrav Davidovi, týden před třicátýma narozeninama to na D1 napálil pod kamion a byl na místě mrtvej a celá ta událost způsobila zásadní změny v mým životě.

Pocta chlapovi, kterej mou laťku chlapství ukotvil kurevsky vysoko, PIČO.