V práci sedíme vedle sebe už roky.
Já vpravo, ona vlevo.
Na jmenovce u dveří „vedoucí oddělení“, na té její „specialista“. Na papíře jsem její šéf. V realitě… něco mnohem složitějšího.
Od začátku jsme měli svá pravidla.
Žádné doteky v kanceláři.
Žádné oči, co se zaseknou moc dlouho.
Žádné „náhodné“ narážky před kolegy.
Jenže člověk může mít pravidla, jaká chce – tělo stejně hraje podle svého.
První měsíce to byly jen drobnosti.
To, jak si přitáhla židli o centimetr blíž ke stolu, když jsme něco řešili u jednoho monitoru.
To, jak mi při předávání papírů prsty přejely po dlani o trochu déle, než by bylo nutné.
To, jak se kousala do rtu, když se snažila nesmát na poradě něčemu, co vůbec vtipné nebylo – jen já jsem věděl, že si vzpomněla na něco, co jsme si psali večer.
Navenek byla „ta šikovná vdaná kolegyně“, co všechno stíhá.
Uvnitř žena, která mi jednou noci napsala:
„Nemůžu spát. Myslím na to, jak sedím vedle tebe a nesmím na tebe sáhnout.“
Ten večer jsme poprvé jeli za les.
Místo, které od té doby známe oba nazpaměť. Tak dobře schované, že by tam člověk jel jen s velmi konkrétním úmyslem.
Od té doby se tam vracíme. Ne pravidelně, ne často. Ale dost na to, aby se nám to vrylo do těla.
Dneska byl v práci normální den. Aspoň to tak vypadalo.
Porada, maily, tabulky, klasická kancelářská kulisa – šustění papírů, zvuk tiskárny, občasný smích od jiného stolu.
Seděla vedle mě, jako vždycky. Vlasy stažené do rychlého drdolu, který se tvářil upraveně, ale pár pramenů si stejně žilo svůj život. Džíny, obyčejné tričko, nic vyzývavého. Jen tělo, které nikdy nepochopilo slovo „nenápadně“.
Vím přesně, jak ten zadek v těch džínách vypadá, když už nejsme v kanceláři. Jak sedí v mých dlaních, jaké má křivky, jak se mi do ruky vrývá džínovina, když ji k sobě tisknu.
Vím, jak pod tím tričkem sedí prsa, která přes den jen tuším přes látku – tak akorát do dlaní, pevná, hladká, nespravedlivě návyková.
V práci to ale nesmím vědět.
V práci se na její tělo dívám jen koutkem oka, jako by to byla náhoda.
„Potřebujete něco k tomu reportu?“ naklonila se ke mně.
„Zatím ne,“ odpověděl jsem nahlas, šéfovsky neutrálně.
Na obrazovce mi ale o pár vteřin později vyskočilo okno Messengeru. Její jméno. Tři krátké věty.
Chci tě.
Teď.
Potřebuju tě v sobě. Jsem úplně mokrá.
Srdce mi na vteřinu vynechalo.
Byli jsme od sebe třicet centimetrů, ruce na klávesnicích, tváře profesionální. Nikdo kolem netušil, že mi právě v břiše explodovala malá soukromá atomovka.
Napsal jsem jen:
Víš, co to se mnou dělá, když mi tohle napíšeš v kanceláři?
Odpověď přišla hned.
Vím.
A stejně to dělám.
Za lesem, jako vždycky. Odcházím za pět minut.
Viděl jsem, jak se zvedla.
Kolegové to brali jako kdykoli jindy.
„Jdu na schůzku,“ usmála se na mě tak normálně, až mě to skoro bolelo. Tu masku měla dokonalou.
„Dej si pauzu,“ hodil jsem neutrálně, s očima na monitoru.
Jen ona věděla, co v té větě dnes znamená „pauza“.
Sledoval jsem ji periferně, jak bere mobil, klíče, jak si přehazuje sako přes ruku. Jak mizí mezi stoly, za rohem, ke dveřím.
Zvuk, když se dveře do open space zavřely, byl tentokrát hlasitější než obvykle. Aspoň v mojí hlavě.
Nechal jsem plynout pár minut. Nemůžu zmizet hned po ní.
Musím si udržet roli šéfa, co má věci pod kontrolou, i když se mu ruce lehce třesou na myši.
Po pěti nekonečných minutách jsem zavřel notebook.
„Taky se na chvíli ztratím, potřebuju něco zařídit,“ prohodil jsem směrem k ostatním.
Nikdo nic neřešil. Šéfové se ztrácejí běžně.
V garážích jsem nastoupil do auta a nastartoval.
Věděl jsem přesně, kam jet.
Křižovatky, odbočky, malý most, polní cesta.
Ta trasa byla vyjetá nejen v navigaci, ale hlavně v naší hlavě.
Cestou jsem nepotřeboval rádio.
Místo hudby jsem měl v uších pořád její tři věty.
Za městem se silnice zúžila, provoz skoro zmizel. Stromy se začaly přibližovat ze stran, krajina se zavřela.
Výjezd na polňačku jsem trefil automaticky.
Když jsem vyjel zpoza posledního křoví, uviděl jsem její auto. Už tam stála.
Zaparkoval jsem vedle, s drobným odstupem – přesně tak, jak to děláme vždycky. Jako by i ty dva metry mezi námi byly součástí rituálu.
Vypnul jsem motor.
Najednou bylo až nepřirozené ticho.
Chvíli jsme jen seděli každý ve svém autě.
Viděl jsem v zrcátku její profil. Hlavu lehce opřenou o opěrku, oči zavřené. Dýchala zhluboka, jako by se snažila vydechnout ven všechnu tu kancelářskou realitu, co na ní celý den visela.
Pak otevřela oči, sáhla po klice a vystoupila.
Vylezl jsem taky.
Potkali jsme se uprostřed těch dvou aut. Les kolem nás dělal kulisu, kterou jsme si nezasloužili, ale potřebovali.
Došla ke mně rozhodným krokem, žádné váhání, žádné hraní na slušnou kolegyni. Zastavila se těsně předemnou, ruce v kapsách bundy, oči přimhouřené.
„Ty sis dal teda na čas,“ ušklíbla se. Přesně ten tón, který dokáže být napůl naštvaný, napůl neskutečně vzrušující.
„Musel jsem dělat, že pracuju,“ utrousil jsem.
Chytila mě za tričko u krku a přitáhla si mě blíž.
„No tak už nedělej,“ vydechla. „Pojď sem. Potřebuju tě teď hned.“
To byla celá naše „konverzace“.
Zbytek už jsme si řekli jinak.
Políbil jsem ji tak, jak to známe oba nazpaměť – bez opatrného začátku, bez oťukávání. Jen návrat do něčeho, co máme oba až nebezpečně moc rádi.
Prsty se mi zařízla do trička na hrudi, jako by mě chtěla vtáhnout ještě blíž. Já jí přejel dlaněma po zádech až dolů, kde tričko končí a začíná ten zadek, který mě celé dny provokuje v kancelářské židli. I přes džíny cítím každou křivku. Přitáhnu si ji k sobě, až se mezi námi ztratí i ten poslední centimetr.
Cítím, jak se mi přes látku opře pánví o tělo. Nádech, výdech, přerývaný, teplý. Ten samý člověk, který ještě před hodinou seděl rovně u stolu a řešil maily.
„Vzadu,“ zamumlá mi mezi polibky do koutku. Otočí se a otevře zadní dveře auta tak samozřejmě, jako by to byla nejběžnější věc na světě.
Vleze dovnitř první, klekne si na sedadlo čelem ke mně. Já za ní, dveře za námi tiše cvaknou.
V autě je šero, jen zbytky světla kreslí obrys jejího těla.
Klečí na sedadle čelem ke mně, koleny mě svírá kolem boků. Džíny obepínají ten zadek, který znám z dlaní líp než svoje polštáře. Tričko se jí napíná přes prsa, která přes den dělají, že jsou nenápadná – ale já přesně vím, jaká jsou, když nejsou pod žádným kouskem látky a držím je v dlaních.
Přitáhne si mě za tričko ještě blíž.
„Sundej to,“ zavrčí tiše. Není to prosba.
Tričko ze mě letí jedním tahem. Její ruce mi přejedou po hrudi, jen tak, zlehka, jako by si připomínala, že tohle všechno má dneska jen pro sebe. Já jí sjedu dlaněma pod sako, kolem pasu, po bocích, na kterých tolikrát seděla moje ruka, když se o mě opírala tady za lesem.
Její dech se zkracuje, ruce jsou najednou netrpělivější. Cítím, jak si hledají cestu pod látku, jak mě chtějí cítit celého, bez kancelářské uniformy.
A když z nás začíná oblečení padat rychleji, než stíhám přemýšlet, co bude zítra v práci, dojde mi, že všechny ty roky vedle sebe v kanclu vedly přesně sem.
K ní, ke mně, k tomu autu za lesem…
k jejímu zadku v mých dlaních, k prsům, která umím nahmatat naslepo ještě dřív, než je vůbec uvidím…
A jak přesně to pokračovalo dál,
o tom zase jindy. 😈
