Tight space v Open Space (on) - soutěžní

V pátek odpoledne dělají meetingy jen lidi s příznaky psychopatie.

Sedím u stolu, sluchátka na uších, před sebou sdílená prezentace, která by se v pohodě vešla do dvou odstavců v mailu. Někdo mluví o roadmapě, někdo o kapacitách, někdo o „synergii týmů“. V pravém rohu svítí moje iniciály v šedém kolečku.

„Když se podíváte na slide číslo sedm, tak tady vidíte plánovaný nárůst kapacit…“

Ani se nesnažím vnímat.

Na druhém konci místnosti je ona.

Štíhlá, vysoká, ten typ postavy, co vypadá dobře i v úplně obyčejných hadrech. Dneska zrovna úplně obyčejná není – bílá košile, rukávy lehce ohrnuté, přes boky užší, měkká sukně do pasu, látka, která v mém nezbedném mozku zní jako pozvánka. Sukně jí sahá kousek nad kolena. Na nohách tmavé silonky, lodičky odkopnuté u stolu.

Jednou rukou se opírá dlaní o parapet u okna, druhou si elegantně drží telefon u ucha.

„Ano, rozumím,“ říká klidně. „V úterý bych se u vás mohla zastavit. Máte nějakou představu o ceně?“

Její dlouhé nohy v silonkách se lehce pohupují, jak přesouvá váhu z jedné na druhou na korporátním zátěžovém koberci neidentifikovatelné barvy. Celá se tím jemně vrtí, jako tráva v nočním vánku. Občas si přejede špičkou jedné nohy po lýtku druhé, pomalý, trochu zbytečně dlouhý pohyb.

Kousnu do propisky, jen abych měl nějakou záchranu pro ruce.

Na monitoru se rozbliká ikonka a ozve hlas z Teamsů:

„Na dalším slidu vidíte rozpad kapacit na jednotlivé týmy…“

Nesleduju ani slidy, ani rozpad kapacit. Sleduju ji.

V jednu chvíli se otočí přes rameno, přes spadlý pramen vlasů zahlédne, že na ni zasněně koukám. Na vteřinu se mi zadívá přímo do očí, koutky úst jí cuknou.

Usměje se, natočí si pramen vlasů na prst a otočí se zpět k oknu:

„A co se týká ceny,“ pokračuje sladce do telefonu, „nešla by přece jenom nějaká sleva? Jsme s vámi už dlouho.“

Chvíli tak stojí, pak spustí dlaň po parapetu níž a opře se o lokty. Tělo se jí tím víc prohne dopředu, zadek jde dozadu, sukně se napne přes boky.

Z jejích zad se stane skluzavka pro moji touhu.

Jak se sukně přelomí přes zadek, látka se jí lehce nadzvedne. V mezeře mezi okrajem sukně a silonkami zahlídnu krajku – samodržící punčochy. Mrcha jedna.

„Vždyť jsme dlouhodobý odběratel,“ dodá mile. „Určitě by se tam nějaký prostor našel, ne?“

Jemně zakrouží zadečkem, jen o pár centimetrů. Vypadá to jako hledání pohodlnější pozice. Já vím, že ne.

„Za IT s tím souhlasíme,“ prohlásím do mikrofonu, aniž bych tušil, s čím přesně.

Ona mezitím pustí volnou ruku z parapetu, sjede s ní dozadu a chytí lem sukně. Na vteřinu ho jen drží, pak si ho pomalu nadzvedne – přesně tak, aby to viděl jen někdo, kdo na ni právě teď čumí.

Na mě vykoukne kousek černých krajkových kalhotek typu tanga, které jen orámují její štíhlý, pevný zadek.

Zakousnu se do prstu, protože kdybych nezastavil pusu, uteče mi něco, co nepatří ani do Teams, ani k zákazníkovi.

„To by bylo fajn,“ říká do telefonu naprosto klidně. „Když mi pošlete aktualizovanou nabídku, projdu si to.“

Sukni zase spustí dolů, jako by si ji jen upravila, a druhou rukou si rozhrábne vlasy. Zase se jen opře dlaní o parapet, jako hodná, slušná specialistka.

„Ano… šlo by to,“ přikývne do telefonu. „Na tom jsme domluveni. Napadlo mě ještě, co kdybychom si dopravu zajistili sami?“

Otočí se na mě a lehce se opře o záda. Tentokrát mě ne jenom zahlídne. Zadívá se na mě dlouze, hluboko, jako by si mě přeměřovala.

„Spíš se potřebujeme dostat na lepší cenu, abychom se vyhnuli novému výběrku,“ dodá, zatímco si druhou rukou mimoděk rozepne jeden knoflíček na košili. Pak druhý.

„Mohl byste nám projevit trochu ochoty, něco ukázat…?“
Hlas má pořád milý. Prsty zajíždějí pod látku košile, stáhne na vteřinu okraj podprsenky. Jen tolik, aby z bílé látky vykoukla maličká, tvrdá bradavka. Ostrý bod uprostřed odpolední slušnosti.

Vidím ji jen já. Telefon má smůlu. Sluchátka už mám jen na ozdobu.

Bradavka zase zmizí, podprsenka se vrátí na místo, knoflíček se cvakne zpátky. Hlas zůstává dokonale profesionální, pohled míří opět z okna ven, jako by se nic nestalo.

„To ráda slyším,“ usměje se.

Zvednu se ze židle. Až teď naplno oceňuju kouzlo bezdrátových sluchátek. Kameru zapnutou nemám, tuhle korporátní hru nehraju. A tohle nikdo vidět nepotřebuje.

Natáhnu se jako člověk, co má ztuhlá záda, udělám pár kroků směrem ke dveřím.

U nich se na vteřinu zastavím. Rozhlédnu se. Jsme tu už jen tři. Já, ona a moje naprosto mizerná sebekontrola. Natáhnu ruku k zámku a otočím klíčem.

Cvak.

Nejkratší zvuk předehry.

Ona na druhé straně místnosti ztichne právě v půlce věty. Jen na zlomek vteřiny, ale já to slyším.

„Report bude třeba vytvořit do pondělí ráno,“ ozve se mi do sluchátek někdo s přízvukem.

„Ano, šlo by to,“ řeknu automaticky do mikrofonu.

Ona se lehce zasměje do telefonu, jako by právě zaslechla nějakej neslušnej vtip.

„Můžete prosím vteřinku vydržet?“ řekne. „Hned jsem zpátky.“

Položí mobil na parapet, displej směrem vzhůru, linka zůstává otevřená. Stále hledí někam mezi mraky, jako bych tu vůbec nebyl.

Aniž by se otočila, svěsí ruce podél těla a pomalu si zajíždí po stranách pod sukni. Jen na chvilku, jako by si ji chtěla uhladit. Když se její prsty vrátí zpět, drží v nich tenké černé šňůrky. Kalhotky jí poslušně sjedou po silonkách dolů ke kotníkům.

Zvedne je špičkou nohy, vezme do je mezi prsty pravé ruky a pustí na zem z napřažené ruky.
Vezme telefon do ruky, přiloží k uchu.

Zase se opře o parapet, tentokrát ještě o centimetr níž. Lokty, prohnutá záda, zadek ke mně. Volnou rukou si sáhne dozadu, najde okraj sukně a znova si ji lehce povytáhne, jako před chvílí.

Tentokrát se ani nesnaží tvářit, že je to náhoda.

„Tak jo,“ vydechne téměř neslyšně. „Tight space… v open space… ježiš, pardon, omlouvám se, to nebylo na vás. A vy jste ještě takhle pozdě v práci?“
Koketa jedna. Název povídky ale trefila líp, než bych zvládl já.

Zatímco v Teams dál běží něco o umělé inteligenci a diskuzi starších mužů o nových věcech, přistupuju k ní.

Položím jí ruku na bok. Přes tenkou látku cítím, jak se jí zatnou svaly. Krátce zavře oči.

Druhou rukou obejmu její druhý bok. Stojím těsně za ní, tělem nalepený na jejích zádech, cítím, jak se jí dech zrychluje, ale navenek se snaží dýchat klidně. Něco jako simulovaný klid před bouří.

„Do kdy potřebujete mít hotovou nabídku z naší strany?“ ozve se z telefonu.

Nakloním se k jejímu uchu.

„Řekni mu, že pokud si pospíšíme a budeme mít pořádně připravená tvrdá data, podaří se nám proniknout do úzkého výběru, zadní cestou, před vyvrcholením horké fáze kampaně,“ zašeptám.

Na tuhle větu jsem fakt pyšnej.

Její kolena se lehce podlomí, na krku jí naskočí husí kůže. Kousne se do rtu. Zavře oči, na chvilku mlčí. Nervózně se usměje – profesionalita má na kahánku.

„Já myslím,“ pronese nahlas, s hlasem, který jí maličko přeskočí, „že už moc dlouho čekat nevydržíme.“

V mých sluchátkách nastane krátké ticho. Teprve teď mi dojde, že jsem si nezapnul MUTE.

„Doprdele,“ proběhne mi hlavou.

„Omlouvám se,“ dodám rychle do mikrofonu. „To patřilo do jiné diskuze. Žádný dotaz, můžete pokračovat.“

Naštěstí jsou tyhle korporátní porady tak odosobněné, že to všichni v hlavě přeloží jako „někdo mu něco řekl v kanceláři“.

Moje prsty se mezitím opatrně sunou po jejích bocích níž, jen po linii sukně. Nejdřív kraj silonky, jemný lem krajky, pak zase zpátky. Nic, co by bylo vidět. Všechno, co je cítit.

Cítím, jak se v zádech mírně prohne proti mně. Přitlačím ji o kousek blíž k parapetu, jen tolik, aby pochopila, že tohle není jen hezký páteční flirt.

„Když budeme časově efektivní,“ dodá do telefonu s rozechvělým, ale stále dobře hraným hlasem, „stihneme to oba dodělat velmi rychle.“

Trochu mě to rozesměje. V týhle větě je všechno.

Její volná ruka mezitím sjede k mému pasu a hravě rozepne knoflík na kalhotách.

„Jestli chcete,“ zamumlá sotva slyšitelně, „pomůžu vám s tím ven.“

„Couro,“ zašeptám jí do ucha. Tentokrát si ale dám pozor a zakryju mikrofon rukou.

Zavrtí mi zadkem přímo do klína. Velmi srozumitelná odpověď.

„Na slidu číslo třicet čtyři…,“ ozývá se z Teams. Na práci už nemám morální sílu. Jen se snažím bejt potichu, když si stahuju kalhoty dostatečně nízko, abych dodal její ruce prostor.

I v téhle poloze zvládne zajet rukou pod okraj spodního prádla, nahmatat si mě a vzít do dlaně. Jemně, ale bez debaty.

„Vteřinku,“ řekne do telefonu, „musím si strčit kabel do telefonu, než mi vypadnete.“
Oddálí mobil od úst, zatímco mě nasměruje přesně tam, kde mě chce mít.

Abychom oba nevybuchli během dvou vteřin, jdu na to zvolna. Jedna její ruka se zakousne do parapetu, druhá svírá telefon tak, až jí zbělají klouby. Soustředím se na co nejpomalejší pohyb, jen milimetry, nic víc, jen abych cítil, jak se mi v dlaních mění její boky a jak se jí dech láme na tichá nadechnutí.

„Hezký víkend,“ ozve se mi do sluchátek nic netušící hlas.

„Pracuju na tom,“ vydechnu a strhnu si sluchátka z uší.

„Dobře, jsme domluveni. V úterý se potkáme, na shledanou,“ utne rozhovor nejrychleji, co jsem u ní kdy viděl. Zmáčkne červené tlačítko a s hlasitým „Ty píčo!“ se chytí oběma rukama parapetu a nasune se na mě naplno.


Bylo to krátké.
Bylo to rychlé.
Bylo to intenzivní.

Když jsme se konečně zase nadechli jako lidi, narovnala se, uhladila si sukni, přejela si rukou vlasy. Otočila se na mě a usmála se tak, jak se směje člověk, kterému z hlavy na chvíli odteklo všechno napětí světa.

Na mém notebooku poeticky svítilo:

„Meeting finished.“