Sauna - povídka na přání

V neděli odpoledne jsem si řekl, že si půjdu „vyčistit hlavu“.

Což v mém podání znamená sednout do auta a jet do pardubického aquacentra. Ne proto, že bych nutně potřeboval plavat, ale kvůli saunám. Horko, chlad, ticho, žádné deadline, žádné hovory. Jen já, páry z pórů a cizí lidi, které už nejspíš nikdy neuvidím.

Zaparkoval jsem, proletěl vstupem, hodil očkem po tabuli s rozpisem saunování a klasicky se ušklíbl nad tím, jak hrozně seriózně tady vypadají všichni v těch svých kompletních wellness rituálech. Brána na čip, šatna, skříňka, sprcha. Ručník, prostěradlo, věci zamknout, mozek přepnout.

Oficiální verze zněla: jdu si odpočinout.
Neoficiální neexistovala. Opravdu jsem nic neplánoval. Jen vypnout.

Zabalil jsem se do prostěradla a zamířil do finské sauny. V hlavě automaticky proběhla kontrolka „nečumět, být normální“, klasická hra na slušnýho člověka.

Uvnitř bylo pár lidí, někdo zrovna odcházel, jiný se přesouval z horní lavice dolů. Sedl jsem si na okraj, rozprostřel prostěradlo, opřel záda o prkna a nechal horko dělat svoje. Pár hlubších nádechů, pár výdechů, tělo se začalo potit, myšlenky se trochu rozmazaly.

Chvíli jsem byl tak napůl v limbu, když se dveře znovu otevřely.

Vešli oni.

Nejdřív jsem vnímal jen to, jak přes dveře dovnitř vklouznul jiný vzduch. Pak dvě postavy. On – normální chlap v nejlepších letech, žádný fitko model, spíš „chlapská klasika“. Ona – ženská v podobném věku, ale ten typ, který člověk zaregistruje dřív, než se vůbec stihne rozhodnout, jestli se chce dívat.

Pozdravili.
Odpověděl jsem automatickým „dobrý den“ a snažil se tvářit, že se nic neděje.

Měli prostěradla v ruce, ne na sobě. To byl první problém.

Usadili se o lavici níž a kousek dál, takže ani moc blízko, ani moc daleko. Tak akorát, aby se dalo dělat, že to nevidím. A zároveň aby se to nedalo nevidět.

Ona měla tělo přesně toho typu, na které mám slabost: žádná vysušená dvacítka z katalogu, ale poctivé ženské tělo v nejlepších letech. Boky, stehna, linie zad, a překvapivě pevná větší prsa, co se při nádechu zvedala tak, že se solná saunová filozofie stala najednou dost nepodstatnou. Měla mokré vlasy sčesané dozadu, kůži lehce narůžovělou po sprše. Prostě tělíčko na dům i na chalupu.

Koukal jsem do kamen.

Teda – oficiálně jsem koukal do kamen.
Neoficiálně jsem se cítil jak mladý puberťák. V kamnech žádné dřevo není, ale hypnotizovat ten černý kvádr jsem dokázal docela dlouho.

Horko mě mačkalo ze všech stran, každý nádech byl těžší. A do toho její pohyb vedle – jak se posunula, jak si přehodila nohu přes nohu, jak jí pot stékal po prsou v pomalé lince dolů. S každým nádechem se všechno lehce pohnulo. Jestli jsem měl přijít vyčistit hlavu, tady se to úplně nepovedlo.

Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že se víc potím z nervů než z teploty, jsem to vzdal.

Vstal jsem, pozdravil, vzal prostěradlo a vypadl.

Ve sprše jsem nastavil studenější vodu, než bych si normálně dal. Nechal jsem ji téct po ramenou, po zádech, po krku. Horko z kůže mizelo, ale obraz jejího těla se mi přilepil na vnitřní stranu víček jako špatně vypraný flek.

„Do prdele,“ sykl jsem sám pro sebe, když mě studená voda přejela přes hrudník.
Ne kvůli vodě.

Ochlazovací bazének byl další level sebezapření. Schůdky nahoru, malý bazének s ledovou vodou. Nohy první, prudký nádech, když ti to sáhne až někam k plicím, pár vteřin pseudohrdinství a zase ven.

Tělo se stáhlo, tep se srovnal. Hlava se nesrovnala.

A pak mi bleskla ta myšlenka.

Vířivka.

Uprostřed velké saunové místnosti stojí jako malý chrám. Člověk v ní sedí, bubliny ho masírují, tváří se, že relaxuje – a přitom má přehled o dveřích ze saun i o ochlazovacím bazénku. Všechno v jednom patře, všechno na očích.

„Půjdu do vířivky,“ řekl jsem si. „Když se půjdou zchladit, uvidím je znova. A hlavně ji.“

Připadal jsem si jako největší perverzák.

Ale zvědavost a nadrženost byly silnější než stud.

Vlezl jsem do vířivky, sedl si tak, abych viděl směrem k saunám a k bazénku, ruce opřené o okraj. Voda byla příjemně teplá, po ledu přesně to, co člověk chce. Trysky hučely, bubliny šuměly, jinak bylo relativní ticho. Žádný křik z hlavní haly, jen tlumené zvuky a pár těl rozesetých po lehátkách.

Chvíli se nedělo nic.

Jen šplouchání vody, hučení trysek a moje vnitřní „co to sakra děláš“. Začal jsem si v duchu nadávat, že jsem trapnej, že jsem si kolem sebe postavil scénu a hlavní aktéři mezitím možná leží někde v odpočívárně a řeší, jestli si dají po cestě domů kafe.

Pak se otevřely dveře od saunové části.

Vyšli oni.

Nazí, prostěradla složená v ruce, stejně jako předtím. Všechno vokolo se trochu rozostřilo, zůstal jen ten obraz. Nejdřív sprcha – její krátký výdech, když na sebe pustila studenou vodu, jeho smích, nějaké polohlasné „no tak, to dáš“. Pak schody k bazénku, nahoru, dolů do ledu. Oba rychle pod vodu, oba rychle ven.

Ve chvíli, kdy jsem čekal, že se zabalí do prostěradel a zmizí k lehátkům, se rozhlédli – a namířili si to rovnou ke mně.

„Ty vole,“ proběhlo mi hlavou. „Tohle ti nikdo neuvěří.“

Zastavili se u okraje vířivky.

„Můžeme?“ zeptala se. Tři obyčejné slabiky, které mi posunuly tep zase o patro výš.

„Jasně,“ odpověděl jsem a posunul se, i když místa bylo víc než dost.

Položili prostěradla na kraj. On šel první – do vody, posadil se kousek stranou, vydechl a bylo vidět, jak mu teplo dělá dobře.

Ona zůstala na chvíli stát.

Zblízka to bylo ještě horší. Nebo lepší. Prostě poctivé ženské tělo v nejlepších letech. Křivky, které dávají smysl, vlhké vlasy spadlé do stran, kapky vody na ramenou. Její prsa vypadala v tom světle a po studené sprše ještě dokonaleji než předtím – pevná, těžší, s bradavkami, které zjevně taky cítily rozdíl mezi ledem a horkem.

Chytila se madla, vešla do vody a posadila se naproti mně, trochu natočená k manželovi.

Vířivka ji schovala zhruba po ramena, vlasy se jí rozpustily do vody a plynuly spolu s proudem. Vypadalo to, jako by kolem ní plavaly černé prameny, ve kterých se dalo ztratit stejně snadno jako v jejím výrazu.

Voda byla příjemně teplá, po ledovém bazénku skoro návyková. Chvíli jsme seděli potichu, jen bublání a šum trysek.

„Tohle je příjemný,“ vydechla nakonec. „To bych brala i doma ve vaně.“

„Jo,“ přikývl jsem. „Tady bych vydržel podstatně dýl než v tom bazénku.“

„Tam mě máte jednou a dost,“ zasmála se. „Jenom abych si mohla odškrtnout, že jsem byla statečná.“

„Rozumný pořadí,“ utrousil jsem. „Nejdřív se zabít, pak se rozmazlovat.“

Její muž se opřel, zavřel oči a zabručel: „Já už se odsud nehnu. Když mě budete chtít, tak tady.“

„On to má jednoduchý,“ podívala se na mě s úsměvem. „Teplá voda a klid, víc nepotřebuje.“

„Tomu rozumím,“ přikývl jsem. „Já jsem sem zdrhnul ze sauny. Už jsem měl pocit, že tam sedím nějak moc dlouho.“

Podívala se na mě pohledem plným zvláštní hravosti.

„Vypadal jste,“ kývla. „Že máte plnou hlavu.“

Na vteřinu jsem zvažoval, jestli hrát mrtvýho brouka, nebo přiznat barvu.

„To jo,“ přiznal jsem. „Občas trochu moc podnětů na jeden malej mozek.“

Propíchla mě očima a koutkem úst jí cuklo.

Trochu mě tím odzbrojila.

„Já jsem Lukáš,“ řekl jsem, ať z toho není němá scéna.

„Pavel,“ ozval se její muž z boku, aniž by otevřel oči.
„Jiřina,“ dodala ona.

„Těší mě,“ usmál jsem se a zkusil ten dlouhý pohled do očí udržet tak dlouho, dokud neuhnula.

„Dneska je hezký den,“ řekl jsem nakonec.

Usmála se. Pochopila.

Chvíli jsme jen tak seděli. On se zavřenýma očima, spokojená socha ve vodě. Ona napůl u něj, napůl u mě. Občas se podívala na něj, občas na mě. Voda dělala svoje, teplo lezlo do ramen, ale nejvíc bylo cítit to tiché napětí někde mezi pohledem a tím, co si moje hlava domalovávala.

„Chodíte sem často?“ zeptala se po chvíli.

„Občas,“ přikývl jsem. „Když mám pocit, že už mi to v práci leze na mozek.“

„A máte to daleko?“ zajímala se.

„Ne, jsem odsud,“ řekl jsem. „Pardubice.“

Jen přikývla, jako by to zapadlo do nějaké její vnitřní mapy.

„Já dneska oficiálně ‚čistím hlavu‘,“ dodal jsem.

Na vteřinu se na mě podívala trochu jinak.

„To se vám moc nedaří,“ utrousila. „Podle výrazu.“

„A vám?“ vrátil jsem jí to. „Daří se?“

Chvíli koukala do vody, prsty lehce kreslila kruhy v bublinách.

„Já…“ nadechla se, „…já jsem ráda, že aspoň jednou nemusím řešit, jestli jsem dost oblečená.“

Podíval jsem se na ni a nemusel nic říkat. Stačilo to.

Chvíli bylo ticho, takové to, které není nepříjemné, ale plné věcí, co radši zůstávají mezi řádky.

„A co jinak děláte?“ zeptala se pak. „Když zrovna neutíkáte do vířivky čistit hlavu.“

„Klasika,“ pokrčil jsem rameny. „Práce, co sežere většinu týdne. A pak doma barák, co by si zasloužil menší zázrak. Rekonstrukce, trocha chalupaření. Takový to nikdy nekončící hobby.“

V očích jí to pobaveně bliklo.

„Tak to jste narazil dobře,“ uculila se. „Já dělám do nemovitostí. Baráky, byty, občas chalupy. Takže jestli vám váš barák leze na nervy, můžeme to probrat i tady.“

„To bych asi poprvé v životě řešil rekonstrukci, zatímco mi někdo sedí naproti ve vířivce,“ neodpustil jsem si. „Ale možná by to konečně donutilo něco udělat.“

Zasmála se.
Ten smích jsem si zapamatoval skoro víc než cokoliv jiného.

Pár minut jsme se bavili úplně normálně. O barácích, o tom, jak lidi kupují byt podle kuchyňské linky, ale nikdo neřeší, jestli se jim tam bude dobře spát. O chalupách „na konci světa“, které vypadají romanticky, dokud člověk v zimě neháže sníh před brankou.

Pavel se občas zapojil jednou větou, jinak si spokojeně užíval vodu. Celé to působilo tak normálně, až to zase bylo zvláštně erotické. Ten kontrast obyčejných vět a toho, že jsme všichni tři v jedné vířivce, nahota schovaná pod hladinou a pěnou.

V jednu chvíli se natáhla, aby si přitáhla prostěradlo blíž k okraji. Voda se pohnula, její koleno zavadilo o moje.

Normální situace.
Kdyby u toho chvilku nezůstalo.

Uhnula – ale s úsměvem.
To mi dodalo odvahu.

Pomalu jsem nohu vrátil zpátky tak, abych se jí dotkl znovu, tentokrát o něco jistěji. Přejel jsem jí po lýtku, jako by to byla náhoda. Podívala se na mě tak pronikavě, že jsem měl pocit, že mi vidí až do poslední myšlenky. Nepřerušil jsem ten pohled. Pokračoval jsem, po vnitřní straně stehna o kousek výš, jen tak, jak mi dovolila.

Její obličej trochu zvážněl, jako by se v ní něco přepnulo z „příjemná vířivka“ na „něco víc“. Voda kolem nás byla rozvířená, přes bubliny stejně nebylo vidět nic z toho, co se děje pod hladinou – jen se dalo poznat, jak se nám mění výraz v obličeji a jak zhoustlo ticho.

Pavel pořád se zavřenýma očima, spokojený výraz.
Ona s mojí nohou uvězněnou mezi stehny. Já vzrušený k prasknutí.

Její hruď se začala zvedat rychleji, zaklonila hlavu, na vteřinu si stiskla prsa předloktím, jako by hledala oporu. Vypadalo to přesně tak, jako by moc dobře věděla, co se mi líbí. A já měl nepříjemně jasnou představu o tom, co se líbí jí.

„Neskočíš mi pro pití?“ otočila se po chvíli na manžela úplně normálním hlasem. „Nějakej ledovej čaj?“

Ucukl jsem nohou, jakoby mě někdo vrátil do reality.

„Prrr, no dobře,“ zamručel, ale usmál se, zvedl se a vyhrabal se ven z vířivky.

Mně se málem nervozitou vydrolily zuby.

Zvedla se lehce z vody, jako by se chtěla posunout – a při tom mi rukou chytila nohu a vrátila si ji zpátky tam, kde ji chtěla mít. Podívala se na mě a tiše řekla:

„Ty nejsi moc hodný chlapec. Teď jsem rozpálená víc než ta sauna.“

„Jsme dva,“ odpověděl jsem.

Naklonila se, ne moc, jen tak, aby na mě dosáhla. Horký dech u ucha, krátký šepot, který jsem ani nepotřeboval slyšet, protože její dlaň už si našla cestu přes moje stehno. Jen letmé přeměření, jak vážně mě tohle všechno bere. Pak se zase opřela zpátky a nechala mou nohu tam, kde ji sama předtím usadila.

„Hezké,“ řekla tiše. „Moc hezké.“

Zatímco jsem ji jemně masíroval palcem přes vnitřní stranu stehna, její ruka sklouzla pod vodu taky. Pohladila mě po noze, přitáhla si ji ještě blíž. Pod hladinou se z toho stal propletenec prstů a doteků, ve kterém jsem v jednu chvíli ani nevěděl, čí ruka je kde – ale podle výrazu její tváře ona přesně tušila.

Během pár vteřin mi drtila nohu stehny, tělo se jí napjalo, oči na moment zavřela, jako by se protáhla jako kočka, která našla přesně to místo, kde ji máš podrbat. A pak se zase pomalu roztekla zpátky ke mně, do vířivky, jako by se nic nestalo. Noha mi zůstala volná, mohl jsem si ji konečně zase přehodit přes druhou a zkusit srovnat dech.

Potutelně se usmívala jak malá holka, co právě provedla něco, co by se asi nemělo, ale stálo to za to.

„Tomu říkám wellness,“ řekla. „Děláš tohle často?“

„Upřímně… tohle se mi nestalo,“ přiznal jsem. „Ale nějak se mi to zdálo jako dobrej nápad.“

„Chytrý chlapec,“ pousmála se. „Zlobivý, ale chytrý.“

„To mě docela vystihuje,“ uznal jsem.

Pavel se vrátil se dvěma lahvičkami ledového čaje. Podal jí jednu, druhou si nechal. Napila se, jako by nepila několik let. Z koutku oka na mě koukla o něco jinak než předtím.

„Půjdeme ještě do sauny?“ zeptala se ho.

„Jo, proč ne,“ zamručel.

Zvedla se, voda z ní stékala po kůži, sáhla po prostěradle. Na okamžik jsem měl pocit, že se na mě podívala s otázkou v očích.

„Ty nejdeš?“ hodila směrem ke mně.

„Ne,“ usmál jsem se. „Já si ještě chvíli posedím… a pak už radši půjdu.“

Nervózně jsem sáhl po telefonu na okraji vířivky, jako by tam snad mohlo být něco důležitého, co by mi vysvětlilo, co se tu právě stalo.

„Aha. Škoda,“ řekla. „Tak zase někdy.“

„Snad se bude víc stavět,“ utrousil jsem, „ať máte co prodávat.“

„Tady se pořád něco staví,“ usmála se.

„Mh, tomu rozumím,“ odpověděl jsem a snažil se přesvědčit vlastní tělo, aby se krev rozlila i jinam než jen jedním směrem.

Pavel mi jen krátce kývl, když kolem mě procházel.
Jen ve mně navždycky zůstane pocit, že věděl víc, než dal najevo. A možná se mu to i líbilo.

Zůstaly po nich mokré stopy na dlažbě a lehký šum v mojí hlavě.

Ještě chvíli jsem seděl ve vířivce, ruce opřené o okraj, a koukal do ničeho. Všechno zase bylo „jen“ aquacentrum v neděli odpoledne. Pára, ticho, chlor. A zároveň jsem věděl, že moje fantazie má vystaráno na hodně dlouho dopředu.

Po chvíli, když to stav dovolil, jsem se zvedl, ovinu­l se prostěradlem, smyl ze sebe chlor a vyšel k šatně. Ještě jsem se jednou podíval směrem k saunám a v duchu se rozloučil s touhle zvláštní trojicí.

Začal jsem si sbírat věci ze skříňky a zamířil k převlékacím kabinkám. Něco ve mně mi řeklo, ať se podívám doleva.

Šla tam ona. Nervózní, ale rozhodnutá. Přes sebe mokré prostěradlo, mokré vlasy, za ní na dlažbě úzká mokrá cestička.

„Počkej,“ řekla.

Srdce mi vyskočilo do krku.

Velice rázně mě zatlačila do kabinky a zamkla. Přitiskla se ke mně tak blízko, až mi na okamžik vypadlo všechno rozumné z hlavy.

„Snad si nemyslíš, že mi jen tak utečeš,“ pošeptala mi do ucha. „Nejsme si kvit.“

Přejela mi jazykem po krku, její ruka sjela přes hrudník níž. Všechno ostatní se zúžilo na ten malý prostor mezi námi, na dech, na vůni chloru a její kůže.

Usmála se, vtiskla mi rychlý, ale hodně vášnivý polibek – a pak se jedním ladným pohybem sklonila.

Co přesně se dělo v následujících minutách, nechám radši mezi stěnami té kabinky. Stačí říct, že moje prsty se zakously do tenkého dřeva, snažil jsem se nevydat ani hlásku a že všechno, co ve vířivce začalo pod vodou, tady dostalo své hodně důkladné pokračování.

Ještě v podřepu se na mě podívala, prstem si přejela koutky rtů a lascivně si je olízla. Pak se zvedla, dala mi pusu na tvář a s tichým „ahoj“ zmizela zpátky do šatny.

Ještě chvíli jsem tam stál, opřený o stěnu, než odezněla euforie a já si byl jistý, že se mi nepodlomí kolena.

Neříká se nadarmo, že wellness je relax pro duši i pro tělo.
Já bych k tomu po téhle neděli doplnil, že někdy i pro fantazii na hodně dlouhou dobu dopředu.