Dívka za sklem

Náhodný noční chodec mimoděk pozvedl své oči k průčelí hotelu stojícímu na kraji pěší zóny a ustrnul. V jednom z jeho pokojů v prvním patře se svítilo. Za vysokým oknem sahajícím od stropu až k podlaze stála dívka. Nahá, vzpřímená, rozkročená na šířku ramen, s oběma rukama sepjatýma za hlavou. Hroty bradavek a špičkou jazyka se lehce dotýkala průzračného skla. Stála v pozoru, nehybně, jako by byla jen obnaženou umělohmotnou figurínou ve výloze módního obchodu před příchodem nové kolekce.

Chodcova zvrácená hlava a upřený pohled za sebou strhávaly zraky dalších kolemjdoucích. Zastavovali se, vzhlíželi k vystavené dívce jako k nadpřirozenému zjevení hříšné Marie Magdalské, vzrušeně diskutovali o tom, co tam asi dělá. Kdosi postřehl, že má přes oči uvázanou pásku. Jiný poznamenal, že může být rukojmím zločince nebo obětí násilníka. Postarší paní se pokřižovala. A někdo další zavolal policii.

Před hlavním vchodem hotelu zanedlouho zastavilo auto s blikajícím modrým majákem. Dva strážníci letmo pohlédli vzhůru a pak spěšně vstoupili dovnitř.

Na pokoji se rozdrnčel telefon.

„Prosím,“ ozval jsem se do sluchátka.

„Městská policie. Je to váš pokoj, v jehož okně se vyskytuje obnažená dívka?“

Podíval jsem se na hodinky. Trvalo jim bezmála tři čtvrtě hodiny, než přijeli. Je až děsivé, jak jsou dnes k sobě lidé neteční. „Co kdyby tady takhle stála moje zvídavá dospívající dcera a za ní poslintával nějaký nadržený úchyl?“ otřásl jsem se při tom pomyšlení.

„Ano, je to můj pokoj,“ potvrdil jsem stroze.

„Jdeme k vám nahoru. Odemkněte dveře a neklaďte odpor.“

„Ale ovšem,“ souhlasil jsem. Klást odpor? Policejní mluva je zábavná svou topornou spisovností. Slepice snad kladou vejce na podestýlku. Jak a kam se však klade takový odpor?

Oba strážníci vyjeli výtahem nahoru. Na chodbě přede dveřmi se na sebe neklidně podívali. Mladší z nich si u pasu rozepnul přezku pouzdra zbraně a poodstoupil o pár kroků dozadu. Starší třikrát důrazně zaklepal.

Odemknul jsem dveře a odjistil bezpečnostní řetízek. „Prosím, pánové. Račte dál,“ vyzval jsem je zdvořile. Sám jsem šel napřed a posadil se do křesla v rohu místnosti.

Vstoupili sotva za práh dveří a oba naprázdno polkli. Zády k nim stála před okenní tabulí nahá dívka, rozkročená, s oběma rukama sepjatýma za hlavou. Oči měla obemknuté černou koženou páskou sepnutou vzadu kovovou sponou. Nehýbala se, nic neříkala, vůbec si jich nevšímala.

Mladší strážník zůstal stát u dveří. Nespouštěl ze mě oči. Starší váhavě popošel doprostřed místnosti. Nedůvěřivě se díval střídavě na dívku v okně a na mě v křesle.

Vzal jsem ze stolku sklenku s červeným vínem, pokynul mu na zdraví a napil se. Otáčel jsem jí mezi prsty a pozoroval ho ovíněným sklem jako v krvavém alkoholovém kaleidoskopu.

Strážníkův zkoumavý zrak se zaměřil na dívku. Krátké havraní vlasy jí zpod sepjatých dlaní splývaly ke krku, křivka štíhlého těla se ladně vinula dolů kolem hrudníku k útlým bokům, které spojoval malebným obloukem s dlouhými štíhlými nohami pevný kulatý zadek. Ten se jako jediný na jejím nehybném těle občas sotva znatelně zachvěl. Neviděl jí do tváře, přesto jí byl zjevně okouzlen. Párkrát na místě přešlápl, nasucho polkl, a když ani to nepomohlo, přerovnal si s omluvným pohledem rostoucí bouli v kalhotách. Z prohlubujícího se zasnění ho vytrhlo až významné odkašlání mladšího kolegy.

„Slečno, jste v pořádku?“ vydechl náhle rádoby úředně vzlínaje dychtivýma očima od jejího pozadí k lesklým vlasům.

„Smím odpovědět, Pane?“ zazněl místností líbezný hlas.

„Ovšemže smíš,“ souhlasil jsem a znovu si usrkl vína.

„Ano, jsem v pořádku,“ odvětila dívka strážníkovi jako by ukapávala med, aniž by se přitom jakkoliv pohnula.

Ten se na mě i na kolegu za sebou rozpačitě podíval.

„Slečno,“ zkusil to znovu mírněji, snad pod vlivem uhrančivého tónu jejích slov. „Nenutí vás snad tady tenhle člověk k něčemu, co si ve skutečnosti nepřejete konat?“

„Smím znovu odpovědět, Pane?“ zeptala se mě znovu.

„Samozřejmě,“ souhlasil jsem znovu.

„Nenutí,“ opáčila jednoslovně.

„Tak proč tady teda takhle stojíte, slečno?“ vyhrkl policista nešťastně. „Vždyť tam dole na chodníku vyvoláváte hotové pozdvižení. To se ani trochu nestydíte?“

Dívčin zadek se při zmínce o jejímu zraku skrytém pozdvižení znatelněji zachvěl: „Smím odpovědět i tentokrát, Pane?“

„Odpověz našemu ochránci práva a pořádku na všechny jeho dotazy. Vždyť on se jen snaží dělat svou práci. Pomáhat a chránit. Já mu rozumím,“ udělil jsem jí všeobecné povolení mluvit.

„Stydím se,“ odpověděla. „Strašně se stydím. A to mě vzrušuje,“ dodala.

Zmatený strážník vytáhl z kapsy velký zmuchlaný kapesník a otřel si jím orosené čelo. „Slečno, tohle není žádná legrace! Jak vám mám něco takového věřit?“

„Směla bych panu ochránci namísto neustálého ujišťování pro změnu něco navrhnout?“ zeptala se mě znovu.

Tentokrát jsem se na ni tázavě podíval já. „Jistě,“ souhlasil jsem zvědavě.

Zvedla pravou ruku a vztyčila prostředník. „Ověřte si to sám,“ vyzvala ho.

Policista na ni vytřeštil oči.

Rozesmál jsem se nad její bezostyšností. „Budete mít ještě nějaké dotazy, pane strážníku?“

„Myslím, že snad už ani ne,“ odpověděl roztržitě.

„Jistě máte v těchto neklidných nočních hodinách spoustu jiných naléhavých případů, za kterými musíte pospíchat,“ pokusil jsem se mu naznačit, že svou roli zde již sehrál.

Provrtal mě přísným pohledem. „Promiňte, že jsme vás vyrušili, pane. I vás, slečno,“ procedil strážník mezi zuby a pokynul svému mladšímu kolegovi u dveří. Ten se beze slova otočil a oba vyšli na chodbu.

„Nemusíte se omlouvat,“ zavolal jsem za nimi. Vždyť byli milým zpestřením našeho večera.

Vstal jsem z křesla, postavil se k oknu vedle dívky a dal jí napít vína. Pozoroval jsem dění na ulici. „Oba strážníci se tam dole zrovna pokoušejí přesvědčit skupinu zvědavců o tom, že tady není vůbec nic k vidění,“ popsal jsem jí venkovní scénu. „Myslím, že se mýlí,“ lehce jsem ji pohladil po šíji.

„Mohla bych si tady ještě chvíli postát?“ zeptala se.

„Užij si to,“ souhlasil jsem. „Zajdu si zatím dolů do baru vykouřit doutník. A podívám se přitom z ulice, jak ti to tady sluší.“

„Děkuji za svolení i lichotku, Pane,“ odvětila pokorně dívka.

Opřela se o sklo a jazykem a bradavkami načrtla dva něžné body na chladné tabuli, jako by malovala vlastní ticho.