Proměna 1. část

Ordinace doktorky Valerové

​Čekárna voněla savem a levným osvěžovačem vzduchu s vůní oceánu, ale pro Viktora to byla vůně strachu a vzrušení. Seděl na kraji koženkové židle, kolena pevně u sebe, dlaně se mu potily. Byl tu jediným mužem. Dvě ženy naproti němu, jedna těhotná a druhá listující v módním časopise, po něm občas vrhli zmatený pohled. Viktor ho ignoroval. Díval se na bílé dveře se jmenovkou: MUDr. Elena Valerová – Gynekologie a porodnictví.
​Srdce mu bušilo až v krku. Nebyl tu omylem. Byl tu na pozvání. Nebo spíše na předvolání.
​„Pan Viktor?“ ozvalo se z pootevřených dveří. Sestřička se na něj ani nepodívala, jen mechanicky pokynula rukou. Viktor vstal, nohy se mu lehce třásly, a vešel dovnitř. Sestřička ho zavedla do malé kabinky.
​„Všechno dolů, pane. Od pasu dolů. I spodní prádlo,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskuzi, a zmizela. Viktor osaměl. Ruce se mu třásly, když si rozepínal džíny. Věděl, co ho čeká, a ta představa v něm vyvolávala směsici paniky a neuvěřitelné touhy. Svlékl se a stál tam, nahý a zranitelný, dokud se neotevřely druhé dveře vedoucí přímo do ordinace.
​„Dále,“ ozval se chladný, autoritativní hlas.
​Viktor vstoupil. Ordinace byla sterilní, plná nerezové oceli a bílého světla, ale dominovala jí ona. MUDr. Elena Valerová seděla za svým stolem a psala něco do karty. Byla to vysoká žena s přísně staženými vlasy do drdolu. Měla na sobě bílý lékařský plášť, ale Viktor si všiml detailu, který ho donutil polknout naprázdno. Pod rozepnutým límcem pláště se leskla černá látka. Latex.
​Elena zvedla zrak. Její oči byly jako led. Přejela pohledem po Viktorově nahém rozkroku, jako by zkoumala laboratorní vzorek, nikoliv člověka.
​„Pojďte blíž, Viktore,“ řekla klidně. „Váš stav vyžaduje... důkladnou prohlídku.“
​Viktor poslechl. Každý krok na studeném linu byl slyšet. Zastavil se před jejím stolem.
​„Víš, proč jsi tady?“ zeptala se a v jejím hlase se objevil náznak pobavení.
​„Protože... protože jsem byl neposlušný, paní doktorko,“ špitl Viktor a sklopil zrak k zemi.
​„Dívej se na mě, když s tebou mluvím,“ práskla do stolu, až Viktor nadskočil. „A jsi tady, protože jsi přestal chápat své místo. Myslíš si, že jsi muž, Viktore? Muži jsou silní. Muži jsou dominantní. Ty jsi jen třesoucí se uzlíček nervů.“
​Vstala a obešla stůl. Vůně drahého parfému se mísila s pachem latexu. Když se přiblížila, plášť se rozevřel. Měla na sobě přiléhavé latexové šaty, které kopírovaly každou křivku jejího těla. Vrzání materiálu znělo v tiché ordinaci jako hudba.
​„Dnes z tebe toho muže dostaneme pryč,“ zašeptala mu do ucha a její dech ho pálil na kůži. „Dnes jsi moje pacientka. Rozumíš? Pacientka.“
​„Ano, paní doktorko,“ vydechl Viktor. Cítil, jak se mu krev hrne do tváří. Feminizace. To slovo viselo ve vzduchu. Byla to její oblíbená metoda. Zbavit ho maskulinity, ponížit ho na úroveň objektu, který existuje jen pro její potěšení.
​Elena ukázala na gynekologické křeslo uprostřed místnosti. Pro muže to byl nástroj absolutní zranitelnosti. „Vylez si tam. Nohy do třmenů. A roztáhni se. Chci mít dobrý výhled.“
​Viktor se neohrabaně vyškrábal na polstrované křeslo. Když položil nohy do kovových opěrek a nechal zadek sjet na kraj stolu, cítil se naprosto bezmocný. Jeho mužství se scvrklo, zatímco jeho otvor, cíl jejího zájmu, byl vystaven světu.
​Elena si k němu přisunula pojízdnou stoličku. Z nerezového stolku vzala krabici. Zvuk trhání papíru. Latexové rukavice. Černé. Pomalu, obřadně si je navlékala. Plesk. Guma dopadla na její kůži. Viktor sebou trhl.
​„Klid,“ napomenula ho. „Teprve začínáme.“
​Mezi nohy mu nanesla chladivý gel. Její prsty v rukavicích byly nekompromisní. Masírovala ho, ne však proto, aby mu udělala dobře, ale aby ho připravila.
​„Tvá anatomie je zmatená, Viktore,“ komentovala chladně, zatímco její prst kroužil kolem jeho svěrače. „Máš tu něco navíc, co nám překáží, a naopak ti chybí hloubka. Ale s tím druhým... s tím můžeme něco udělat.“
​Jeden prst vklouzl dovnitř. Viktor sykl.
​„Uvolni se,“ přikázala. „Dělej, co ti říkám. Dýchej. Jsi přece hodná holka, ne? Hodné holky nedělají scény u doktora.“
​„Jsem... jsem hodná holka,“ vypravil ze se Viktor, zatímco ho drtila hanba smíšená s extází. Přijímal tu roli. V tu chvíli nebyl Viktor. Byl jen tělem na stole, připraveným k otevření.
​Elena vytáhla prst a otřela ho do ubrousku. Vstala a přešla ke skříni. Když se vrátila, držela v ruce postroj. Byl z masivní černé kůže s kovovými cvočky. Připevnila si ho kolem boků přes latexové šaty. Doprostřed, do kovového kroužku, našroubovala masivní, černý dildo. Bylo hrozivé. Dlouhé, tlusté, zahnuté tak, aby zasáhlo ta nejcitlivější místa.
​„Tohle je můj nástroj pro dnešní zákrok,“ řekla a pohladila černý silikon rukavicí. „Říkáme tomu hloubková revize.“
​Opět se posadila mezi jeho roztažené nohy. Pohled na ni byl ohromující. Dominantní doktorka, latexová bohyně připravená ho dobýt. Špička dilda se dotkla jeho vchodu.
​„Teď se pořádně otevři,“ zavelela. „Chci cítit, jak mě přijímáš. Celou.“
​Zatlačila.
​Viktor zabořil hlavu do opěrky a zatnul prsty do madel křesla. Tlak byl okamžitý a intenzivní. Měl pocit, že ho to roztrhne, že je to příliš velké, příliš cizí. Ale Elena nepolevila. Pomalu, s chirurgickou přesností, do něj pronikala centimetr po centimetru.
​„Dýchej!“ křikla na něj ostře. „Nepřestávej dýchat, nebo to bude bolet víc.“
​Viktor se snažil sladit dech s jejím pohybem. Nádech, výdech. Cítil, jak se jeho vnitřní svaly poddávají, jak se roztahují kolem vetřelce. Elena se do něj opřela boky. Guma jejího postroje narážela do jeho hýždí. Plesk. Plesk.
​Byl plný. Naprosto a beznadějně plný.
​„Výborně,“ zavrněla Elena spokojeně. „Podívej se na sebe. Roztáhnutý na gynekologickém křesle, naplněný až po okraj. Vypadáš tak přirozeně, maličká. Jako bys k tomu byl stvořený.“
​Začala se hýbat. Nejdřív pomalu, dlouhé táhlé pohyby, které Viktora nutily kňučet. Dildo klouzalo dovnitř a ven, masírovalo jeho prostatu s nelítostnou přesností. Každý příraz byl jako elektrický výboj, který projížděl celou jeho páteří. Nebyla to jen fyzická slast; byla to psychická destrukce jeho ega. Byl penetrován ženou. Byl použit.
​Elena zrychlila. Latexové šaty vrzaly s každým jejím pohybem, zvuk se mísil s Viktorovo zrychleným dechem a tichým sténáním. Držela ho za stehna, její rukavice zanechávaly na jeho kůži červené stopy, jak ho fixovala na místě, aby nemohl uhnout ani o milimetr.
​„Řekni mi to,“ sykla mezi zuby, zatímco do něj narážela tvrději. „Co jsi?“
​„Jsem... tvá...“ vyjekl Viktor, když zasáhla obzvlášť citlivé místo.
​„Co jsi?!“ přitlačila mu ruku na krk, lehce ho přidusila.
​„Jsem tvá děvka! Tvá pacientka! Prosím, paní doktorko!“ křičel Viktor, slzy mu tekly po tvářích. Bylo to osvobozující. Všechna zodpovědnost, všechna tíha mužského světa byla pryč. Teď existoval jen tento rytmus, tento tlak, tato žena, která ho ovládala zevnitř i zvenčí.
​Elena se usmála, dravě a vítězně. „Správně. Jsi jen prázdná nádoba, kterou musím zaplnit.“
​Její tempo bylo teď zběsilé. Křeslo vrzalo pod náporem jejich těl. Viktor se zmítal v křečích rozkoše, která hraničila s bolestí. Jeho penis, ačkoliv se ho nikdo nedotýkal, reagoval na tu masivní stimulaci prostaty. Odkapávala z něj tekutina na sterilní papír pod ním, další důkaz jeho ponížení a vzrušení.
​„Už brzy,“ zašeptala Elena. „Vydrž to.“
​Zaryla nehty přes rukavice do jeho stehen a přirazila vší silou, až na doraz. Zůstala tam, tlačila na něj, drtila ho. Viktor vykřikl, tělo se mu prohnulo v oblouku, a pak se zhroutil zpátky do křesla, rozechvělý, vyčerpaný, zničený.
​Elena se pomalu odtáhla. Pocit prázdnoty, který následoval, byl ohlušující. Viktor ležel, lapal po dechu, nohy stále bezvládně visely ve třmenech. Cítil se použitý, vytahaný, ale zároveň podivně celistvý.
​Doktorka vstala. Upravila si postroj, stáhla rukavice – prásk, prásk – a hodila je do koše na biologický odpad. Přešla k umyvadlu a začala si mýt ruce, jako by právě dokončila rutinní operaci.
​„Můžeš se obléknout, Viktore,“ řekla přes rameno, hlasem opět naprosto profesionálním, chladným.
​Viktorovi trvalo několik minut, než se dokázal posadit. Nohy se mu třásly tak, že se sotva udržel na zemi. Když si natahoval kalhoty, cítil v sobě stále fantomový otisk její přítomnosti. Každý pohyb mu připomínal, co se právě stalo.
​Když vyšel z kabinky zpět do ordinace, Elena už seděla za stolem a dopisovala zprávu.
​„Zákrok proběhl úspěšně,“ řekla, aniž by zvedla hlavu. „Pacientka reagovala adekvátně na léčbu. Feminizační procesy byly iniciovány.“
​Podala mu lístek s termínem.
​„Příští kontrola za týden. A Viktore?“
​Zastavil se ve dveřích, ruku na klice. „Ano, paní doktorko?“
​Elena se na něj podívala. V očích jí už nebyl led, ale temný oheň. Olízla si rty.
​„Příště si vezmi krajkové prádlo. Ať ušetříme čas při svlékání. Myslím, že ti bude slušet mnohem víc než ty nudné boxery.“
​Viktor polkl, přikývl a vypotácel se na chodbu. Cítil bolest v zadku, ponížení v duši a v srdci naprostou, oddanou lásku k ženě, která ho právě zničila. Už se nemohl dočkat příštího týdne.
​