Kde jsem, že v tobě nejsem?!

Kde jsem, že v tobě nejsem?!

Možná v tom spodním proudu tvého dechu,
který se mě bojí vyslovit a přesto mě volá.

Kde jsem?

Snad v té nejhlubší vrstvě tebe, kterou ukrýváš i před sebou. Tam, kde se tvé světlo láme, kde se ukazují ostré hrany touhy,
které ti nikdo jiný nesmí vidět.
Jen já.
Protože jen já vím, jak tě rozebrat tak pomalu, že tě to přiměje šeptat mé jméno
jako prosbu.

Kde jsem, že v tobě nejsem?

Zavřený v tom tichu, které ti zůstane mezi stehny, když přestanu být nablízku. V prázdnotě, kterou nenávidíš, protože ti připomíná, že jsem jediný, kdo ji dokáže zaplnit způsobem, který se nesmí pojmenovat.

A kde jsi ty?

Ty jsi všude, kde jsem slabý.
V každém mém stínu, v každém šíleném kousku touhy, který se snažím potlačit a ty ho vytáhneš ven jediným pohledem, jediným napětím ve rtech. V té chvíli, kdy ztichneš a já poznám, že chceš věci, které nikdy nepřiznáš .

Jsi ve mně jako hlad, který se nedá nasytit, jen prohlubovat. Jsi v mém dechu, když potáhneš temnotu mezi nás, jako bys chtěla, abych tě našel tam, kde už nejsi čistá, ale skutečná. Kde už se nehýbeš z touhy, ale z potřeby, která je tak syrová, že by se za ni i hřích zastyděl.

Kde jsem, že v tobě nejsem?

Snad v té hranici, kde už se neptáš,
jestli to chceš, ale jestli to vydržíš. V tom okamžiku, kdy se ti rozbuší srdce tak prudce, že mě to donutí přiblížit se a vzít si tě způsobem, který tě uklidní a zároveň rozloží.

A až tě najdu…
a já tě najdu, i kdybys byla ukrytá v té nejtemnější části sebe, kterou jsi kdy chtěla zapřít, pak nebudu stát přede dveřmi.
Já vejdu.
Beze svolení.
Beze světla.
Beze strachu.

A budu přesně tam,
kde jsi mě chtěla od začátku.

V tobě.
V tvojí hlubině.
V tvém stínu, který ti nikdo jiný
nedokáže nést.