Adventní noc s Vlkem

Nebyl to jen obyčejný adventní víkend, byl to víkend, před kterým jsem přišel na to,
že ta historka o rodičích, ke kterým jede můj přítel, tak nějak nesedí.

Jenže já jsem chlap, kterýho jen tak něco rozechvěje.

Bylo to navíc takový to období, kdy jsme si oba mysleli, že by byla hrozně velká škoda, kdyby nám v životě něco „uteklo“. Takový ten liberální, moderní, otevřený vztah, akorát jsme teda zapomněli jeden druhýmu říct, že máme ve vztahu otevřeno.

Hybridní otvíračka. Hodně lidí to tak má.

No, a tak jsem se velice rychle a velice efektivně pustil do dohánění.

Musím říct, že jsem nezanedbal žádnou příležitost.

Byla to několikaletá dlouhá a drahá a intenzivní jízda, normální partnerský život a v něm ostrůvky času, kterým jsem říkal „bonfires of vanity“.

Ale nic z toho bych nechtěl postrádat, nic jsem nechytil a když už nic jinýho, mám o čem psát.

Protože mi v pátek ráno psal kamarád Vláďa, že letí do Prahy, odepsal jsem mu, ať přijede ke mně, že jsem doma sám a uděláme si filmovej víkend. Kamarád žije v jednom evropském městě a když žil v Praze, mnohé jsme toho zažili.

Vláďa zazvonil dřív, než jsem vůbec stihl vybrat film.
On je ten přesně načasovaný typ, co nikdy nepřijde příliš brzy, nikdy ne pozdě.
A u dveří stál s úsměvem, který vždycky znamenal dvě věci, že něco přivezl a že já něco zažiju.

Měl na sobě tmavý kabát, ale pod ním tričko, které obepínalo jeho vypracovanou hruď a na rameni batoh, který si nosí jen lidi, co se neplánují dlouho zdržet, ale plánují zůstat až do rána.

„Tak co, filmovej víkend?“ řekl, jako kdyby už dopředu věděl, že se film nepustí.

Sundal si kabát, pověsil ho na věšák, a ještě, než jsem stihl říct „chceš něco pít?“, vytáhl z batohu čtyři jointy. Jako kdyby věděl, že na tenhle víkend bude potřeba dělostřelba.

„Jdeme ven,“ řekl prostě.

A tak jsme šli. Na terase byla teda zima, taková ta pražská ostrá prosincová, která tě probere.
Vláďa si sedl do křesla takovým tím způsobem, jakým sedají jen lidi, co znají každý centimetr svého těla rozvaleně, pohodlně, přitom elegantně.

Zapálil jointa, nádech, výdech. A mně do nosu vlezla směs trávy, studeného vzduchu a jeho parfému.
Nic přeslazeného.
Nic levného. Čistá, sebevědomá vůně chlapa, co ví, že voní dobře.

Podal mi joint.
Ten jeho pohyb rukou, to tělo vysílaný signál, který jsem nechtěl číst, ale četl jsem ho.
„Tak povídej, jak se máš, co je novýho“ řekl.

Jenže já v tu chvíli nevěděl, jestli se ptá na film, na můj víkend, nebo na můj vztah a měl jsem pocit, že to neví ani on.
Anebo to věděl až moc dobře.

Seděli jsme tam, kouřili a mlčeli.
A jak tak kouřím, koukám na jeho ruce.

Na jeho stehna napnutá v džínách.
Na krk, kde mu pod kůží běžela žíla, když potáhl další kouř.

A sakra dobře věděl, že se dívám. Naklonil hlavu, foukl kouř stranou a usmál se tím svým „já vím, co dělám“ úsměvem.

„Hele, co kdybychom si pustili porno?“ řekl.
„No to je nápad hodný architekta“, říkám a první, co mě napadne, jestli je vhodné, aby Vláďa viděl, čím se bavím a co nemusí být vyřčeno.

Vrátil jsem se do obýváku s dvěma sklenicemi, otevřel minerálku, ale Vláďa už mezitím našel ovladač.

Usmál se tím způsobem, jakým se usmívají lidi, co přesně vědí, že dělají něco nepatřičného a přesně proto to dělají.

„Obrazovka je velká, tak ať to stojí za to,“ utrousil.

Cvak.
Obraz zčernal.
A pak se rozsvítil do takové intenzity, že celý pokoj na chvilku změnil barvu.

LCD obrazovka osvítí místnost naprosto jinak než lampa.
Studeně.
Pravdivě.
Nesmlouvavě.

A najednou tam běžely plné, otevřené, naprosto nekompromisní scény dvou mužů, jejich těla v pohybu, dech, pot, kůže na kůži.

Žádné romantické intro.
Žádné pomalé tempo.
Šli rovnou na věc.

A světlo z obrazovky dopadalo jen na dvě tváře:
moji a jeho.

Vláďa seděl na pohovce, loket opřený o opěradlo, kotník přes koleno.
Uvolněný, ale s očima, ve kterých nebyla ani stopa po nezávaznosti.

Natočil se ke mně.
Jen o pár stupňů.
Ale stačilo to.

„Tohle je dost inspirativní,“ poznamenal lehce chraplavě.

To slovo inspirativní mě úplně složilo.

Nikdy by totiž neřekl „to mě rajcuje“ nebo „to chci“, to by bylo moc přímočaré.
On to vždycky balil do slov, která jsou na hraně nevinnosti a provokace.

Měl vystudované herectví a tanec a sakra dobře, řekl bych.

Noci s ním měly kouzlo v tom, jak málo ale naprosto přesnými slovy dokázal v posteli vyjádřit to, co já musím popisovat na několika stránkách.

V pokoji bylo ticho.
Kromě zvuků z televize o dost hlasitějších, než by měly být.

Přisedl jsem si.
Ne moc blízko, ne moc daleko.

Úhel se změnil.
Náš dech taky.

A já jsem si uvědomil, že mezi námi není nic
žádný stůl, žádná miska s ovocem, žádná váza.
Jen docela tenká vzduchová vrstva, která s každým nádechem slábla.

Obrazovka blýskala světlem, které mu kreslilo na kůži ostré kontury.
Jeho paže.
Jeho ramena.
Jeho krk.
Ta jemná čára chlupů, co mizela pod tričkem.
Jak to ten hajzl dělá, že nemá žádný špeky, napadlo mě.

Bylo vidět, jak mu pracuje čelist, když polkl.
Všimnul jsem si, že má na skráních šedivé vlasy, i když je o 10 let mladší.
Nebylo to moc vidět, protože vlasy a vousy si holil ve sprše každej den strojkem.

A pak to udělal.
Natáhl ruku.

Ne ke sklenici, kterou jsem mu nalil.

Ale k mému obličeji, tak, abych z prstů cítil, že je měl boxerkách a hrál si s jeho nádhernym ptákem.

Okamžitě jsem se na něj podíval, protože v jeho očích, který měl šedomodrý jako vlk, byla vidět touha, kdykoliv jí pocítil. Chtěl jsem nejdřív ucuknout, ale způsob, jakým to udělal, byl úplně přesný, promyšlený, pomalý.

Vždycky byl spontánní, živočišný a bylo mu jedno co si tím způsobí.

Slast byla prioritou.
U něj byla ale kurevsky na správný adrese.

Náš první sex byl v autě cestou z návštěvy v jedné restauraci v Průhonicích cestou k němu domů, když ještě bydlel na Vinohradech. Já jsem měl bouřlivý rok po rozvodu a Vláďa přišel z jednoho moravského města do Prahy.

Prožili jsme spolu mnoho zážitků a kdyby Vláďa byl ženská, byl by Marylin Monroe. Sex byl pro Vláďu nekomplikovaný způsob, jak říct děkuji, nebo ty jo, ty seš dobrej.

Mezi námi byla vždycky vášeň, touha, ale nikdy bych s takovým chlapem nemohl žít.

Špatně se ty vysvětluje a pro někoho jsem odsouzeníhodný, ale co už.

Otevřel jsem pusu a jeho prsty jsem cítil na rtech.
V okamžiku, kdy jsem je olíznul, udělal jeden z těch svých skoků a byl nade mnou.

Přitom to byl jen dotek prstů a mé brady a rtů.
Mžik.
Nic víc.

„Ty vole,“ uklouzne mi, jak zahlédnu jeho péro.
„Co je?“ otočí se udiveně čelem ke mně.

Čeká, co ze mě vypadne a ty je vlčí oči, kurva, jsem ztracenej.
Trochu rozpačitě „Tobě kurva vyrostlo dělo.“

„Dík,“ v klidu se usměje, jako by to slyšel denně, a zas se otočí.
„trochu jsem zhubnul“.
„Nebo je Vánoční kouzlo“ Řekl a zakroužil se bocích a ta jeho kláda se v rytmu dvakrát zakývala. „Ale tobě to může bejt jedno“ vyletí z něj, „Stejně se nikdy mrdat nechceš“.

Musím civět na jeho svalnatej kulatej zadek, je opálenej úplně všude.

„Tak co?“ říká a já odpovím „Co co vole,“a zůstanu civět na zmuchlaný boxerky v rohu a ten pohled mě neskutečně přitahuje.

Už delší dobu jsem měl chuť vzít do ruky použitý boxerky jinýho chlapa, ale zatím jsem nikdy neměl odvahu.

Nebo nejspíš už měl, ale kdo si to má pamatovat.

Což je ipso facto můj problém, že nenacházím odvahu zase čuchat k těm doma.

Teď jsem ji našel ve vteřině.

Opatrně beru do ruky bílé boxerky se širokou gumou, s černým proužkem na gumě a na straně, nápisem aussiebum.

Ještě hřejí a cítím, jak jsou lehce zpocené. Je na nich patrné místo, kde byl ještě před chvílí natěsnaný Vláďův ocas. Prohlížím si nepatrnou vlhkou skvrnu od uvnitř.

Nemůžu odolat svodu a přiložím si je k nosu. Cítím Le male jean paul gaultier, smíšený s potem a chlapskou vůní Vláďových koulí a ocasu.

Uf, můj čurák emko v mžiku stojí tvrdý jako kámen.

„Máš fakt moc pěkný břicho, Vláďo, štíhlý a přitom, když ho povolíš, seš jako fotr“ lehce ho přes něj párkrát plácnu.

To byl muj nápad si dát Harmann+Kardan do pracovny!

A teď mi tady duní Gorillaz Clint Eastwood, letos nejlepší track na scéně, pro někoho jako já.

Tahle povídka by se měla číst u týhle písničky. Protože ten rytmus, ten je jako mrdání s Vláďou.

Protože mám fixaci (a moje terapeutka řekla není tak hrozný) že když ji teď kdykoliv slyším, vzpomenu si na vůni jeho čuráka. Vláďa byl mydlinka, ale voněl i přes to.

Vláďa se otočí a já zas vidím ty vlčí oči a řikám si, „Jo, to je kurva přesně vono, ty oči. Proto Vláďa může mrdat na co ukáže.

Lehnu si a zatnu svoje břicho.
On pak ruku rozevře a pohladí mě po něm.

„Takovej krásnej ocas se jen tak nevidí, a dneska můžeš stříkat, nejsme u mě“ chvíli na něm ruku nechá ležet a lehce se opře, jak se natahuje pro pití a já si vzpomenu, jak jsem mu v jeho bytě kdysi postříkal podkrovní šikmou stěnu.

Lehce se zvedne a odejde je scodům, pár jich vyjde, a sedne si rozkročený na schodiště.

Jeho svalnaté opálené tělo se zaleskne ve slabém světle, ale to, co uvidím mezi vypracovanými stehny, mě vždycky dostane.

Navíc dívat se takhle krásný koule nahoru do schodů po třech jointech je zážitek hodný vzpomínek.

No ale to není všechno.

V rozkroku mu trčí silná žilnatá kláda, krásně lehce prohnutá, zakončená velkým rudým žaludem, schovaným pod předkožkou.

Cítím slabou vůni jeho ocasu. Párkrát po něm rukou přejedu a pak olíznu velký rudý žalud a jak jinak, než s kapkou na vrcholu.
Takže on ještě víc přitáhne moji hlavu, jeho žalud se mi otírá o tvář (no to už známe všichni, že) a rty, a jakmile je pootevřu, tak mi klouže do pusy.

Najednou mi Vláďa přirazí ocas do pusy, zakloní hlavu a s přivřenýma očima silně vydechne.

„Jooo kuř mě ty moje děvko!“

Chtěl jsem mu původně říct, „co říkáš Vladimíre?“, ale mám jeho silného ocasu plnou pusu a tlačí se mi do krku, a tak se začínám dávit.

Vláďa si ho chytne do ruky a vytáhne z pusy, otírá mi ho o tváře a plácá mě s ním a pak se sveze ke mně, vytáhne se na zábradlí a otočí se a v tom okamžiku má moje strniště mezi půlkama.

Vláďa byl úplně jinej. Nevím, jestli to bylo tou choreografickou průpravou muzikálového zpěváka a tanečníka, ale on uměl s tělem velký věci.

A když říkám velký, tak mám na mysli fakt výkony, jako že mě jedním pohybem dokázal otočit.

No a podle toho jsem právě poznal, že se nechá mrdat, protože kdyby nechtěl, tak mě ve vteřině otočí.

Takže mě neotočil, a tudíž jsem stál ve chvíli na schodech nad ním a ani jsme se nemuseli extra navigovat, byl jsem v něm.

A seděl jsem tak, abych v něm byl nejhlouběji.

V tu chvíli mi bylo jedno, že ve dřevěným zábradlí docela praská, protože jsem se díval na propnutý záda a tu nádhernou prdel jak se namrdává na mý přetlakovaný péro. To byl pohled. Nad tím ta nádherná ramena a bicepsy. Lízat jeho bicepsy a vyholené podpaží (já nevím, proč se ten kluk holí) to byl bonus k rozkoši z toho, jak jsem v něm klouzal.

Vláďa neměl moc nedostatků, ale jedním byla jeho posedlost hygienou. Takže jsem měl rád, jak voněl po několika hodinách, nebo když jsem ho odtáhnul z fitka bez sprchy.

A teď mi zase voněl z blízka. Nahoru, dolů a já proti němu, bylo krásný cejtit jak v něm těsně kloužu, jak má dost co dělat a jak si to užívá.

Nahoru a dolu, dole trochu zůstat, cejtím jak se naráží, držím ho za koule a dívám se, jak se honí. Mrdat na schodech má svý ergonomický výhody a tak jsme si hodili na schody dvě peřiny.

Vláďa vytáhl dalšího jointa nevím odkud, ale na těch schodech jsem mu hezky v sedě protáhl díru, dlouho jsem ho o schod níž lízal a když už kňučel, posunuli jsme se až na poslední schod v mezipatře a Vláďa mě natáhl gumu.

Což znamenalo jen jedno.

Ano, budou Vánoce.
Vláďa byl na čtyřech, já za ním a okamžitě jsem byl v něm.

Mrdal jsem ho jako buchar, protože tohle fakt miluju. Držel jsem se jeho svalnatých stehen a užíval si, jak funí.

Udělej se do mě, začal Vláďa řvát docela nahlas a tohle, když já slyším, ipso facto mám obavu, že v sousedním domě se rozsvítilo.. jenže hrajou Gorillaz a je mi to jedno.

„Drž ty děvko, vymrdám ti mozek z hlavy, hezky drž, ctěl bys mojí mrdku do díry ty děvko?
Někdy to říkám, ale radši to poslouchám. Jako všeobecně, jsem auditivní.

Nevím, jak dlouho drtím Vláďovu prdel, ale pocit, když mu exploduju v díře a on na mě kříčí a sakra kurevsky ví, jak se mi na to vadnoucí péro ještě natlačit.

Extáze, bezvědomí malá smrt.

Cítím jak v něm tryská moje mrdka, on ji přijímá, já jsem alfasamec… natáhnu levou ruku a otočím si ho a zabořím se mu do podpaží.

Vláďa je vlk.
Vlka občas potkat není špatný.

S vlkem žít je ovšem velký špatný.

Ale těším se na setkání s každým vlkem.

Postkoitální cigáro, který jsem ten rok přivezl Kuby.

Jenže jak jsem říkal ty Vánoce, tak Vláďa bere do ruky ten kondom s mou mrdkou a vylévá si ji svoje stále tvrdý dělo.

Teď mě ho pojď vyhulit, pojď na to, cejtíš tu svou mrdku? „Dělej dobytku, lízej a čum mi do očí. Za chvíli dostaneš mojí hajzle.“ Přirazil mi hlavu a mrdal mě do tlamy tak, že jsem si říkal, že teď mi chce ukázat, že je taky samec.

A to mě, ze zásady vůbec nebylo proti srsti.

Takže jsem si hrál s jeho náherným tlustým ocasem ve svý tlamě. Jazykem jsem tlačil na špičku žaludu, sjížděl až ke kořeni, držel ho za koule. Moje prsty jezdily v mrdce, která stekla mezi tím všude.

Vláďa vrněl a já jsem přidal na důrazu. Cítil jsem, že se na mě dívá a Vláďovy oči jsou krásný, ale jsou mnohem krásnější, když se do nic díváte během jeho orgasmu. Jestli jsem před tím měl strach o sousedy, tak teď Vláďa řval fakt nahlas a já jsem cítil v puse jeho mrdku, stříkající z jeho pulzující klády a pohled v očích k tomu. Ale je advent, tak co.

Byli jsme nazí, rozehřátí, zhulení tak, že by nás složil i trailer z Netflixu, a v jednu chvíli, když jsme lapali po dechu a hledali něco na jazyk, jsem si vzpomněl na tác vosích hnízd, který jsem máme připravený ve spíži na vánoční návštěvy důležitých lidi v životě.

„Hele“ řekl jsem, lehce udýchaný, „máme vosí hnízda.“

Vláďa se na mě podíval a řekl „přišli elfové“.

„Ty seš čurák vole,“ řekl. „To je nejlepší nápad, co kdo dneska měl.“

A tak jsme šli, nazí, pro tác do spíže.

Vosí hnízda mají zvláštní vlastnost.
Po čtyřech jointech to neni cukroví.
To je spirituální zážitek.

„Tak jen pár, ať se to nepozná,“ řekl jsem.

O hodinu později byl tác prázdný, oba jsme byli ulepení od mrdky a vaječňáku z těch hnízd a Vláďa se na mě podíval s výrazem člověka, který právě viděl mou budoucnost rozpadat se před očima.

„Ty jo,“ řekl, „my ty zasraný hnízda budeme muset udělat znovu. Jinak budeš mít fakt průser.“

A to byl moment, kdy jsme oba vystřízlivěli zároveň.

Za deset minut jsme seděli v autě, jeli směrem noční Tesco a vypadali jsme jako postavy z Pulp Fiction.

Ovšem v Tescu jsme brali věci jako profíci, piškoty, máslo, kakao, cukr, rum.

Vláďa na mě v oddělení alkoholu ukázal prstem a řekl.

„Kdyby nás teď někdo zastavil, tak mu prostě řekneme, že jsme vánoční elfi a vytáhnul další dva jointy.“


Doma jsme tvořili vosí hnízda do čtyř do rána.
Mezitím se to, co mezi námi běželo, nezastavilo jen přibrzdilo, změnilo rytmus.
Krátké pauzy.

Ruce ulepený nejen od cukru.
A smích.
A vždycky, když se mi zdálo, že mám dost, mi Vláďa sáhl na koule a já zjistil, že nemám.

Když jsme doplnili tác, vypadal lépe než ten původní.
Znovu jsme si připadali jako hrozně zodpovědní dospělí lidé.

Každý má své iluze.

Ráno jsem ho odvezl na letiště.
Ve dveřích Terminálu 1 se otočil, mrknul a řekl:

„Měj se tady kámo a víš co, nikdy mě z adventu nebolela díra“

Vrátil jsem se domů, pustil si Gorillaz Clint Eastwood a celé odpoledne jsem se koupal v postkoitální melancholii a útulnu zvaném „život asi není úplně v pořádku, ale tohle byla sakra krásná epizoda“.

Svíčky.
Teplo.
Trochu studu.
Hodně spokojenosti.

Když se přítel vrátil „od rodičů“, ještě v bundě mi oznámil, že jde uklidit ořechy a nějaká jablka či co do špajzu. Trochu ve mně hrklo.

Já seděl v obýváku, odkud bylo vidět do kuchyně, v jejímž rohu byl špajz a pil čaj, hrál si na klid.

A najednou slyším jeho hlas:

„Prosím tě, mně se zdá, že ty vosí hnízda jsou nějaký větší.“

Bez mrknutí oka jsem odpověděl:

„No tak ti asi vyrostly, to se stává, kouzlo Vánoc“.

Ještě ten rok jsem si vyhledal toho týpka, u kterého strávil noc, ale o tom až jindy.