V chatě 🫣

Otevřela jsem dveře jen na pár centimetrů, ale on je okamžitě postrčil a vešel dovnitř, jako by tu měl právo dávno předem.
Zůstala jsem stát naproti němu, v tichu, které bylo až hrozně nabité.
Slyšela jsem, jak se mi zrychlil dech. On to slyšel taky… a usmál se tím samým drsným, klidným způsobem.

„Tak konečně,“ zamumlal a přistoupil ke mně tak blízko, až jsem couvla — a zády narazila do stolu.

Jeho ruka se vznesla a chytil mě pod bradou. Jemně, ale pevně.
Zvedl mi hlavu tak, aby se naše oči setkaly.
Cítila jsem, jak mě studuje… jak mě čte… a jak si je jistý, že to, co se ve mně děje, patří jemu.

„Celou cestu jsem přemýšlel,“ řekl tiše, „jestli budeš pořád tak snadno planout.“

Hrubě mi přejel palcem po spodním rtu.
Téměř jsem nedýchala.

Když si mě otočil a přitiskl k desce stolu, vydechla jsem překvapením.
Horko mi vystřelilo do celého těla.
Jeho ruce mě sevřely v pase — silné, nekompromisní — a přitáhl si mě tak těsně, že jsem cítila každé napětí jeho těla.

„Slyšela jsi?“ zavrčel mi u ucha.
„To, jak jsi vzdychla? To bylo kvůli mně.“

Nedala jsem ze sebe ani slovo.
Jen jsem stála, zrychleně dýchala, a cítila, jak mi jeho prsty kloužou po bocích — pomalu, dráždivě, jako by si mě užíval palcem po palci.

Pak mě chytil za zápěstí a zvedl mi ruce nad hlavu.
Přesně tak, abych se nemohla bránit.
A přitiskl je k dřevěné stěně.

Jeho dech mě šimral na krku.
A já cítila, jak se mě dotýká přesně tam, kde jsem byla nejcitlivější — jen kouskem dlaně, jen náznakem… ale tak, že mi to projelo až do břicha.

„Řekni to,“ zašeptal.
„Že mě chceš.“

Otevřela jsem ústa — ale nic nevyšlo.
Jen další horký nadech, který ho rozesmál, nízko a temně.

„Tak já ti pomůžu,“ řekl a přejel mi rty po krku, pomalu, drsně, vlastnickým tlakem.

Kolena se mi podlomila.
A on to cítil.

Chytil mě pevněji, přitiskl mě boky ke stolu tak, že jsem se nemohla ani hnout, a zašeptal:

„Tak. Takhle tě chci.“
Chtěli by jste pokračování co se dělo ? 🫣