Rychlovka v uniformě

Do Madridu jsem přiletěl ráno.

Barajas má zvláštní světlo, teplé, ale tvrdé. Takové, které vám hned ukáže, jestli sem patříte, nebo jste tu jen na návštěvě. Možná je to těmi šedobéžovými horami kolem.

Přiletěl jsem pracovně, s hlavou plnou tabulek, rozpočtů a plánků expozice, ale hned u východu z letiště jsem si všiml něčeho jiného.

Uniformy.

Španělé je mají jinak střižené než zbytek Evropy.
Užší nohavice, kratší saka, všechno víc na těle.
A chlapi v nich vypadají, jako by uniforma nebyla práce, ale druh kůže.
Pohybovali se klidně, sebejistě, bez spěchu.
Žádné nervózní pobíhání.
Jen kontrola prostoru.

A těla.

Na výstaviště jsem taxíkem dorazil dřív, než se oficiálně otevřelo.
Přístup měl jen logistický personál, vystavovatelé a bezpečnostní složky.
Ta tichá fáze veletrhu, kterou běžný návštěvník nikdy nezažije.
Žádný hluk, žádné davy. Jen obrovské haly, kov, světla, echo kroků.

U jednoho z bočních vstupů stáli nějací příslušníci policie a security.

Bylo to necelá rok po výbuchu na nádraží Atocha, takže policie byla všude.
To ticho tam nebylo náhodné. Bylo promyšlené. Ostražitost, která se neukazuje navenek, ale visí ve vzduchu.

Jeden z nich si mě všiml okamžitě.

Nevím proč. Možná způsob, jakým jsem šel. Možná jen intuice člověka, který je trénovaný číst detaily a já vypadal jako potenciální nebezpečí veletrhu. I to je možný. Udělal malý krok stranou a kývl hlavou.

„Señor. Por favor.“

Nebyl v tom žádný tlak. Žádná agresivita. Jen klidná autorita.

Vedl mě stranou, do prostoru odděleného od hlavního koridoru. Beton, kovová konstrukce, světlo shora.

Vedl mě chodbou, kterou normální návštěvník nikdy nevidí.

Nebyla to žádná dramatická změna prostoru, žádné dveře s červeným nápisem. Jen vedlejší průchod, o něco užší, o něco chladnější. Betonové stěny, odřená podlaha, zářivky, které bzučely s tím typickým tónem, co vás nutí být potichu, i když nikdo nic neřekl.

Šel přede mnou.

Já za ním.

A v tom jeho pochodu bylo všechno.

Byl menší než já. Ne o moc. Na Španěla ale pořád čahoun.
V uniformě ale vypadal dokonale srovnaný, jako by na něj ta látka byla ušitá ne podle tabulek, ale podle těla.
Nohavice přesně kopírovaly stehna, ramena držela tvar bez výztuh, pas měl stažený opaskem tak, že nebylo pochyb o tom, proč mu ta postava funguje i bez pohybu.

V únoru 2005 se všichni báli že to zase někde bouchne.

Bylo to cítit ve vzduchu. Ne hystericky, spíš disciplinovaně.
Po Atoše nebyla paranoja, byla bdělost. Každý krok měl důvod.
Každý pohled byl zaznamenaný.
A právě proto byl tenhle odklon od trasy tak fyzicky intenzivní.

Nikdo nás nezastavil.

Nikdo se nedíval.

Otevřel dveře, které vypadaly jako technické zázemí, a vešli jsme do prostoru, který připomínal zkušební kabiny v obchodním domě. Jen bez zrcadel.
Úzké přepážky, tenké stěny, závěsy, co šly zatáhnout, ale ne úplně.
Takové to místo, které je určené k rychlému, funkčnímu aktu a ne k pobytu.

Ukázal hlavou na jednu z kabin.

„Tady.“

Zatáhl závěs.

Zvedl mi ruce.

Ne prudce, ne demonstrativně.
Dlaněmi mě navedl k tomu, abych se rozpažil, prsty lehce otevřené, lokty v úrovni ramen. Stál těsně za mnou.
Tak blízko, že jsem cítil teplo jeho hrudi skrz uniformu, aniž by se mě ještě dotýkal.

„No se mueva,“ řekl klidně.
Hlas nízký, klidný, profesionální.
Byl to krásnej Španěl pohlednej, svalnatej, vazoun, tlustý prsty.

Začal nahoře.

Dlaně mi položil na ramena, pevně, s jistotou někoho, kdo to dělal mockrát. Ne hladil, ale kontroloval. Přes klíční kosti, po trapézech po šíji. Palce se krátce dotkly kůže tam, kde končí límec košile. Přesně. Bez váhání.

Sjely dolů.

Záda. Páteř. Pohyb dlaní symetrický, nacvičený. Tlak dostatečný, aby bylo jasné, že to není formalita. Každý centimetr měl své místo. Každou kapsu nahmatal bez hledání.

A pak zadek.

Zastavil se tam o nějakou tu vteřinu déle, než bych čekal.
Ne výrazně.
Ne tak, aby se to dalo označit za chybu.
Jen tak dlouho, že jsem si to uvědomil.
Dlaně pevné, prsty otevřené, tlak rozprostřený.
Jako by si ověřoval, že tam nic není a přitom přesně věděl, co tam je.
Moje péro už v pohotovosti na druhý straně, mezi tím.

Pokračoval.

Stehna. Vnější strany, pak vnitřní, vždycky s tím stejným rytmem, stejnou silou. Pomalu dolů ke kolenům. Pak lýtka. Kotníky. Každá noha zvlášť. Nakonec boty, špičky, paty, rychlý klek, krátké poklepání.

Vstal.

Ustoupil půl kroku.

„Ahora, despacio… gírese,“ řekl.

Otočil mě čelem k sobě.
Myslím, že mě stálo péro, protože mě sahal na ten zadek.

Teď začal zepředu.

Znovu ramena, tentokrát s přímým pohledem. Jeho ruce na mých lopatkách, pak sklouzly na hrudník. Přes látku, pevně, soustředěně. Přes kapsy saka, pak kolem pasu. Opasek. Boky.

Stehna zepředu byla jiná.

Blíž. Intimnější. Technicky pořád v pořádku, ale vyžadovalo to jeho bližší postoj.
Cítil jsem jeho kolena, když se sklonil. Jeho dech byl klidný, soustředěný.
Nezrychlil se.
Nezadrhl.
Jako krásnej mladej svalnatej stroj.

A pak si klekl.
Uniforma napnutá v kolenou, ruce připravené pokračovat v kontrole přesně tam, kde má bezpečnostní procedura svůj poslední logický krok.

Rozepnul mi pásek.
V ocasu mi hučí jako snad nikdy předtím.
Vytáhne mou kládu i koule ven a začne mě očuchávat a u toho mě tlačí prsty do svalů na stehnech.

Můj žalud se otírá o strniště na jeho bradě.
On se mu ale vyhne a sjíždí pusou až do třísel a jazykem na koule.

Stahuje mi kalhoty pod kolena i s boxerkama, je to ponižující a mě to vzrušilo.

Líže mi je, pak je zvedne a zajíždí jazykem pod ně.
„Kurva, co když mu postříkám uniformu?“ napadne mě.

Hraje si v ruce s mým pytlem a jazykem mi přejíždí po ocasu nahoru až k žaludu, celý ho olizuje, špička jeho jazyka mi krouží kolem předkožky, on u toho funí a pak ho pomalu bere do pusy.

Chytím ho za rameno, prsty mu zatínám do svalů a tlačím mu svůj ocas dál do pusy.

Začne mě kouřit a sát, rukama mi svírá zadek a přiráží si můj klacek do pusy.

Pak otevře pusu víc a spolkne můj ocas až po koule, a znovu a znovu.

Celý můj čůrák mizí v jeho puse.

Pak ho vytáhne, aby se nadechnul, a já mu otírám žalud o strniště na tvářích, je to fakt příjemnej pocit.

On mně zas líže koule, přitom honí ocas a začne mi masírovat břicho. Jak zajede jazykem pod koule začne mi v ocasu cukat.

Ještě silněji ho přetahuje.

Chytím svůj ocas a skoro s řevem cákám do jeho otevřený tlamy a je mi úplně jedno, kdo je v dalších kabinách a jemu evidentně taky.

Dávky horké mrdky mu končí kromě jazyka taky na tváři a na prsou krásný španělský uniformy.

Tady se zastavil čas.
Podíval se mi nahoru do očí.

Narovnal se.

Jedním tahem si upravil sako na kterým měl moje stříkance mrdky, uhladil látku a krokem, který už zase patřil systému, otevřel závěs.

„Puede continuar,“ řekl klidně.

Vyšel jsem zpátky do haly, do prostoru halogenových světel, palet a nedokončených stánků.

Nikdo si mě nevšímal. Nikdo se na nic neptal.

Jen moje tělo šlo o půl vteřiny později než hlava.

Ten den jsem převzal expozici. Podepsal smlouvy. Mluvil o číslech.

A až večer, v hotelu, mi došlo, že některé kontroly neskončí na místě.

Jen se přesunou do paměti.
Od toho dne jsem výstavištěm chodil jinak.

Ne jako někdo, kdo jde z haly 1 do haly 2, ale jako chlap, který ví, že prostor má paměť.

Že beton, kov a zářivky si pamatujou ten tlak dlaní stejně jako tělo.
Chodil jsem tou chodbou pomalejc, než bylo nutný.
Rovný záda. Volný ramena.
Krok tak akorát dlouhý, aby bylo vidět, že se nikam neženu.

Ale uniformovaná kontrola žádná.
A mě se stejskalo po těch pazourách co si berou, co chtějí.
A pokaždé, když jsem tam vstoupil, ucítil jsem to znovu.

Začal jsem si všímat detailů, kterých si normální člověk nevšimne.
Jak se někomu v uniformě lehce leskne krk pod límcem.
Jak má opasek sedřený přesně tam, kde se opírá dlaň.
Jak některý chlapi v policejních uniformách chodí tak, že víš, že kdyby tě teď vzali stranou, nebudeš se chtít ptát proč.

Několikrát jsem šel tou stejnou trasou jen proto, že jsem mohl, přitom jsem tudy chodit nepotřeboval.

Jen proto, že jsem chtěl znovu projít místem, kde se svět na chvíli stáhnul na šířku jedné kabiny.

Nikdy jsem ho znovu neviděl.
A možná je to dobře.

Protože některé věci mají sílu právě proto, že se neopakují.
Jsou jako zásah krátký, přesný, bez zbytečných slov.

Ten veletrh jsem zvládl.
Expozice stála.
Smlouvy podepsaný.
S chlapama jsme si plácali po zádech.

Ale já jsem si s sebou odvezl něco jiného.
Vzpomínku uloženou v těle, ne v hlavě.

Od té doby, když ucítím kombinaci látky, kůže a potu na muži v uniformě, narovnám se.
Když mi někdo sáhne na rameno pevně, bez otázky,zůstanu stát.

A když mi někdo řekne „kontrola“,
vím přesně, jak rozpažit ruce.

Protože dobrá kontrola není o podezření.
Je o síle, která ví, kdy přitlačit.
A kdy pustit.

A někdy…
někdy stačí, že tě jednou někdo zkontroluje správně,
aby ses celý život pohyboval
o trochu jistěji ve vlastním těle.