Jarní výstřik svědomí

Nikdy by mě nenapadlo, že se jednou nechám takhle brutálně ojet na lavičce uprostřed přírodní rezervace, kde by člověk čekal maximálně srnku nebo běžce v legínách. Ale květen je svině a umí se ženou dělat divy. Všechno kvete, všechno voní, teplo mi leze pod šaty a člověk začne být podezřele tolerantní k nápadům, které bych v listopadu vyfakovala s ledovým klidem. Jaro prostě dělá z mozku houbu.

Popravdě jsem nečekala skoro nic. Maximálně kafe, krátkou procházku, možná nesmělý polibek na rozloučenou. Ten chlap byl úplně jiný svět než já. Vysoký jak sloup, mohutný, opálený, chlupatý na prsou i na předloktích. Žádný uhlazený typ, co miluje excely a bílou košili. On miloval zem. Krávy. Býky. Byl to chlap, který víc věřil vlastnímu tělu než jakékoliv teorii. Ruční práce ve všech významech.

Potkali jsme se kdysi ve čtyřech. Měli jsme s mužem idiotský plán, že si najdeme pár na společné hrátky. Klasická internetová pohádka. Jeho žena nakonec dostala nervy, když zjistila, že toho svého chlapa miluje víc, než si připouštěla a že se o něj nedokáže dělit. Vycouvala z toho. Zůstali jsme jen u pár večerů, vín a přátelských řečí o životě, sexu, zvířatech a nevyřčených touhách. Nic dramatického.

Jemu jsem ale zůstala v hlavě. A ne tím laciným způsobem, jak to znáš z Amatérů, kde první věta zní: „Mám kládu třicet centimetrů, chceš fotku?“ Tenhle psal lidsky. Občas vtipně, občas trochu stydlivě, ale v těch řádcích bylo vždycky cítit, jak moc by mě chtěl. Touha, která není směšná, ale spíš umí upoutat. Ale pořád jsme to drželi v hranici lehkého přátelského podpichování, nic víc.

Pak jsem byla pár dní doma sama a on se znovu ozval. Nenaléhavě, jen: jestli nechci kafe, procházku, trochu slunce do hlavy. Venku bylo dvacet jedna stupňů, jaro teklo vzduchem a moje fantazie už dávno běžela vlastní závod. Takže jsem kývla. Ne proto, že bych očekávala cokoliv extrémního, jen proto, že je občas příjemné být chtěná. A trochu nevinného flirtu ještě nikoho nezabilo.

Vytáhla jsem červené letní šaty, ve kterých mám dobrý dekolt a trochu pas. Pod ně bílou krajkovou soupravu, spíš jen kvůli pocitu, než kvůli němu. A na nohy sandálky, které se do lesa nehodí ani omylem, ale vypadaly hezky. A já měla prostě náladu vypadat hezky.

Sešli jsme se na parkovišti u lesa. On stál na parkovišti a vypadal jako z reklamy na venkovské porno. Pořádný chlapák. Opálený, zelené oči, strniště, krátké vlasy, tričko, které na těch jeho mohutných ramenou působilo dost napjatě. A ten kontrast. Tenhle medvěd s rukama jak lopaty byl nervózní jak prvňák u recitační soutěže. Míchala se v něm touha, výčitky, zvědavost a kus farmářské prostoty, která byla vlastně neuvěřitelně roztomilá.

Procházka byla učiněná groteska. Vyprávěl mi o inseminaci krav. O porodech telat. O tom, jak veliké býčí péro je, když jsou hormony na vrcholu. Dostala jsem přednášku o evropských dotacích i o řízení traktoru. Smála jsem se celou cestu, protože ten kolos se snažil být galantní a přitom se mu třásly ruce. A přitom měl tělo, které by mě mohlo vymrdat do bezvědomí.

Na konci jsme došli k lavičce na malém paloučku. Krásný výhled na pole, les za zády, sluníčko nad hlavou. Sedli jsme si. Mluvil dál, tentokrát o prasatech. A já si říkala, že svět je absurdní. Chlap, který by mě mohl zvednout jednou rukou, se bojí se na mě podívat přímo.

Pak to udělal. Podíval se. Zastavil se uprostřed věty o krmných směsích, sklopil oči, znovu je zvedl a polkl. A políbil mě. Jemně, skoro plaše. Byla jsem z toho dojatá. A když jsem mu polibek vrátila, jeho rozpaky i rezervovanost se úplně rozplynuly. Jedna ruka mi zajela do vlasů, druhá na stehno. Najednou byl pevný, rozhodný, hladový. Přeměna v predátora hotova, ale pořád slušnej medvěd. Cítila jsem, jak v něm všechno prasklo a už není cesty zpátky.

A pak se to rozjelo.
Ruka ve vlasech, druhá na stehně, najednou byl pevný, horký, dýchal mi na krk a mezi nohama mi jeho prsty zajely pod krajku. Sklouzla jsem mu na klín, cítila jsem, jak mu stojí, tvrdý jako beton. Přitáhl si mě, začal mě líbat, sál mi spodní ret, zuby mi přejel po bradě. Rukou mi projížděl pod šaty, hladil mě, hnětl mi prsa, palec mi přejel přes bradavku, až jsem zasténala. „Máš tak krásný kozy.“ zavrčel.

Rozepnula jsem mu zip a vrazila mu ruku do kalhot. Jeho péro bylo horké, hřalo mě v dlani, sliny se mi začaly sbíhat v puse. Vzala jsem mu ho mezi rty, pomalu, po celé délce, jazykem přes uzdičku, on mi vjel prsty do vlasů a nechal mě, ať si hraju, až jsem měla pocit, že se mi udělá do každou chvíli do pusy. „Ježiš, ty mi dáváš.“ Dýchal, prsty mi stahoval vlasy, oči přivřené. Na chvíli jsem přestala, abych se pořádně nadechla.

Vzala jsem mu péro do pusy znovu, tentokrát ne jemně. Pořádně. Až mi žalud narazil do patra. Oči se mi zalily slzami, ale bylo mi to jedno. Jeho chuť mě úplně rozhodila. Byl cítit potem, sexem a tou nervózní chutí chlapa, co se držel až moc dlouho. Jazykem jsem mu přejela po celé délce, pomalu, jako bych ho chtěla sežrat.
Zasténal a prsty mi sevřel vlasy, stáhl mě na kořen až sem měla pocit, že se budu dávit.

„Už to skoro bude...“ skoro zakňučel, ten kolos, který se jinak nebojí ani jalovice v běhu. Neudělala jsem mu tu laskavost.
Vytáhla jsem se nahoru, otřela si bradu, a ještě mu jazykem přejela přes uzdičku. Jen proto, aby věděl, že si s ním můžu hrát, jak dlouho chci

Pak mě povalil na lavičku. Teplé dřevo pod zády, šaty vyhrnuté, prsa z podprsenky, roztažené nohy. Roztáhl mi nohy. Projel mě prstem, projel celou pičku až na dno, mokrá jsem byla okamžitě.
„Boha, ty tečeš… To je k neuvěření. Jsi nádherná…“
Byla jsem mokrá tak, že to bylo slyšet. Čvachtání se rozléhalo okolím.
„Chci tě ochutnat, můžu?“
„Musíš.“ Zasmál se, přitáhl si mě blíž a klekl si. Lízal mě. Žádné triky, jen ta zemědělská poctivost, jazyk, sliny, teplý dech, nos, brada i celý obličej mokrý od kundy. Kunda čvachtala. Tahal mě za zadek, dýchal mi na klitoris, nasával mě, až jsem mu málem rozdrtila hlavu stehny.

„To je neskutečný, jak voníš.“ funěl mezi tahy jazykem.
„Ještě…nepřestávej...“
„Uděláš se mi do pusy?“
„Jo…“
Udělala jsem se mu do pusy, sténala jsem nahlas, bylo mi jedno, kdo uslyší. Ptáci řvali jak na lesy. Taky jsme vyděsili několik kachen u rybníčku. Jedna z nich se urazila a odplavala pryč. Nedivím se jí.

Pak si stoupl a vrazil ho do mě tvrdě a bez okolků. Žádná pauza. Žádné zjišťování, jestli jsem připravená. Já byla. Až moc. Ten první příraz nebyl jen hluboký.
Byl zničující.
Péro mi projelo tak daleko, že jsem měla pocit, že mě rozpárá zevnitř. Zasyčela jsem, chytila ho za rameno a nehty mu zajela do kůže.
„Do prdele…“ vydechla jsem, protože to bylo tak hluboký, že jsem měla pocit, že je až někde v plicích.

Držel mě za boky, prsty zaryté v kůži, zvedal mi pánev proti sobě a mrdal mě na té lavičce tak, že jsem se musela držet opěradla, abych nespadla. A pak mě začal šukat tak tvrdě, až se celá lavička se pod náma hýbala, dřevo mi dřelo stehna a zadek, jak jsem se po něm posouvala.
„Máš úžasnou kundu… tak těsnou…“ funěl, každé slovo přerušené tvrdým přírazem.
Zvuk kundy byl slyšet. Čvachtání, nárazy, jeho dech, pleskání koulí, moje sténání. Plesk. Plesk.
A do toho někde v dálce hlasy turistů nebo rybářů u vody. Nevím. Bylo mi to jedno. Nešlo to brzdit. Z každého přírazu mi lítaly vlasy, ramena i rozum..

Otočil mě na všechny čtyři, jednu nohu na zemi, druhou na lavičce.
„Ukaž mi ji.“ zamručel, roztáhl mi půlky a sjel prstem až ke kundičce. Přejel přes klitoris, mokrý, nateklý, citlivý, až jsem zasyčela.
„Hodná holka.“ řekl spokojeně a zajel do mě znovu. Tvrději. Rychleji. Ty jeho chlupaté boky narážely do mýho zadku, až to pleskalo přes celej palouk.

„Ještě víc.“ prosila jsem, hlas rozklepanej, lapavej, skoro hysterickej z toho, jak hluboko chodil.
„Tak počkej…“ A zasmál se tím jeho překvapeným, slušňáckým způsobem, jako že nevěří, že se tohle fakt děje, ale zároveň mu to úplně vypíná mozek.
Chytil mě oběma rukama za boky a rozjel to rychlostí, která byla na hraně bolestivosti.
Pleskání koulí o mojí kundu se rozléhalo přes les jako prásknutí bičem. A já slyšela jen nárazy těla do těla. A svoje vlastní sténání, které už nebylo tiché. Byl to zvuk ženy, co se přestala ovládat.

„Slyší nás.“ sykla jsem skrz zuby, když jsem zaslechla někoho dole u cesty.
„Seru na to.“ procedil a zarazil ho do mě tak hluboko, že jsem zaklonila hlavu a vyjekla.

Jeho péro mi drtilo stěny, žíly na něm jsem cítila při každém výpadu, přejížděly mi po vnitřku kundy tak přesně, že jsem měla pocit, že se každou chvíli udělám.

„Já to už… nevydržím…“ zavrčel, hlas úplně ztracený v chtíči. Cítila jsem, jak se mu napínají ruce, jak mu tvrdnou boky, jak se mu třese dech.

„Vytáhni ho.“ vydechla jsem, ale on jen zavrtěl hlavou.
„Už…“
Jeho prsty se zatnuly do mých boků, jeho tělo se propnulo a já cítila první prudký tep jeho výstřiku. Horký, hluboký, syrový.

Vystříkal se do mě. Hodně. Víc než čekal. Cítila jsem, jak to tepe, jak to plní celou pičku, jak se to dere ven i kolem. V půlce to přece jen zkusil vytáhnout, zpanikařil, nějaká výčitka mu blikla v očích, ale bylo pozdě.
Když ho konečně vytáhl, sperma se mi hrnulo ven v tlustých, teplých pramenech. Stékalo mi po stehnech, míchalo se s mojí šťávou, kapalo na prkno lavičky...

Zůstal stát. Zadýchaný. Opřený o lavičku, tělo zpocené, prsa se mu zvedala rychlými nádechy. Vypadal jako chlap, co právě přežil vlastní chtíč a nechápe, jak se to stalo.

Já byla ošmirglovaná o prkno, kolena se mi třásla, kunda tepala jako po maratonu a měla jsem problém se nadechnout, jak hluboko chodil a jak rychle to celé vygradovalo.

„Ježiši…“ dostal ze sebe. „Promiň. Já… to jsem neměl…“
„Klid.“ vydechla jsem a cítila, jak mi jeho sperma pomalu stéká ven. „Bylo to dobrý.“
Chvíli mlčel. Pak tichým hlasem: „Ty vole… tohle jsem asi posral.“

Hluboce dýchal a vypadal, že každou chvíli dostane infarkt. Jako by mu v jednom jediném okamžiku došlo úplně všechno. Já. Les. Slunce. Jeho vlastní tělo a hned za tím i jeho žena. Viděla jsem to v jeho očích. Extáze i vina.

Cesta zpět byla tichá. Taková ta tichost, kdy ani jeden neví, co říct, protože cokoli by zaznělo, bylo by menší než to, co se stalo. U auta mě znovu políbil. Krátce, ale s tou stejnou živočišností, která mě před chvílí málem rozdrtila o lavičku. Cítila jsem, jak by nejraději pokračoval, klidně na kapotě.

Myslela jsem, že to nechá být. Že doma zvítězí to, co má. Nezvítězilo. Výčitky šly stranou, touha ne. Psával mi každý den. Krátce. Upřímně. A pokaždé s tím tichým přiznáním, že na tu lavičku myslí víc, než by měl.

Já už nechtěla pokračovat. Perspektiva nula, svět úplně jiný, životy ještě jiné. Ale pokaždé když jdu kolem té lavičky, vzpomenu si.
Na něj.
Na tu chvíli.
A na to, jak se v jednom jediném výdechu dokáže potkat blaženost s vinou.