Koncerty nemám ani moc rád.
Nikdy jsem je neměl rád.
Příliš mnoho lidí, příliš hluku, příliš organizovaného nadšení.
A přesto jsem byl na jednom jediném důležitém byl.
Na tom, na kterém jsem být měl.
Železná opona už neležela tam, kde celý můj život předtím, ale pořád ještě nebylo jasné, kam že přesně spadla.
Svět byl otevřenej, ale ještě neuměl správně dýchat.
Do Berlína se tehdy dalo jet na občanku.
Což bylo skvělé, jenže já jsem byl voják.
A voják tehdy neměl ani občanku, ani svobodu pohybu, ani důvod se ptát.
Tak jsme jeli vlakem, v civilu a riskovali, jenže začínaly devadesátky a dělalo všechno, co nebylo vyloženě zakázaný a zákazů bylo tehdy málo.
Fakt jo.
Parta kluků, batohy, cigarety, směs nervozity a euforie.
Takovej ten zvláštní pocit, že děláš něco, co se ještě před rokem dělalo jen v představách nebo v nějakým trestním spise.
Berlín byl jinej.
Ne hezkej, ne ošklivej, jinej.
Rozbitej, otevřenej, syrovej.
Město, které si teprve vybíralo, čím chce být.
Koncert Pink Floyd byl všude.
Plakáty, trička, lidi ze všech stran.
To nebyla ani hudební událost, to byl rituál.
Obřad uzavření jedné epochy.
No a já novou epochu začínal.
Poprvé v životě jsem zkusil "takovej barevnej papírek pod jazyk".
Ani ne proto, že bych po tom toužil.
Spíš proto, že mi to přišlo jako logické pokračování dne.
Bylo to ještě před začátkem, plno předskokanů, doba byla plná očekávání.
Ne že bych to chtěl omlouvat teda.
Ale najednou mi koncert dával smysl.
Hudba nebyla zvuk.
Byla prostor.
Světla nebyla efekty.
Byla orientační body.
A já jsem nebyl divák.
Byl jsem součástí obrazu.
Papírek pod jazykem určitě hrál roli, ale jinak ta akce nebyla obyčejnej koncert.
Tenkrát to fakt byla velká věc, bez sociálních sítí, bez internetu a na místě bylo přes milion lidí.
Plno umělců i mimo Pink Floyd.
Někde mezi davem, mezi ruinami a budoucností, jsem se dal do řeči s policistou.
Nevím proč.
Dodnes nevím, jestli byl východoněmeckej, nebo západoberlínskej.
Možná proto, že mi připadal stejně ztracenej jako já.
Možná proto, že jsem měl pocit, že dneska se věci prostě mohou stát.
V té době jsem měl minimální zkušenosti s chlapama a pořád jsem si myslel, že teplej bejt nemůžu.
Vyptával se.
Já odpovídal.
Upřímně.
Možná až příliš.
Docela se mi líbil, byl to takovej typickej blonďatej festovní týpek, o pár centimetrů menší než já, trochu strniště, velký pazoury.
No prostě jsem zhulenej vyžvanil, že jsem voják cizí armády na jejich území.
Když zjistil, odkud jsem a že bych tam vlastně být neměl, neudělal scénu.
Jen mě odvedl stranou, do takového shluku stavebních buněk, které sloužili polici a organizátorům.
Držel mě za rameno a já šel přesně tam, kam mě namířil.
Ne úplně do cely, ale skoro jo.
Uvnitř seděl jinej policajt v krátké úplně rozepnuté košili.
Docela pořízek proti tomu, co mě přivedl.
Ten se k němu naklonil a něco si řekli, ne že by šeptali, ale moje němčina není až tak dobrá.
Ten menší mě při té jejich rozpravě pustil a já sledoval, jak si oba chlapi vytahujou péra.
Objevily se přede mnou dvě polotuhý klády, asi největší kusy, co jsem kdy do tý doby viděl.
„Klekni, zmrde!“. Přišel ke mně „ten menší, co mě přivedl“… trochu mě s ním profackoval, pak si stáhnul předkožku a začal mi ho rvát do držky.
Když mi ho narval do tlamy, tak místo aby se mi obrátil žaludek… mi zacukalo v kládě…
A začal jsem ho hulit, jak jsem nejlíp jsem si myslel, že to jde, což znamenalo asi dost dobře, protože ten týpek u toho pěně hekal.
Myslim, že to bylo rozhodně líp, než mě uměly hulit moje spolužačky před maturitou.
Cejtil jsem, jak mi ta jeho kláda pořád roste v držce.
Občas jsem se dusil, občas jsem ho měl snad v žaludku, ale držel jsem.
Přitom jsem zahlíd, jak si ten druhej si honí svůj ocas, menší než ten, co mě právě skoro dusil.
Policajt mě chytil za hlavu a začal mi šoustat tlamu. Nemilosrdně a tvrdě.
Cejtil jsem slanou chuť jeho ocasu a nádhernou chlapskou vůni jeho péra.
Sám jsem tekl, ani jsem si na něj nemusel sáhnout.
Ale samozřejmě, že jsem sáhnul. To nešlo vydržet, Jeiný blbý na tom bylo, že jsem měl nějaký šílený oranžový slipy, který jsem teda neplánovat nikde ukazovat. Ale co už.
Docela trvalo, než jsem ucejtil, že se mu stahujou koule a uslyšel jeho řev, když mi začal plnit držku horkou mrdkou.
V tom okamžiku už mi ho do tlamy rval ten větší. Podobná vůně, ale tentokrát se dávicí reflex nedostavil ani v náznaku, naopak, čistý blaho.
Kdo by to čekal.
Policajt zrychloval a já cejtil, že mi brzo zcáká mandle.
Najednou jsem měl plnou držku jeho hustý, pořádně hořký mrdky.
Mně se zatmělo před očima a začal jsem taky cákat.
Tenkrát jsem jim zkropil služebnu tak, že to uznale komentovali, byla to dávka nadrženýho mladýho vojáka, žijícího v celibátu.
Pak mě vzali na místo s nejlepším výhledem.
Mezi těma jejich buňkama byly schody na střechu, ze který jsem pak shlídnul koncert The Wall.
Dali mi pivo.
Berliner Kindl v plechovce.
A já jsem seděl rozvalenej na střeše policejní služebny, poslouchal Comfortably Numb a věděl, že tenhle večer se už nikdy nebude opakovat.
Nevím, jak někdo může říct, že devadesátky nebyly skvělý.
Similar stories
