Lesní dobrodružství II

Druhý den jsme se odpoledne sešli v hájovně. Slunce pražilo, vzduch byl těžký voněl lesem a jehličím, tablet ležel na poličce, připravený.
Tomáš přinesl sirky. „Tak losujem, férovka,“ řekl a zamíchal je v ruce. Nejdřív Petr – dlouhá. Pak Tomáš – taky dlouhá. Já si vytáhl poslední. Nejkratší.
Petr se ušklíbl: „Tak ty budeš dneska holka.“
Sedli jsme si na pryčnu, rameno na rameno. Petr se naklonil: „Hele, a co kdybychom to dotáhli? Jak jsme včera říkali… víte, jeden po druhým, jako ve filmu.“
Podíval jsem se na něj. „Domluva je domluva… když jsem prohrál…“ Hlas mi trochu selhal. Představa, že bych měl v sobě nejdřív jednoho a pak druhého, mě děsila i vzrušovala zároveň.
Tomáš chvíli mlčel, díval se na tablet, pak si odkašlal: „Hele, já jsem o tom přemýšlel… Kouřit je jedna věc, to mi stačí. Tohle… to už je moc. Radši se na to vykašleme.“
Petr se zamračil: „Takže kouřit je ok, ale prcat se už ne? To je přece stejný.“
Tomáš zavrtěl hlavou, oči mu sklouzly stranou: „Není. V puse je to… no prostě jiný. To je jen tak, ale to druhý… to už nechci.“
Petr se zasmál, ale ostře: „Ty vole, včera jsi měl řeči o tom, kam všude mi ho strčíš, a najednou jako ne? To vypadá, že sis najednou uvědomil, že příště bys mohl prohrát ty a bejt za holku.“
Tomáš zčervenal, ale neodpověděl hned. Jen pokrčil rameny: „Pro mě ne. Nechci, a hotovo.“
Já jsem se ozval: „Hele, dohodli jsme se na losování, ne?“
Petr přikývl: „Přesně. Férovka.“
Tomáš vstal: „Tak já na to fakt nemám. Sorry.“
Nastalo ticho. Nikdo se nehýbal, nikdo se nesvlékl. Cítil jsem, jak mi to v kraťasech pomalu klesá.
Pak Petr vstal: „Tak nic, nebudeme se nutit. Možná zítra, možná jindy, ok?.“
Tomáš přikývl a rychle vyšel ven. Já s Petrem jsme šli za ním, každý jiným směrem. Nikdo nic neříkal. Věděli jsme všichni, že atmosféra je rozbitá. A že zítra ani jindy už sem nepřijdeme.

Ležel jsem v pokoji, venku už dávno tma, jen měsíc svítil skrz záclonu. Přemýšlel jsem o tom dni – o té hájovně, o sirce, co jsem si vytáhl, o tom, co mohlo být. V kraťasech se mi z těch myšlenek udělala trochu boule a mi pořád trochu cukala, když jsem si představoval co bylo a co mohlo být,.
Najednou tiché klepání na okno. Nejdřív jsem myslel, že se mi to zdá, ale pak zase – klep, klep. Rozhrnul jsem záclonu. Petr. Stál tam v tričku a kraťasech, nejistě se usmíval.
Otevřel jsem okno potichu. „Pojď dovnitř,“ zašeptal jsem. „Ale ticho, teta spí.“
Prolezl dovnitř, zavřel jsem za ním. Sedli jsme si na kraj postele, ramena se dotýkala. Já měl na sobě jen volné pyžamové kraťasy a tričko, on taky tričko a kraťasy. Pokoj byl teplý, dusný od toho dne.
„Škoda dneška,“ řekl tiše. „Tomáš to posral.“
„Jo,“ přikývl jsem. „Mohlo to bejt… zajímavý.“
Chvíli jsme mlčeli. Pak se Petr přitiskl blíž, rameno na rameno, stehno na stehno. Cítil jsem jeho teplo skrz látku.
„Hele,“ zašeptal, „mně by to nevadilo. Kdybys ty… víš. Kdybych si vytáhl krátkou sirku jen s tebou.“
Podíval jsem se na něj. Oči mu leskly ve tmě.
„Cítím… něco,“ pokračoval, hlas mu trochu selhal. „Nevím co přesně, ale… chtěl bych zažít víc. S tebou. Jen s tebou.“
Nevěděl jsem, co říct. Srdce mi bušilo. Pak se pomalu naklonil a políbil mě – jen rty na rty, opatrně, krátce. Čekal.
Ztuhl jsem. Překvapený, šokovaný. Ale neodtáhl jsem se. Pak jsem to opětoval – taky jen rty, ale déle.
Líbat se s Petrem bylo jiné než s holkama. Rty pevnější, strniště lehce dráždilo kůži. Bylo to takové vzrušující – stejně jako s holkama, ten tlak v podbřišku, to teplo. Jen všechno nějak malinko jiné.
Další polibek – tentokrát já se naklonil k němu. Otevřeli jsme rty, jazyky se dotkly – nejistě, špičkami, pak hlouběji. Francouzák, pomalý, zkoumající. Cítil jsem jeho jazyk, jak prozkoumává moje rty, moje zuby, moje patro. Sliny se míchaly, teplé, mokré.
Polibky pokračovaly – na rty, na krk, na ucho. Petr mi lehce olízl lalůček, zašeptal: „Dobrý?“
Přikývl jsem, jazykem po jeho rtech. „Jo… ale potichu.“
„Chci tě,“ zašeptal a vrátil jazyk do mé pusy.
Vnímal jsem jen ty vášnivé polibky, naše tiché funění a jeho ruce na mém těle – přes tričko, pak pod ním, po kůži, po bocích, po břiše. Jeho horké tělo přitisknuté k mému, jeho vzrušení – tvrdé přes kraťasy, tlačící se na moje stehno. Moje ruce na jeho zádech, ve vlasech, stahující ho blíž. Nic jiného neexistovalo – jen to teplo, to mokro, to zrychlené dýchání nosem, sevřené rty a jazyky, které se honily jeden za druhým.
Trička jsme si navzájem skoro strhali už během líbání – teď jsme byli oba do půl těla nazí. Kůže na kůži, teplá, zpocená od toho horka v pokoji. Polibky se nezastavily, jen se pomalu posunovaly níž.
Petr mě položil na záda – jemně, ale rozhodně, rukama na mých ramenou. Klekl si nade mě, koleny po stranách mých boků, a naklonil se. Nejdřív mi přejel rty po hrudi, pak se přisál na bradavku – jazykem kolem, pak rty sevřené, lehce sál, pak zuby jen tak škrábl. Zasténal jsem potichu, prohnul se k němu.

Pak se nade mnou otočil – takže mi současně nastavil svou bradavku přímo k puse a dál jemně okusoval tu mou. Byl to divný, ale strašně vzrušující druh 69 – jen bradavky, oba jsme se navzájem mučili jazykem a rty. Já jsem vzal jeho bradavku do pusy, sál ji pomalu, jazykem po ní kroužil, pak lehce kousl. On mi to oplácel – jeho zuby na mé bradavce, jazyk kolem, pak rty sevřené, sání, až mě to prohýbalo. Oba jsme tiše funěli nosem, dech horký, těla se třásla. Rukama mi jezdil po bocích, po břiše, po stehnech – prsty lehce dráždily kůži, pak se zastavily na vnitřní straně, blízko, ale ještě ne.

Po chvíli se odtáhl, otočil se a lehl si na břicho vedle mě. Boky lehce zvedl, nohy roztažené, zadek vyšpulený. Podíval se na mě přes rameno, oči lesklé ve tmě.
„Teď ty… jestli chceš?“ zašeptal.
Srdce mi bušilo až v krku. Sáhl jsem po něm – prsty po jeho bocích, po zadku, pak mezi půlkami. Byl horký, kůže vlhká od potu. Přitiskl se k mé ruce, jako by mě lákal blíž. Cítil jsem, jak se třese – ne ze strachu, ale z toho samého vzrušení, co jsem měl já.
„Jo,“ zašeptal jsem. „Chci.“

Olízl jsem si prst, abych to zvlhčil, a zajel mu mezi půlky. Ruka mi sklouzla níž – lehce jsem ho hladil kolem dirky, jen prsty po kůži, pak pomalu jeden dovnitř, jen špičku. Byl těsný, teplý, svíral se kolem mého prstu. Zasténal potichu, prohnul se dozadu. Zajížděl jsem pomalu dovnitř, pořád hlouběji. Cítil jsem, jak se uvolňuje, jak se to uvnitř svírá a zase povoluje. On funěl do polštáře, a když jsem přidal i druhý prst, začal funět víc, prohýbal se, oči zavřené.
Zvedl jsem ho za boky, klekl si za něj. Nahmatl jsem tubu a ještě přidal gelu – na sebe, na něj. „Pojď,“ zašeptal a já na nic nečekal. Žaludem jsem se dotkl jeho svěrače – jen lehce, bez tlaku. „Pomalu,“ zašeptal ještě jednou.
Vnikl jsem – jen žalud, pak jsem zastavil a chvilku čekal, až se uvolní. Po chvíli jsem pokračoval, kousek po kousku víc a víc. Byl těsný, horký, svíral se kolem mě, ale nic mi nebránilo zasouvat pořád hlouběji. Držel jsem ho za boky, prsty zabořené do kůže, pomalu jsem se pohyboval – jen pomalinku, žádné rychlé přirážení, pomalu dovnitř a pak zase pomalu ven. Cítil jsem každý centimetr – teplo, tlak, jak se kolem mě svírá, jak se prohýbá dozadu, abych ho cítil ještě hlouběji.

A pak mi to najednou došlo. Co dělám. A hlavně s kým.
Šukám Petra. Petr se nechá šukat ode mě. Dva kluci si to tu rozdávají. Můj kámoš, co jsem s ním chodil k rybníku, honili jsme si to u tabletu, a teď mám v něm péro až po kořen. On se prohýbá, bere to, chce to a já mu to dávám.
Myšlenky mě dostihly jako studená sprcha. Srdce mi bušilo ještě víc, ale najednou jsem cítil, jak to v něm pomalu měknu – ne úplně, ale tvrdost, kterou jsem měl před chvílí, byla pryč.

„Promiň,“ zašeptal jsem, když jsem z něj vyklouzl. „Nějak to přestává jít.“
Zůstal jsem klečet, péro polotvrdé, vlhké od gelu. Petr se otočil, podíval se na mě – ne naštvaně, spíš s pochopením. Vzal ubrousek, otřel mě jemně, pak sebe.
Pak si přiklekl ke mně, jednou rukou mě pevně chytil – prsty kolem kořene, palec po žaludu – a začal honit, pomalu, ale jistě. Druhou rukou mi jezdil po stehně, po koulích, pak níž – kolem dirky, jen lehce, pak najednou jeden prst dovnitř, jen kousek, namazaný gelem.
Cítil jsem v sobě jeho prst a na péru jeho ruku. Bylo to tak zvláštně příjemné – teplo, tlak, prst v zadku a jak mě honí. Žádná bolest, jen divný, zvláštní, ale příjemný pocit. A najednou mi stál, tvrdost se vracela.

Petr se usmál do tmy: „Tak co, zase to půjde?“
Petr se otočil na záda, nohy roztažené do širokého V, kolena pokrčená. Podíval se na mě – oči se mu leskly i ve tmě, dech zrychlený. „Tak teď takhle,“ zašeptal. „Chci tě vidět.“
Posunul jsem se mezi jeho nohy, lehl na něj – přesně tak, jak jsem si to dřív představoval s nějakou kočkou. Tělo na těle, kůže na kůži, teplá, zpocená. Cítil jsem jeho tvrdé péro přitisknuté na mém břiše, jak cuká, jak je vlhké od šťávy. Žaludem jsem se znovu dotkl jeho otvoru – už promazaný, uvolněný – a pomalu vnikl dovnitř. Tentokrát to šlo hladčeji, zajel jsem dovnitř celý.
Ležel jsem na něm, lokty po stranách jeho hlavy, čelo na čele. Pohyby pomalé, hluboké – dovnitř až na doraz, pak ven skoro úplně, a zase zpátky. Cítil jsem ho kolem sebe – teplo, tlak, jak se svírá při každém přitlačení.
Petr vzdychal – nejdřív potichu, ale pak víc, hlouběji, jako by se to v něm lámalo. Zdálo se mi, že je to moc nahlas. Napadlo mě, že by nebylo ideální nás tu takhle nachytat. Myšlenku jsem rychle zahnal a jen si užíval to sevření a rytmický pohyb. Přisál jsem se mu na rty – hluboký polibek, jazyk do jeho pusy, a on do mé. Navzájem jsme si vzdychali dovnitř – horký dech, sliny, sténání tlumené do sebe. Jazyk po jazyku, rty sevřené, jako bychom se snažili jeden druhého udusit tím polibkem.
Jeho ruce mi sjely na zadek – prsty zabořené do půlek, pevně mě chytil a naznačil – hlouběji, rychleji. Poddal jsem se. Zrychlil jsem – pořád ne divoce, ale rytmičtěji, přirážení hlubší, boky se mu tlačily nahoru proti mně. Jeho vzdechy byly hustší, přerývané, funěl mi přímo do pusy, jazykem po mých rtech.
Najednou mě silně zmáčkl – prsty zabořené do mého zadku, až to zabolelo. Cítil jsem, jak se pod mnou prohnul, jak se mu svírá kolem mě uvnitř. A pak to přišlo – horké, mokré pulzy na mém břiše. První proud, teplý, lepkavý, pak druhý, třetí, stříkalo to mezi námi, po jeho břiše, po mém, až ke hrudi. Cítil jsem každý zásah – husté, horké, jak se to roztírá mezi našimi těly při každém pohybu.
To mě dostalo. Stahy uvnitř, teplo a mokro na břiše, jeho sténání do mé pusy. Párkrát jsem ještě přirazil – hluboko, pevně – a pak to přišlo i mně. První pulz uvnitř něj, pak druhý, třetí, všechny hluboko v Petrovi. Cítil jsem, jak se mi svírá žalud, jak to cuká, jak to všechno vychází ven v těch dlouhých, silných vlnách, malinko se mi točila hlava.

Zůstal jsem v něm, dokud jsem se nevystříkal a trochu neuklidnil, pak pomalu, jak mi změknul, jsem z něj vyklouzl – mokrý, lesklý od gelu a i od sebe. Semeno mu začalo vytékat z dirky, natáhl se pro ubrousky, rychle jich několik vytáhl, strčil si je mezi půlky, jeho na břicho se lesklo ve tmě.
Svalil jsem se vedle něj, oba jsme oddechovali a uklidňovali se. Petr se otočil ke mně, usmál se, přejel mi prstem po tváři.
„To bylo dobrý,“ zašeptal. „Myslel jsem vážně to, co jsem říkal před tím. To s tebou… to chci.“
Přikývl jsem, pořád zadýchaný. „Jo… taky.“
Pak se zasmál potichu: „Ale hele, spíš ať jsme takoví kamarádi, co si občas spolu pohrajou. Nic víc, jo?“
To mi vyhovovalo. Necítil jsem se na to vodit se někde za ruku a veřejně se líbat a objímat. Tohle bylo přesně to, co jsem chtěl – on, já, občas, potichu.
Políbil mě ještě jednou, měkce, pak se oblékl, políbil mě naposledy a prolezl oknem ven.



Po té hájovně jsme s Tomášem už skoro nemluvili. Občas jsme se potkali u rybníka, přikývli si, ale to bylo všechno. On to nechal být, my taky.
S Petrem to bylo jiné. Navenek pořád kámoši – koukali jsme po holkách, komentovali je... Ale občas jsme si vypomohli.
Jednou odpoledne jsme to riskli blízko okraje lesa, kde se místní občas zkratí cestu k rybníku. Petr klekl do mechu, vzal mě do pusy – jazyk kolem žaludu, už jsem skoro byl, když najednou – hlasy! Jana a Martina – přesně ty dvě, po kterých jsme normálně koukali u vody, když se opalovaly v bikinách. Smály se a povídaly si, šly přímo po pěšině, pár metrů od nás.
Petr rychle přestal, vytáhl mě z pusy, oba jsme zapadli na zem do kapradí – já s kraťasy u kolen, on vedle mě, obličej červený, pusa ještě lesklá. Leželi jsme tam přitisknutí k zemi, dech zatajený. Normálně bychom po nich koukali a snili, ale teď jsme byli fakt rádi, že nás neviděly.
Když prošly a zmizely, zvedli jsme hlavy a podívali se na sebe. Začali jsme se potichu smát.
Petr si otřel pusu rukávem a řekl, z legrace naštvaným tónem: „Ty bys určitě byl radši, kdyby ti ho kouřila jedna z nich, co?“
Já jsem se zašklebil: „Jo, jasně… ale myslel bych při tom na tebe.“
Petr se zasmál a pak tiše dodal: „Slyšel jsem, že Jana si nenechá vystříkat krmítko, ale ty se v tom vyžíváš…“ – olízl si rty, pomalu a s drzým úsměvem, hlas mu najednou zjemněl, přehnaně zženštile, jako by to hrál – „…když mi to chutná.“
Oba jsme se zasmáli, tentokrát už hlasitěji. Ale vzrušení bylo pryč. Petr se tázavě podíval, jestli má pokračovat. „Ten už se z toho leknutí schoval,“ řekl jsem s úsměvem, když jsem se podíval dolů. Oblékli jsme se a se smíchem vyrazili.
Ten večer ale Petr přišel znovu – potichu oknem. Adrenalin z odpoledne v nás ještě byl. Svlékli jsme se rychle, použil gel, já ho vzal zase nejdřív zezadu, pak se otočil a skončili jsme zase v misionáři – tentokrát bez nervozity.

Druhý den ráno u snídaně teta jen tak mezi řečí řekla: „Hele, příště ať ta tvoje noční návštěva přijde radši dveřmi, ne oknem. Nejsem slepá.“ Podívala se na mě přes hrnek s kávou, mírně se usmála a dodala: „A neboj, nikde nikomu neřeknu, kdo to je. To víš, v lese, tam člověk nikdy neví, kdo jde kolem.“ Teta se jen zasmála a víc to neřešila.

Pak jsme spolu blbnuli až do mého odjezdu – občas rychle v lese, ale vždy dál od cest a nejlépe někde v houští, občas v noci u mě. Ne každý den, jen když jsme měli chuť. Ale je fakt, že chuť jsme měli často.
Spíš jsme si užívali vzájemného kouření – to bylo naše nejoblíbenější, pomalé, do konce, ten pocit kontroly i poddání se druhému. Ale někdy se to příjemně zvrtlo a já si užíval Petrovu těsnou prdelku – gel, pomalé zasouvání, to teplo a svírání, jak se prohýbal a nastavoval. Pořád jsme ale byli spíš kamarádi, kteří si občas pomůžou. Trochu mě překvapilo, že i když jsem Petrovi naznačoval, že i on může se mnou zkusit víc, zůstalo maximálně u prstu. Taky jsme už spolu neřešili to, co mi řekl tu noc, kdy za mnou poprvé přišel. Nikdy jsem se nedozvěděl, jestli tím, že cítí „něco“, myslel to, co se mezi námi dělo, nebo jestli v tom nebylo víc.


Poslední kuřbu mi udělal den před odjezdem, když mi „pomáhal“ balit věci. Stáli jsme v pokoji, dveře zamčené, teta dole v kuchyni. Petr klekl, vzal mě do pusy, pomalu, jako by to chtěl protáhnout. Vystříkal jsem mu do pusy, on vše spolkl, usmál se a řekl: „Tak na památku.“

Druhý den jsem dobalil zbytek. Petr přišel normálně přes den, postál u plotu, pomohl mi s krosnou.
Rozloučili jsme se normálním podáním ruky. Žádné líbání, žádné romantické blbosti. Prostě se loučí dva kamarádi.
Odjel jsem. Nejdřív jsme si psali často – narážky na naše společné léto, na ten les, na ty noci. Pak míň a míň, zprávy byly stále všednější a všednější.
Nakonec jsme si oba našli přítelkyni a nic z toho léta se neopakovalo. Už nikdy.

Tak trochu bohužel.