Šukal bych, až bych brečel.

Koncept zpovědi nadrženého samce.

Strašně dlouho jsem hledal páníčka. Potřebuji, ať si se mnou někdo myslící a opatrný vcelku tvrdě hraje. Ať jsem na tom při sexu stejně, jako ty holky z japonského porna, které se jen klepou, svíjejí a v hlavě úplně prázdno. Jsou jak na dálkové ovládání od toho, kdo si s nimi hraje.

Asi mi hrabe. Ale nemůžu si pomoct. Chci to prožít. Moc moc moc.

Zkoušel jsem sehnat spřízněnou duši. Někoho, s kým bychom se doplňovali. Koho by bavilo si hrát i dost tvrdě, že se tomu zcela poddám a může cokoliv.

Bohužel jsem zjistil, že že vládne stereotyp. Otrok je kus masa, pán je arogantní, machruje. Dělá, jak je podstatná jen jeho slast, ostatní je fuk.

Hrané pohrdání a absence empatie namísto zvídavosti a spojení mne dokáže vyléčit během pár sekund z jakéhokoliv vzrušení. Možná mám problém, že chci něco jiného než všichni kolem. Už zase.

Můj ideál je vztah pán pes. Člověk má psa rád, má o něj starost. Chce, aby si to užil. Nemachruje na psa, pohladí ho. Nechápu, proč to u lidí nejde.

Já nemám nic proti tomu, abych byl třeba spoutaný nebo poslušný, abych držel. Aby to třeba i bolelo nějaké extrémnější roztahování nebo se překonávaly limity. Abych slyšel "vydrž, to musíme dát" nebo "jsi šikovný, uvolni se", aby mne hladil a uklidňoval a přitom pomalu, s citem, ale důsledně a silou se dělalo to, co chce dosáhnout.

Zkusil jsem inzerát. Myslící chlap. Vysvětlil jsem mu, že základem je důvěra a moje naprosté poddání se a to dobrovolné. Jasně, jasně. U osmé online trénovací lekce, kdy už jsme lecčím prošli a vypadalo to na reál, tak z něj vypadlo, že si chce užít věci tak, jak je zná od jiných. Tedy aby "si mne vycvičil". Proč ne?

Pak nastal posuv. Najednou začalo machrování, ponižování, shazování. Proč? Pánbu ví, asi si lidé takto představují dominanci. Možná to i je dominance. Ale v tom případě já nepotřebuji dominantního, potřebuji aktivního, hravého. A kamaráda.

Všude jsou pořád dokola vztahy o tom, že každý chce otroka. Chce na něj být hnusný. Chce ho lámat, ponižovat, chce si z něj udělat šukacího robota přesně podle svých představ tak, jak byl zvyklý od minulého. Dominant. Otrok. To je model vztahu, jako kdyby to vydala nějaká vyhláška či norma. Snažil jsem se získat psího páníčka kupu let a prostě to nejde. Buď se napasuju do škatulek, ve kterých jedou všichni nebo mám smůlu.

A život běžel a běžel. A já náruživka, když jsem chtěl mít pořádný sex, tak jsem si nakoupil hračky, obojky, postroje, dilda, napsal si scénář, koupil flašku Becherovky a zařídil si, že dva dny nebudu muset do práce a nikdo nebude nic chtít. Svépomocí jsem se u drsného porna a povídek šukal do bezvědomí a znovu a znovu. Sám sebe, protože jinak to nejde.

Přitom vždy myslím na to, jak by bylo fajn mít kámoše, se kterým bychom si navzájem "pomohli". Mám šukací hračku, sice mi děsně dlouho trvá než se s ní udělám. Ten zlom je, když jsem těsně po orgasmu, že jakýkoliv dotyk vzrušení, dráždění je rána jak elektrický šok, jen 10-20 sekund po orgasmu. A lze to natahovat, že člověk nevychladne. Když dostane impuls. A další, a další, další. Já sám nedokážu pokračovat dál, nejde to, nemám v tu chvíli sílu a je to na hraně co člověk vydrží. Ale vidím, jak to s mým tělem dělá extrémní záškuby a ta reakce je jako hrom.

A strašně moc bych potřeboval někoho, kdo v okamžiku orgasmu mi třeba připne želízka nebo něco, abych se nevyškubl. A pak si se mnou bude přesně v tom stavu po orgasmu, kdy reaguji se strašnou razancí i na naprosto minimální podněty a dotyky, svíjím se, škubu a prožitek je extrémní, tak aby mne držel na hraně té slasti na naprostém extrému sekundy, minuty. Třeba kéž by to šlo i hodinu a prostě aby někdo, komu věřím, úplně převzal kontrolu. Aby nedal ani na mé prosby a udělal ze mne orgasmické zvířátko.

Nesplnitelný sen.

To není ta dominance a submisivita, kterou všichni hledají, kde jde spíše o roleplay a předstírání plus jeden orgáč jako bonus. Toto je natvrdo. Opravdu nadoraz prožitek a opravdu bez hranic. V tu chvíli patřím tomu, kdo si hraje. Pokud bude mít náturu "empatického vědce" a ne primitiva, co se jen sám chce udělat a mít pocit, že mu někdo patří. Ale kdyby to byl člověk, který se bude pást na tom, že ten prožitek a ovládání druhého je animální a bez kompromisů, tak bych byl strašně rád někoho takového najít.

Třeba lékaře. Někoho, koho hrátky baví, někoho zvědavého, kam až lze jít.

Myslíte, že někoho takového najdu ?

Nebo jsem exot a jediný, kdo chce tohle prožívat a mít v hlavě pak úplně prázdno?

Pokud věc vnímáte podobně, budu moc rád, když se ozvete.