Takže přistáváme v Dubaji letadlem ze Srí Lanky a…
…je to jeden z těch sestupů, kdy se město nejdřív objeví jako světelná mapa, ne jako místo.
Z výšky to vypadá technicky.
Ostře.
Osvětlením se tady nešetří.
Dubaj z výšky při přistávání za soumraku nebo ve tmě mě z okýnka letadla nejvíc připomíná města budoucnosti.
Kluci sedí rozhození po sedačkách, každý jinak unavený.
Petr má hlavu opřenou o okénko, Marek si sundal boty hned po rozsvícení pásů, takže je hledá kolem sebe a Tomáš si pohrává s páskem u batohu, jak to dělají lidi, co jsou pořád v pohybu a nevěří, že už se fakt přistává.
Nikdo nemluví.
To ticho není nepříjemné.
Je to spíš dozvuk něčeho, co se už stalo, a co se teprve bude muset usadit.
Na runwayi je vedro, i když je noc.
Dubajské teplo neleží na kůži, ale jde rovnou pod ní.
Letiště funguje jako hodinky, jen pasy, razítka, neutrální úsměvy.
Kluci jsou pro místní úředníky jen další tři Evropani, co jedou někam „na práci“, nebo se z ní vracejí za rodinou.
To tady dělá velká část obyvatelstva.
Nikdo se neptá na nic víc.
Kluci mají letenky do Prahy.
Já ne.
Já tu mám ještě rozdělaný malý projekt.
Nic dramatického.
Pár schůzek, pár věcí dotáhnout.
Mám tu k dispozici dvousetmetrový byt, s výhledem na Jumeiru, který patří strýci a otci Aventuse. Pět ložnic, každá trochu jiný styl, knihovna s krbem, no vážně, to už je zvrácenost v klimatizovaném paláci postavit krby.
Navíc kvůli tomu mám v mobilu tu arabskou aplikaci na odemykání dveří.
Vysoké stropy, ticho, terasa, kde je slyšet moře i město zároveň.
Prostor, který byl stavěný pro čekání, ne pro únik.
Už abych tam byl, hned se vyhoním, ještě dřív, než vybalím.
Na letišti ale poprvé ucítím, že doma se něco děje..
Spíš takovým tím podprahovým šumem.
Zprávy v telefonech.
V evropských televizích vidím jen lidi v rouškách.
Čína uzavřená.
Zprávy od žen doma.
Od kamarádů.
Od lidí, kteří obvykle nepřehánějí.
Petrova manželka mu píše:
„Domů nelítej. Údajně chystají lockdown. Jakmile se vrátíš, už tě možná nepustí ven.“
No vážně, když tohle slyšíte šest tisíc km od domova, je to divnej pocit, najednou dostanete strach o ty doma.
To, co se děje doma, myslím tu pěnu dní a to, kterej geront zrovna velí, to je mi venku celkem jedno.
Tudíž když se děje cokoliv globálního, zpozorním.
Takže jsem povolnější a nabídnu jim později možnost zůstat u mě.
Stojíme u pásu se zavazadly a najednou je jasné, že Praha dneska není cíl, ale směr, který se zavírá.
Nikdo z nich nechce dobrodružství.
Nikdo z nich teda ani netouží „zůstat v Dubaji“, ale budou muset.
„Můžeš nás někde ubytovat?“ zeptá se Petr věcně.
Ne prosebně.
Ne s očekáváním.
Jen jako technik, který potřebuje řešení.
„Jo,“ odpovím bez přemýšlení. „Jasně, u mě.“
V autě jedeme mlčky.
Já tady řídím nerad, kluci už se mnou jeli a vědí, že mi přišla smskou pokuta za to, že jsem jedl a pil při řízení.
Což by jim kurva asi nemuselo vadit, když mají všude KFC drive-in.
Prostě jak vyjedete z parkoviště, jsou tam kamery a za jídlo za volantem platíte pokutu.
Když vcházíme do bytu, sundají boty automaticky.
Jako doma.
Rozhlížejí se, ne závistivě, spíš profesně.
Vysoké stropy.
Výhled.
Ticho.
„Tady se teda dá chvíli vydržet,“ konstatuje Marek a chytí mě za péro cestou na terasu a já na něj „ty čuráku fyzické projevy lásky ani náklonosti nejsou na veřejnosti povoleny. Veřejnost je jakékoliv místo kam kdokoliv vidí.
Takže i balkon bytu.
Zasměje se.
Ne omluvně. Spíš pobaveně tím, že dodal: „To je jako u mě doma“.
Podívám se na Marka a mám takovej pocit, že tenhle rozvádějící se týpek s nepatrným fotrovským bříškem ale o to krásnějšíma koulema s úžasnym emkem, podobnym mýmu je mnohem vtipnější, než jsem myslel.
No nic.
Na terase se osvěžujeme ledovou vodou.
Teploměr ukazuje něco lehce pod devětatřicet.
Dobrý je, že v Dubaji za pár vteřin poznáš, kde jseš podle několika věží a Khalífy, nejvyššího mrakodrapu tady.
Leje z nás.
Beton sálá, sklo pálí, vzduch je těžký, a přitom dokonale průzračný.
Vezmu je na obchůzku.
Ukazuju jim byt.
Ne jako chlubení, oni vědí, že to není můj byt.
Spíš jako vysvětlení prostoru, ve kterém se teď budeme chvíli pohybovat.
Všechno má funkci, nic není navíc.
Velká okna na Jumeirah i směrem do města, světlo, které sem teče bez zábran.
Plyšové koberce a bílá kůže, bronz a sklo.
Byt, který není útulný v evropském slova smyslu, ale dává pocit kontroly a přehledu.
„Tohle patří strýci mého klienta“ řeknu jen tak mimochodem. „A jeho otci. Respektive… patřilo. Teď je to spíš základna.“
Nevysvětluju dál. Nemusím.
A právě v tu chvíli, jako by to bylo načasované, se otevřou dveře.
Aventus.
V bílém, dokonale padnoucím arabském oblečení, které tady není exotika, ale standard moci. To bílé oblečení se jmenuje kandúra.
Je to dlouhý, dokonale střižený oblek z lehké bavlny nebo směsi s hedvábím, navržený tak, aby v horku chladil a zároveň držel tvar.
Na hlavě má ghutru, to je takovej bílej šátek, přichycenej černým provazcem, když je správně posazenej, tak mění držení hlavy i krku.
Chlap najednou nestojí, nese se.
Aventusův strýc mi jednou vyprávěl, jak dokáže poznat typ zákazníka podle toho, jakou má posturu.
Takže kromě toho, že mi do života přivedl svého mrdavýho synovce, má jako byznysman a ortoped zásluhu na to, že se nehrbím.
No, jak se nese, kluci na něj koukaj…
Jen letmý pohledy, které se měly zastavit výš, u obličeje, u postoje, u rukou.
Jenže pak sjely níž.
Spíš instinktivně.
Protože ta látka, ten střih a způsob, jakým se pohyboval, vytvářely zvláštní napětí v určitých místech, všechno bylo zahalené, a přesto přítomné.
Jako by se mu tam ta jeho obřezaná kláda v tom hedvábí připletla úplnou náhodou. Aventus byl pod tím hábitem naostro.
To je zištný dobytek ale, pomyslím si.
Byl to kontrast.
Naše evropský těla sportovní, přímočarý, zvyklý fungovat v tričku a džínách.
A proti nám týpek, kterej měl na sobě téměř nic… a přesto působil nejsilněji oblečený v místnosti, a přitom jsme mohli vidět, že se mu tam nebimbá klíč od auta.
Nikdo nic neřekl.
Ale ty pohledy mluvily samy.
Očima přejede prostor, mě, a pak je. Jednoho po druhém.
Krátký, přesný scan.
Je mi naprosto jasné, že služebný už dávno telefonoval.
Pákistánec prodejnej.
Že informace o „návštěvě“ dorazila dřív než my.
Tady se nic neutají, jen se to nekomentuje.
To je ta stinná stránka bydlení v apartmánu se služebnictvem.
„Tak ty už jsi zpátky,“ řekne Aventus a obejme mě způsobem, který je formální a zároveň důvěrný. Pak se otočí ke klukům.
Pánové vítejte, jsem předsvědčen, že zažijete krásné arabské noci, noci jsou zde jasné. To je pro vás, řekne a podá Petrovi krabici s lehkého dřeva, ve které jsou čerstvé datle Mazafati, které jeho rodina dováží i Iránu.
„Buďte tady jako doma,“ kývne.
Bezděčně si sáhne na péro, který zatím ještě nezřetelně slintá do hedvábí.
Neptá se, kdo jsou.
To je pro araba typické.
Když se ptáš, dáváš najevo, že něco nevíš.
Podává si s nimi ruce.
Pevně, klidně, bez dominance.
Přesto je v místnosti cítit, že se energie trochu přeskupila.
Ne v hierarchii.
V rytmu.
A já to sleduju.
Protože tohle přesně mám změřené.
Malý prostor.
Žádná ženská.
Vysoká teplota.
Neznámé prostředí.
Přítomnost autority, která není agresivní, ale tichá.
Chlapi se v takových podmínkách nezačnou chovat hůř.
Začnou se chovat pravdivěji.
Petr najednou mluví pomaleji.
Marek méně vtipkuje, ale jeho pozornost je soustředěnější.
Tomáš se opře o stěnu a mlčí déle, než je mu vlastní.
Nejde o nervozitu. Jde o přeladění.
Aventus se posadí, nalije si vodu a podívá se na mě tím svým pohledem, který vždycky znamená vidím víc, než říkám.
„Zůstanete tu pár dní?“ zeptá se kluků.
„Vypadá to tak,“ odpoví Petr.
Aventus přikývne. „Někdy je to nejlepší rozhodnutí.“
Tady zůstaňte, jak dlouho chcete a Milan mi může dát vědět kdykoliv pro vás mohu něco udělat.
A já vím, že tím nemyslí logistiku.
Sedíme tam.
Čtyři chlapi a jeden, který už tenhle typ ticha zná dlouho.
„Rozumí česky“? Zeptá se mě Tomáš česky.
„Ne. To už bychom po něm chtěli moc“, odpovím.
„Tak by si s náma mohl připít“ a vytahuje z batohu litrovou whisky Grant’s.
No, to jsem zvědavej, jak to dopadne, myslím si.
Mezi tím mu Petr vysvětlí, že máme takovou tradici, kdy pijeme společně z jedné lahve a začíná ten, kdo je hostem a tím, že se vypije celá láhev už je členem týmu.
Co by za tak vysoce funkční onboarding dali někteří personalisté, pomyslím si a dívám se, jak si Aventus dává dva hlty z láhve.
Po něm podá Petr flašku mě, pak Marek s Tomášem a jedeme druhé kolo.
Už nevím, kdo to dopil, ale tohle je strašně nebezpečný, nikdo nechce ukázat, že vyměknul.
Za pár minut této tradiční hry jsou účastníci, jak u nás říkáme, na plech.
Aventus přináší další lahev, tu whisku neznám, ale určitě je japonská.
Marek mu vysvětluje, že druhou moc často neotvíráme, protože tu tradičně pijeme tak, že první a poslední loknutí koluje z pusy do pusy.
Aventus místo aby se zoškliven odtáhl okamžitě otevírá japonskou flašku a ptá se, jestli může pít zase první. Je to týpek, co pije ze sklenic Baccarat i vodu v koupelně.
Vidím, že se mu líbí Petr, takže je mi jasný, kdo bude lokat jako druhej.
Aventus poté, co pustí Petrovi dávku a docela rychle, zapne stahování venkovních rolet.
Jsem na řadě, Petr do mě pouští překvapivě pořád studenou whisku a vybírám si toho nejblíž a jím je Marek. Ten posílá zbytky whisky Hibiki Suntori Tomášovi.
Aventus vypadá unaveně, a přesto pořád sexy. Opálený, vymakaný tělo zahalený do bílý hedvábný kandúry, která víc ukazuje než zakrejvá.
Dívám se mu do očí a nevím, co se to se mnou děje, ale najednou mě ta představa Aventuse s Petrem neskutečně rajcuje.
Dva krásný chlapi v posteli, zpocený těla propletený a spojený v jeden celek, nabitej sexem a chtíčem.
Petrovy svaly na zádech zaťatý, pod ním hekající arabskej hřebeček…
Ocas mi z toho tvrdne a já vím, že tohle bych chtěl někdy zažít.
A něco mi říká, že to asi zažiju.
Tomáš s Markem se věnujou láhvi, ale Petr je ve střehu a sleduje, co chystám.
Stoupám si za sedačku, na který je Aventus rozvalenej, shodím mu kandúru z jednoho i z druhýho ramene a zabořím prsty do jeho napjatejch ramenních svalů.
Přitom se rozkrokem tisknu k jeho zátylku, takže okamžitě pochopí.
Zakloní hlavu a dívá se mi do očí. Neptá se, neprotestuje, nic ho nezajímá.
Kleká si na sedačku a stahuje mi kalhoty.
Suverénně, jako by právě na tohle čekal.
Jako by už dávno dopředu věděl, že ho chci.
Kouří jako bůh a mně se podlamujou kolena.
Drží mě kolem boků a jeho celej svět Perskýho zálivu se teď smrsknul na můj rozkrok a ocas.
Užívá si to a já opět musím říct, že chlap prostě kouří líp než všechny ženský světa.
Spokojeně mě nechává klouzat až do krku.
Zespoda mě tlačí jazykem, zajíždí pod předkožku a pak objíždí žalud a líže uzdičku.
Nešetří slinama, aby to nedřelo, a vůbec mu nevadí, že mu tečou i po bradě.
Zatínám prsty do jeho ramen, funím.
Husí kůži mám úplně všude.
Dívám se mu do přivřenejch očí a vidím v nich, že přesně tohle chtěl.
Petr se mu postaví za tu jeho nádhernou arabskou prdel a stahuje mu kandúru, pod kterou všichni víme, že nic nemá.
Má nádherný tělo.
Prohýbá se a já se nemůžu zbavit pocitu, že to už někde trénoval, protože Petrův čurák do něj vklouznul dřív, než by ho vůbec viděl.
Vychutnává si mě a Petra v sobě a prodlužuje to.
Slízává kapky z mýho žaludu, objíždí celej ocas jazykem a pak se rytmicky dotýká jen špičky žaludu a se mnou to pokaždý škubne.
Sevřenou rukou mě pomalu honí a pak zrychluje, znovu mě bere až do krku a jde do finiše v pořádným tempu. Ten parfém Aventus Creed používám, ale na něm mi prostě voní tak nějak víc živočišně.
Petr ho začíná pomalu mrdat.
Opře se do toho a já sleduju, jak má svalnatý stehna, pak můj zrak přejede po jeho těle až k očím a Petr se rukou zapře o rám dveří a já mam celkem blízko jeho podpaží, který voní nadrženým chlapem, kterej se naposledy sprchoval někdy ráno.
Když vidím jeho mohutný rameno a biceps, neodolám, natáhnu se a zabořím tam tlamu. Jeho podpaží voní tak silně, že mám pocit, že to výrazně zkrátilo mou výdrž.
Petr přidá a jeho kláda klouže v arabské prdeli, hřebeček se prohýbá a u toho se honí, vůně obou těch chlapů je intenzivní a já ztrácím kontrolu.
Řvu a musím se zapřít o opěradlo, abych neupad.
Aventus mě sevře kolem zadku a přilepí se na mě.
Stříkám mu do krku a nohy se mi klepou.
Záškuby prochází celým tělem a já jsem jak v jiný dimenzi.
Petr začíná hekat a buší do do něj tak, že to vypadá, že budeme jak při synchronizovaným plavání.
Petr řve a pumpuje svý dávky mrdky do Aventuse.
Tohle jsem ještě nikdy nezažil. Nebo si už nepamatuju.
Takhle intenzivní orgasmus, kdy chvíli nevnímám nic jinýho než tu energii, která mezi náma třema proudí, a nádhernej pocit.
Hormony cákaj a můj mozek si teda bere volno.
Ležím na sedačce, abych to rozdejchal, a Aventus mi jazykem bloudí po těle.
Líže bradavky a ramena a znovu bradavky a krk.
Ochutnává mý rty a jazyk míří do pusy.
Všechno je intenzivní.
Jeho vůně i pot, svalnatý tělo, co mě mačká, i silný paže, co mě objímaj.
Cejtím z něj zvláštní chuť, asi mou vlastní, a děsně mě to rajcuje.
Petr se přidává někde na druhý straně a protože těch rukou začíná být víc, je mi jasný, že Marek s Tomášem už nemají co pít a přidali se taky.
Vůbec ničemu se nebráním.
Vnímám Aventusův tvrdej obřezanej klacek, kterým se o mě otírá, a má ruka k němu zamíří. Mazlí se se mnou dál a já mu ho honím.
„Zmáčkni mi koule,“ šeptá.
Možná těsně před výstřikem ho beru váhavě do pusy, abych ho taky ochutnal.
Cejtím jeho pot a taky vůni Petrovy mrdky, kterou má na koulích, prostě vůni sexu.
Mezi tím se Petr jazykem začal dobývat do mý díry a začíná to být nepohodlný, protože ztrácím přehled.
A mám tu navíc konkurenci, Tomášův jazyk se věnuje jeho díře a asi to tady vzdám, protože Marek mě objímá a líbá a pak mě otáčí zády k sobě.
Je sice opatrnej a něžnej, ale stejně to bolí, když do mě strčí ten svůj tvrdej klacek.
Prohýbám se, zadek vystrčenej, abych si to usnadnil, zuby zaťatý bolestí.
Marek cítí, jak jsem ztuhlej, a tak přiráží nejdřív zlehka.
Jak se ale jeho dech prohlubuje a zrychluje, zapomíná na opatrnost.
Slyším, jak Aventus heká a vůbec nevím, kam a komu stříká svou mrdku, ale jeho řev mě dostane do varu.
Zatínám prsty do sedačky a koušu se do předloktí, abych neřval moc nahlas.
Ocas mi zase stojí a Markova ruka se mnou dělá neskutečný věci.
Přiráží a sevřenou dlaní mi přejíždí po ocasu od koulí po žalud a zase zpátky.
Pak mi tu dlaň od slin a mojí předmrdky dává olízat a pak mě zase chytí za čuráka.
A tomu já říkám empatie.
Zavírám oči a prohýbám se při každým tvrdým přírazu.
Tiskne se k mým zádům a já cítím jeho pohyb uvnitř.
Vzrušení prostupuje celým mým tělem.
Vlastně už ani nejsem tak ztuhlej bolestí.
Uvolňuju se a Marek mi heká do ucha.
Koule mám narvaný k prasknutí.
Cákám v záškubech do něčí tlamy a Marek řve a plní mě v křečích.
Já si gumu nenavlíkám, mám alergii na latex, ale Marek gumu měl, takže když si jí stáhnul tak jsme s Petrem a Tomášem ještě chvíli slízavali jeho mrdku, která kapala na Aventuse, arabského hřebce, kterej si pod náma honil to svý nádherný obřezaný péro.
Všimnul jsem si toho korálkovýho náramku a řekl jsem si, i Bohové to viděli a muselo se jim to líbit.
Vůně pěti vystříkaných chlapů v týhle části bytu začíná být k zešílení.
Chybí už jen aby Petr řekl to jeho „chlapi, my skončíme v pekle“.
No a zbytek večera už nepotřebuje tak zevrubnej popis.
Rolety jsou pořád dole, město venku dál svítí, ale tady uvnitř se čas zpomalí.
Whisky trochu ztěžkne v žaludku, aby ne, tři lahve na pět chlápků naše hlasy i motoriku výrazně utlumily, pohyby se stávájí úspornějšími.
Nikdo nic neslibuje a nikdo nic nevysvětluje.
Později, když se byt konečně uklidní a každý si najde svůj kout, je nám jasný, že se nestalo nic, co by se dalo vyfotit nebo vyprávět doma.
A přesto se stalo všechno podstatný.
Ráno Dubaj znovu naskočí do svého rytmu, horko, sklo, beton, slunce, provoz.
Kluci budou řešit další kroky, já ten svůj projekt.
Aventus si bude hrát s korálkama a přemýšlet, jestli to tady nezabalí a neodejde do Španělska.
Což zhruba za rok udělá.
Pro něj velká změna.
Svět se nezmění.
Jen my budeme o něco přesnější v tom, kým jsme.
Similar stories
