Oddanost

Poslušnost v temnotě
---
Jakub odesílá inzerát hledající dominantní ženu a dostává odpověď, která ho přivádí k extázi. Zítra se setká se svou budoucí paní na Větrné 14. Bude poslušný až na kost?
---

Jakub seděl před počítačem v malém, špatně osvětleném bytě, kde vzduch byl těžký od pachu starého kávového sedliny a lehce zatuchlého potu. Jeho prsty se třásly nad klávesnicí, jako by každé stisknutí bylo posvátným aktem, který by mohl změnit jeho život. Monitor vrhal na jeho tvář namodralé světlo, zdůrazňující hluboké vrásky kolem úst a očí – stopy let strávených v tichém očekávání něčeho, co nikdy nepřišlo. Dokud teď.

Jeho dech byl plytký, když psal poslední věty inzerátu, každé slovo pečlivě vážil, jako by se bál, že by ho mohlo prozradit. „Sub hledá dominantní ženu, které by mohl dva dny sloužit. Můžu být tvůj pomocník, uklízeč, osobní živá hračka pro tvé rozmar, paní.“ Jeho ukazováček se na okamžik zastavil nad tlačítkem Odeslat, jako by váhal, zda se má vrhnout do propasti, kterou sám otevřel. Pak klikl.

Okamžitě ho zaplavila vlna tepla, která mu stoupala od břicha až do krku. Představoval si tolikrát, jak by to mohlo být – kolena bolavá od dlouhého klečení na tvrdé podlaze, jeho tvář jen pár centimetrů od černých kozaček, jejichž kožená vůně by se mu vryl do paměti. Jak by se jeho paní smála, když by mu přikázala olíznout špínu z podpatků, její prsty by se mu zarývaly do vlasů, drsné a nekompromisní. Jeho koktejl by v tu chvíli pulzoval v kalhotách, tvrdý a bolestivý, prosakující preejakulátem, který by jí dokazoval, jak moc po tom touží.

Zavřel oči a představoval si, jak by mu přivázala kožené vodítko kolem krku, jak by ho vedla po bytě jako psa, jehož jediným účelem je poslušnost. Jak by ho bičovala – ne příliš silně, jen tak, aby každá rána zanechala na jeho kůži červenou stopu, připomínku toho, komu patří. Jeho dech by zrychlil, když by mu strčila prst do úst a zašeptala: „Jsi můj, ty poslušný psíku. Každý tvůj nádech, každý tvůj stén patři mně.“ A on by polykal, jeho jazyk by se vinul kolem jejího prstu, jako by to byl jediný zdroj jeho existence.

Náhle ho vytrhlo z myšlenek ostré pípnutí z počítače. Zpráva. Jeho srdce se rozbušilo tak silně, že mu dunělo v uších. Ruce se mu třásly, když klikl na ikonu obálky. Text byl krátký, ale každé slovo ho spalovalo jako dotek rozžhaveného železa:

„Máš odvahu sloužit? Přijď zítra v poledne k mému bytu. Adresa: Větrná 14, třetí patro. Buď připravený na cokoli. – Tvá budoucí paní.“

Jakubovi se zatajil dech. Prsty se mu svíraly kolem opěradla židle, jako by se potřeboval něčeho držet, aby nesklouzl do propasti vlastního vzrušení. Zítra. Zítra se to stane. Zítra už nebude jen fantazií, ale realitou. Jeho realitou.

Vstal z židle, nohy se mu podlamovaly, jako by ho najednou přemohla únava i vzrušení zároveň. Přistoupil k oknu, odhrnul závěs a podíval se ven na tmavou ulici, kde pouliční lampy vrhaly dlouhé stíny. Zítra v poledne. Dvanáct hodin. Tolik času na to, aby se připravil. A zároveň tak málo.

Jeho mysl se znovu ponořila do představ. Už viděl sám sebe, jak klečí před dveřmi bytu, čeká na povel, aby vešel. Jak by se před ní sklonil, jeho čelo by se dotýkalo studené podlahy, zatímco by čekal na její první rozkaz. Možná by mu přikázala svléknout se. Možná by ho nechala oblečeného, ale rozepnula by mu kalhoty a vytáhla jeho ztopořený koktejl ven, aby ho mohla pozorovat, jak se chvěje v její přítomnosti. „Patříš mi,“ zašeptala by, zatímco by její nehty drásaly jeho stehna. „Každý centimetr těla. Každý stén.“

Jeho ruka sklouzla do kalhot, prsty se sevřely kolem tvrdého, pulzujícího údu. Přejel palcem přes vlhkou špičku, kde se mu už tvořila kapka preejakulátu. Představoval si, jak by ho donutila lízat její boty, jak by mu přitom drsně stahovala kalhoty dolů, až by mu obnažila zadek. „Líbej,“ přikázala by, její hlas chladný jako led. „A pokud přestaneš, dostaneš ránu.“ A on by poslechl, jeho rty by se tiskly k černé kůži, jazyk by se plížil po každé rýze, každém stehu, zatímco by jeho koktejl trčel nahoru, prosící o dotek, který by mu nikdy nedala. Ne hned.

Zasténal, jeho boky se nepatrně pohupovaly, jako by už teď cítil její ruku, jak ho vede, řídí každý jeho pohyb. Jeho druhá ruka se mu zarývala do stehna, nehty se mu zabořily do masa, když si představoval, jak by ho přivázala k posteli, jeho ruce a nohy roztažené, zcela bezmocný. Jak by ho bičovala – švihnutí – a on by křičel, ale ne od bolesti, ale od toho, jak moc ho to vzrušovalo. „Víš, proč tě trestám, psíku?“ její hlas by zněl jako melodie. „Protože ti to dělá dobře. Protože tě to dělá mým.“

Jeho semeno mu vytrysklo do dlaně v horkých, lepkavých vlnách, jeho tělo se chvělo, jako by ho právě projel elektrický proud. Zůstal stát u okna, jeho dech se pomalu vracel k normálu, ale jeho mysl byla stále plná jí. Jeho paní. Jeho budoucí vládkyně.

Otočil se zpět k počítači, kde zpráva stále svítila na obrazovce. Větrná 14. Třetí patro. Zítra v poledne. Přistoupil blíž, jeho prsty se dotkly monitoru, jako by se chtěl ujistit, že to není sen. Nebylo.

Zítra se stane jejím. A on bude poslušný. Až na kost.