Režiséři

1.kapitola: Les vášně

Franta a Dáša se procházeli podzimním lesem, kde slunce prosvítalo skrz zlaté listí a vrhalo teplé paprsky na úzkou cestu pokrytou spadaným listím. Franta měl na krku medaili – právě vyhrál další turnaj v strongmanovi a oslava měla teprve začít. Dáša v modré halence a těsných džínách šla vedle něj, její tmavé vlasy se lehce vlnily ve větru. Drželi se za ruce a občas se zastavili, aby se na sebe podívali hlouběji, než bylo zvykem na veřejnosti.

„Ty jsi dneska byl neuvěřitelný,“ zašeptala Dáša a přitáhla si ho blíž. Její prsty přejely po jeho silném předloktí, kde se pod trikem rýsovaly tetování a svaly, které ji pokaždé rozpalovaly.

Franta se usmál tím svým drsným, sebevědomým úsměvem. „A ty jsi moje největší odměna,“ odpověděl a přitáhl ji k sobě tak prudce, že ucítila jeho tvrdé tělo přes tenkou látku. Medaile se lehce zachvěla mezi nimi, když se políbili – ne něžně, ale hladově, jako by celý den čekali jen na tento okamžik.

Jeho ruce sklouzly po jejích zádech dolů, pevně ji uchopily za boky a přitiskly ji ke stromu u cesty. Kůra byla chladná, ale jeho dlaně žhavé. Dáša zasténala do jeho úst, když ucítila, jak je už tvrdý – ten obrovský tlak pod černými kalhotami, který ji pokaždé přiváděl k šílenství.

„Tady?“ zašeptala s úsměvem, ale oči jí hořely touhou.

„Právě tady,“ zamručel Franta a jednou rukou jí rozepnul knoflík na halence. Jeho ústa sklouzla na její krk, kde ji lehce kousnul, zatímco druhá ruka se vsunula pod její džíny. Prsty našel, že je už mokrá, připravená, a pomalu ji začal dráždit přes kalhotky.

Dáša se opřela o strom, nohy se jí podlamovaly. „Franto... prosím...“ vydechla a rukama mu stáhla triko nahoru, aby mohla sáhnout na jeho tvrdé břicho a níž. Když ho uchopila přes látku, ucítila, jak je obrovský, pulzující, připravený ji vzít přímo tady v lese.

Franta ji otočil čelem ke stromu, stáhl jí džíny i kalhotky dolů až ke kotníkům a sám si rozepnul zip. Jedním prudkým pohybem do ní vstoupil – hluboko, tvrdě, přesně tak, jak milovala. Dáša vykřikla potlačeným sténáním, když ji vyplnil celou, jeho silné ruce ji držely za boky a začal do ní bušit v rytmu, který odpovídal jeho strongmanské síle.

Listí šelestilo pod jejich nohama, slunce prosvítalo skrz koruny stromů a osvětlovalo jejich spojená těla. Franta ji držel pevně, jednou rukou jí masíroval prsa pod rozepnutou halenkou, druhou ji tlačil blíž k sobě, aby do ní mohl ještě hlouběji.

„Jsi moje,“ sykl jí do ucha, když cítil, že se blíží vrchol.

„Ano... jen tvoje,“ zasténala Dáša a explodovala kolem něj, její tělo se třáslo v orgasmu, který ji nechal bez dechu.

O chvíli později se k ní přidal i Franta – s hlubokým zachroptěním se do ní vyprázdnil, medaile na jeho krku se lehce zachvěla při posledních přírazích.

Zůstali tak chvíli stát, opření o strom, těžce oddychující. Pak se pomalu oblékli, políbili se ještě jednou – tentokrát něžněji – a pokračovali v procházce, jako by se nic nestalo.

Ale oba věděli, že tohle byl teprve začátek jejich soukromé oslavy.

2.kapitola: Houbař

Byl jsem v lese brzo ráno, ještě před Vánoci, ale počasí bylo jako v říjnu – teplo, mlhavé světlo a listí všude kolem. Šel jsem tiše po své oblíbené houbařské trase podél kamenné zídky, košík prázdný, protože po těch deštích jsem doufal v nějaké pozdní hřiby nebo lišky.

Najednou jsem zaslechl hlasy. Zastavil jsem se za tlustým bukem a opatrně nakoukl. Na cestě stáli dva – chlap v černém, mohutný jako medvěd, s medailí na krku (asi nějaký sportovec), a vedle něj tmavovlasá holka v modré halence a těsných džínách. Drželi se za ruce a smáli se, ale takovým tím smíchem, co říká „teď hned“.

Nejdřív jsem si říkal, že počkám, až projdou, ať neruším. Ale oni se najednou zastavili, políbili se – a ne jen tak letmo. On ji přitiskl ke stromu, ona mu stáhla triko, a už to jelo. Rychle, divoce, jako by celý les patřil jen jim.

Schoval jsem se ještě hlouběji za ten buk, srdce mi bušilo víc než když najdu bedlu velikosti talíře. On ji otočil čelem ke kmeni, stáhl jí kalhoty... a já viděl všechno. Jeho pohyby byly silné, přesné, jako když strongman zvedá kládu. Ona se opírala o strom, hlavu v záklonu, a tiše sténala – zvuky se nesly lesem spolu s šelestem listí.

Stál jsem tam jako přikovaný, košík v ruce, a najednou mi bylo jedno, jestli najdu houby nebo ne. Bylo to jako živý film přímo přede mnou – syrové, žhavé, krásné. Medaile na jeho krku se pohupovala v rytmu, slunce prosvítalo skrz listí a osvětlovalo jejich těla.

Když skončili, chvíli stáli přitisknutí k sobě, pak se pomalu oblékli, políbili se ještě jednou a pokračovali v procházce, jako by se nic nestalo. Smáli se a drželi se za ruce dál po cestě.

Já počkal ještě pět minut, než jsem se odvážil vyjít. Místo jsem obešel širokým obloukem – ne kvůli studu, ale protože to místo mi připadalo teď nějak posvátné. Houby jsem ten den nenašel žádné.

Ale odcházel jsem šel s úsměvem. Některé nálezy v lese prostě nepatří do košíku.

3.kapitola: Restaurace „U Lesní studánky“

Restaurace „U Lesní studánky“ stála na samém kraji lesa, dřevěná, s velkými okny a terasou, odkud byl výhled na stezku, po které před hodinou procházeli Franta s Dáší. Teď seděli u stolu v rohu, ještě trochu rozcuchaní, tváře zarudlé od chladného vzduchu i od toho, co se před chvílí stalo. Před nimi stály dvě velké piva, talíř s vepřovou kotletou a bramborovým salátem pro Frantu a grilovaný hermelín s brusinkami pro Dášu.

Smáli se, drželi se za ruce pod stolem a občas si pošeptali něco, co je rozesmálo ještě víc.

O dva stoly dál seděl houbař – starší pán v zelené bundě, s prázdným košíkem u nohou a před sebou sklenicí borovičky. Pozoroval je už od chvíle, kdy vešli. Poznal je okamžitě. Ta modrá halenka, ta medaile na krku, ten způsob, jak se na sebe dívají. Byli to oni. Ti dva z lesa.

Když přišla číšnice s účtem, Franta sáhl do kapsy – a ztuhl. „Kurva, zapomněl jsem peněženku v autě,“ zašeptal Dáši. Ta si prohmátla kabelku a zbledla. „Já taky… telefon mám, ale tady berou jen hotovost.“

Číšnice se tvářila neutrálně, ale už se chystala něco říct, když se ozval klidný hlas od vedlejšího stolu.

„Nechte to na mě,“ řekl houbař a zvedl se. Přistoupil k jejich stolu, vytáhl peněženku a položil na účtenku přesnou částku plus slušné spropitné. „Já to zaplatím.“

Franta se narovnal, trochu nedůvěřivě. „Díky, pane, to je moc laskavý, ale… proč?“

Houbař se usmál – pomalu, vědomě. Posadil se na prázdnou židli u jejich stolu, aniž by čekal na pozvání.

„Protože jsem byl dneska v lese taky,“ řekl tiše a podíval se nejprve na Dášu, pak na Frantu. „A viděl jsem… pěknou podívanou. Takovou, na kterou se nezapomíná.“

Dáša zčervenala až po kořínky vlasů. Franta ztuhl, ale neřekl nic.

„Nebojte se,“ pokračoval houbař a usrkl si borovičky, kterou si mezitím nechal donést k jejich stolu. „Nejsem žádný udavač. Naopak. Bylo to… inspirující. Dlouho jsem něco takového neviděl.“

Chvíli bylo ticho. Pak se Franta lehce uklonil. „Takže… co za to chcete?“

Houbař se naklonil blíž. Hlas měl klidný, ale v očích mu blikalo něco divokého.

„Jen malou odměnu. Nic velkého. Chci, abyste mi to… ukázali znovu. Ale tentokrát blíž. Tady v lese je spousta klidných míst. A já bych rád viděl detaily, které mi z dálky unikly.“

Dáša polkla. Franta se na ni podíval – a v jejích očích viděl ne strach, ale jiskru. Tu samou, která tam byla v lese.

„A pokud řekneme ne?“ zeptal se Franta opatrně.

Houbař pokrčil rameny. „Pak řeknu, že všechno je vyřízené a přeji hezký den. Ale myslím, že vám to nebude vadit. Viděl jsem, jak jste se na sebe dívali. Vy dva… vy to máte rádi, když se někdo dívá, viďte?“

Dáša se lehce zakousla do rtu. Pak se pomalu usmála.

„Možná,“ zašeptala. „Ale jen pokud budete jen dívat. A mlčet.“

Houbař přikývl. „Samozřejmě. Jen dívat. A možná… občas říct, co se mi líbí.“

Franta se zhluboka nadechl, pak se podíval na Dášu. Ta mu stiskla ruku pod stolem – pevně, souhlasně.

„Tak dobrá,“ řekl Franta. „Za hodinu u staré dubové lavičky, sto metrů do lesa po této stezce. Přijdete?“

Houbař se usmál široce, poprvé ukázal zuby.

„Přijdu. A vezmu si s sebou borovičku. Bude to dlouhý, příjemný podvečer.“

Zaplatil, zvedl se a odešel k výčepu pro láhev na cestu. Franta a Dáša zůstali sedět, dívali se na sebe – a v jejich očích hořela nová, ještě žhavější touha.

Dneska to rozhodně nebude jen procházka lesem.

4.kapitola: Režisér

Starý dubový lavička stála v malé mýtince, obklopená vysokými buky, kam sluneční paprsky dopadaly jen v tenkých pruzích. Bylo ticho, jen občas zašelestilo listí. Franta s Dáší přišli přesně v dohodnutou dobu – ona v té samé modré halence, on s medailí schovanou pod trikem. Houbař už tam čekal, opřený o strom, s lahví borovičky v ruce a prázdným košíkem u nohou.

Jakmile je spatřil, usmál se a přistoupil blíž – tentokrát ne na dálku, ale přímo k nim. Stál tak blízko, že cítili jeho dech vonící po alkoholu a lese.

„Pěkně, že jste přišli,“ řekl tiše, ale autoritativně. „Začneme pomalu. Nejdřív se políbte. Hluboce. Jako v tom lese, když jste si mysleli, že jste sami.“

Franta se podíval na Dášu, ta přikývla a přitáhla si ho k sobě. Jejich polibek byl hned žhavý – jazyk na jazyku, ruce na těle. Houbař stál jen půl metru od nich a pozoroval každý detail.

„Teď ji svlékni,“ řekl klidně směrem k Frantovi. „Halenku. Pomolu. Chci vidět ty krásný prsa.“

Franta zaváhal jen na chvíli, pak Dáši rozepnul knoflíky a stáhl jí halenu z ramen. Pod ní měla jen tenkou podprsenku, kterou jí houbař hned přikázal sundat. Dáša to udělala sama, rychle, a její bradavky okamžitě ztvrdly chladem i vzrušením.

Houbař si usrkl borovičky a přistoupil ještě blíž. „Teď ji otoč k sobě zády a stáhni jí kalhoty. Chci vidět tu její nádhernou prdel.“

Franta to udělal. Dáša se opřela o lavičku, kalhoty i kalhotky dolů až ke kotníkům. Stála tam nahá od pasu dolů, nohy lehce rozkročené, a Franta viděl, že je už mokrá – ne jen trochu, ale výrazně.

Houbař se postavil přímo vedle nich, tak blízko, že se téměř dotýkal Dáši ramenem.

„Teď ji vezmi zezadu. Nejdřív klasicky. Ukáž jí, jak silný jsi.“

Franta si rozepnul kalhoty, uchopil Dášu za boky a jedním přírazem do ní vstoupil. Dáša zasténala nahlas, opřela se rukama o lavičku a tlačila se zpátky proti němu. Houbař jen stál a díval se – na každý pohyb, na každý detail.

Po chvíli divokého rytmu se houbař naklonil blíž k Dáši a zašeptal jí do ucha: „A teď něco speciálního. Chci, aby ti tvůj silák dal do zadku. Hluboko. Pěkně pomalu, ať to vidím všechno.“

Dáša se otočila – oči rozšířené, dech rychlý. Franta okamžitě ztuhl a přestal se pohybovat.

„Cože?“ vypravil ze sebe. „Ne, to ne. My jsme nikdy… to jsme nedělali.“

Houbař se usmál. „Právě proto. Bude to poprvé. A přímo přede mnou.“

Franta se podíval na Dášu – čekal, že bude protestovat, že řekne ne. Ale ona se na něj dívala úplně jinak. Oči jí hořely, tváře rudé, a pak tiše, skoro prosebně, zašeptala:

„Franto… udělej to. Prosím.“

Franta zůstal stát jako přikovaný. „Ty… ty to chceš? Teď? Tady?“

Dáša přikývla, kousla se do rtu a lehce se prohnula dopředu. „Ano. Chci to. Právě teď. S tebou. A… když se dívá.“

Franta tomu nerozuměl. Roky se snažil ji přemluvit k análu – jemně, opatrně, ale nikdy neuspěl. Vždycky řekla ne, že se bojí, že to nechce. A teď? Před cizím chlapem, v lese, ho prosí?

Houbař se lehce zasmál. „Vidíš? Ona to chce. Poslechni ji.“

Franta se zhluboka nadechl. Viděl, jak je Dáša vzrušená – její tělo se třáslo, mokrá až po stehna. Pomalu se vytáhl z ní, navlhčil si prsty její šťávou a začal ji opatrně připravovat – jeden prst, pak dva. Dáša sténala, tlačila se proti němu, a když se houbař naklonil a tiše řekl „Teď ji tam dej celého“, Dáša skoro vykřikla: „Ano… prosím… teď!“

Franta to udělal. Pomalu, ale neúprosně – tlačil se do ní, dokud nebyl celý uvnitř. Dáša se zachvěla, ne bolestí, ale něčím mnohem intenzivnějším. Houbař stál hned zvedle, díval se zblízka a občas tiše komentoval: „Pěkně pomalu… teď hlouběji… vidím, jak ji to bere…“

Dáša doslova explodovala – orgasmus ji přišel rychle, silně, křičela do ruky, aby ji nebylo slyšet příliš daleko. Franta, přes všechnu nejistotu, cítil, jak je to jiné, těsnější, intenzivnější – a když viděl, jak Dáša blázní rozkoší, přidal se k ní i on.

Když skončili, Dáša se pomalu narovnala, otočila se k Frantovi a políbila ho – hluboce, vděčně. Houbař si jen tiše přihnul borovičky a usmál se.

„To byla pěkná odměna,“ řekl. „A myslím, že ne jen pro mě.“

Odešel pak tiše do lesa, košík v ruce, jako by nic.

Franta a Dáša zůstali sami – objímali se, líbali, a Franta pořád nechápal, co se to právě stalo. Ale věděl jedno jistě: dneska se toho o své Dáše dozvěděl víc, než za celé roky předtím.

A ona? Ta se jen usmívala – nově objevená touha v očích ještě hořela.

5.kapitola: Inzerát

Večer toho dne, když se vrátili domů, seděli na gauči v obýváku. Venku už byla tma, v krbu praskal oheň a na stole stála láhev vína. Dáša byla neobvykle tichá, ale Franta viděl, že v ní něco vře. Nakonec se přitulila k němu, položila hlavu na jeho rameno a tiše začala.

„Franto… musím ti něco říct.“

Hlas měla trochu chvějící se, ale ne strachy – spíš vzrušením.

„Ten houbař… to, jak nám říkal, co máme dělat… jak stál hned vedle a díval se…“ Odmlčela se, zhluboka se nadechla. „Mě to strašně vzrušovalo. Víš, nikdy jsem si nemyslela, že by mě něco takového mohlo… ale když mi někdo cizí přikazoval, co mám dělat, a ty jsi to pak dělal… cítila jsem se tak… svobodná. A tak mokrá, jak jsem snad nikdy nebyla.“

Franta na ni zíral. Otevřel pusu, ale nevěděl, co říct. Roky spolu, znal ji nazpaměť – a teď toto.

„Ty… ty chceš říct, že bys to chtěla zopakovat?“ zeptal se nakonec opatrně.

Dáša přikývla, oči sklopené, ale pak se na něj podívala přímo. „Ano. Ale jen s tebou. Jen ty mě smíš dotýkat. Jen ty do mě smíš. Ale… kdyby tam byl někdo cizí, kdo by nám říkal, co máme dělat, a jen se díval… myslím, že by to bylo ještě intenzivnější než dnes.“

Franta polkl. Byl zaskočený, trochu žárlivý, trochu zmatený – ale zároveň cítil, jak se mu v kalhotách něco hne při představě, že by Dáša znovu takto bláznila rozkoší.

Chvíli mlčeli. Pak Franta vstal, přešel k notebooku na stole a otevřel ho.

„Počkej,“ řekl. „Když to chceš, uděláme to po svém. Bez náhodných houbařů. S jasnými pravidly.“

Otevřel server amateri.com, zaregistroval se pod anonymním účtem a začal psát inzerát.

Nadpis:
Mladý pár (ona 28, on 32 strongman) hledá zkušeného voyera – režiséra

Text:
Hledáme jednoho spolehlivého, diskrétního muže (35–55 let), který by se s námi setkal venku v přírodě (nejlépe les) a pouze slovně řídil náš intimní akt.

Pravidla jsou nekompromisní:
– Budete stát minimálně 2 metry od nás.
– Žádné doteky s ní ani s ním.
– Žádné svlékání ani masturbace před námi.
– Pouze slovní pokyny – co máme dělat, v jaké poloze, jakým tempem.
– Setkání bude jednorázové, bez focení ani natáčení.
– Diskrétnost na obou stranách samozřejmost.

Ona je krásná tmavovláska s dokonalou postavou, on mohutný sportovec. Pokud vás toto vzrušuje a respektujete pravidla, napište. Přidáme fotky (tváře zakryté) po ověření serióznosti.

Franta to přečetl nahlas Dáši. Ta se začervenala, ale oči jí zářily.

„To je… přesně ono,“ zašeptala a políbila ho. „Díky, že to chápeš.“

Franta klikl na „Odeslat inzerát“ a zavřel notebook.

Pak se na ni podíval s tím svým drsným úsměvem. „A až se někdo ozve, budeš poslušná. Každé slovo.“

Dáša se zachvěla a přikývla. „Ano. A ty mě pak vezmeš tak, jak mi přikáže.“

Ten večer spolu milovali pomalu, intenzivně – a oba věděli, že to, co přijde příště, bude ještě mnohem žhavější.

6.kapitola: Odpověď

O týden později, těsně před Vánocemi, přišla do schránky na amateri.com první seriózní zpráva.

Muž se jmenoval Petr, 48 let, rozvedený, z Prahy, manažer v IT firmě. Psal kultivovaně, bez vulgarismů, přesně podle pravidel – žádné doteky, žádné masturbace, jen slovní režie. Přiložil fotku obličeje (upřímné oči, krátké šedivé vlasy, decentní úsměv) a dokonce i fotku v obleku, aby ukázal, že není žádný podivín.

Franta si s ním psal dva dny. Nejdřív ověřovací otázky, pak přesun na šifrovaný mail. A nakonec Petr poslal svůj „scénář“ – podrobný, promyšlený plán toho, co by chtěl vidět a řídit.

Franta si to přečetl dvakrát, pak třikrát. Bylo to přesně to, co Dáša popsala, že ji vzrušuje: pomalé svlékání, konkrétní polohy, slovní příkazy, stupňování intenzity. Petr měl dokonce i několik specifických požadavků – například aby Dáša stála obličejem k němu, když ji Franta bere zezadu, aby viděl její výraz. Nebo aby Franta jednou rukou držel Dášu za vlasy, když ji líbá na krku. A na závěr pomalý orální finále – ona na kolenou, on stojící.

Franta s Petrem doladili detaily: místo (odlehlá mýtinka u starého lomu, 40 minut autem od města), čas (sobota odpoledne, 27. prosince, když bude ještě světlo), signál bezpečí (pokud Dáša řekne „červená“, všechno končí okamžitě). Petr souhlasil se vším, dokonce slíbil, že přijde v tmavém kabátě a bude stát přesně tam, kde mu Franta ukáže – minimálně tři metry daleko.

Ale Dáši Franta nic neřekl.

Když jí večer před setkáním oznámil, že „se někdo ozval a vypadá seriózně“, udělal to tak, jako by to bylo všechno čerstvé.

„Zítra odpoledne. Bude tam jen stát a říkat nám, co máme dělat. Žádný doteky, žádný blíž. Přesně jak jsme chtěli.“

Dáša se rozzářila, nervózně se zasmála a přitiskla se k němu. „A… nevím, co bude chtít. Bude to všechno jen podle něj? Improvizovaně?“

Franta ji políbil na čelo a lhát mu nebylo těžké – viděl, jak se jí lesknou oči při představě, že to vše bude „jen podle cizího muže“.

„Přesně tak, zlato. Bude nám přikazovat, co chce vidět. A my to budeme dělat. Jen my dva. On jen mluví.“

Dáša se zachvěla a zašeptala: „Bože… už se nemůžu dočkat.“

Franta ji objal pevněji. Věděl přesně, co se bude dít – krok za krokem. Ale věděl taky, že když Dáša bude věřit, že je to všechno spontánní, podle momentální chuti cizího muže, bude její vzrušení ještě větší.

A on sám? Byl zvědavý, jak daleko to tentokrát zajde.

Zítra to zjistí oba.

Pokračování příště