Poslední ragby v Paříži

Vyjeli jsme z Prahy ještě za tmy, takovou tou velikonoční tmou, co už není zimní, ale ještě ani jarní.

Vzduch byl studenej a čistej a parkoviště před stadionem vonělo naftou, kávou z termosky a nervozitou, která k podobným výjezdům patří.

Autobus stál připravený, velký, patrový, tmavý, s lehce zamlženými okny.
Už z dálky bylo slyšet smích.
Ten specifický smích chlapů, co jedou na zápas, hlasitý, bez zábran, s dávkou testosteronu, který se ještě ani nestihl probudit, ale už se hlásí o slovo.

Pomáhal jsem s organizací, řešil autobus, papíry, seznamy. Takový ten týpek, kterej neni hráč, ale bez něj by se to celé rozsypalo.

David seděl vpředu vedle řidiče, jako by tam patřil odjakživa.
Jedna ruka opřená o sedadlo, druhá držela kelímek s kávou.
Působil klidně, soustředěně, přesně tím způsobem, jakým působí chlapi, co mají věci pod kontrolou a nemají potřebu to dokazovat.

Já si sedl hned za něj.
Ne náhodou.
Chtěl jsem vidět jeho záda, slyšet, jak občas něco řekne řidiči, jak se otočí, když někdo z kluků zahlásí blbost.

Postupně přicházeli ostatní.
Teplákovky, mikiny s klubovým logem, sportovní tašky přehozené přes rameno.
Všichni se zdravili, plácali se po zádech, někdo už měl v ruce pivo, protože „jsou přece za tejden Velikonoce“.
Vtipy lítaly vzduchem, často dost pod čarou, ale nikdo to neřešil.
Tady se nic necenzurovalo.

Manželky, jejichž polovičky už byly v autobuse, stály opodál.
Některé objímaly, jiné rozdávaly instrukce, další se jen usmívaly tím zvláštním úsměvem manželek, které vědí, že na pár dní jejich chlapi nebudou součástí tohohle světa.

Davidova žena mu podala tašku, políbila ho na tvář a řekla něco, co jsem neslyšel.
On se usmál, krátce, pevně, a pak už byl zase trenér a kouč.

Když jsem nastupoval, na vteřinu se na mě podíval.
Nic neřekl.
Jen ten pohled, který znamenal: jsme v tom spolu pičo vole.
Prakticky.
Intenzivně.

Motor naskočil, autobus se pomalu rozjel.
Praha mizela za zády a s ní i každodenní role.
Jakmile jsme najeli na dálnici, atmosféra se změnila.
Těla se uvolnila, hlasy zesílily, někdo pustil hudbu z telefonu. Cítil jsem teplo, vůni chlapkých těl, směs deodorantů, potu a taky očekávání.

David se několikrát otočil, něco zahlásil dozadu, zkontroloval, jestli je všechno v pohodě. Pokaždé, když to udělal, měl jsem pocit, že tím pohledem projede i mě.
Ne přímo. Spíš okrajem.

Věděl jsem, že kluci jedou hrát zápas. Že Paříž pro ně znamená hřiště, soupeře, výsledek.

Já tam jel kvůli třem nocím.

Kvůli Davidovi.

Já byl hned za ním, dost blízko na to, abych slyšel, když se smál.
Dost daleko na to, abych ho mohl jen pozorovat.

Asi hodinu před Rozvadovem někdo zaklel.
Došla káva, došla trpělivost.

Benzínku jsme minuli a další byla daleko.

„Stavíme na chcaní,“ rozhodl David bez diskuse.

Autobus zastavil u kraje lesa.
Ne parkoviště.
Ne odpočívadlo. Prostě kus asfaltu, svodidla a stromy.

Asi dvanáct chlapů nás vyběhlo ven téměř synchronně.
Nikdo se nerozhlížel.
Nikdo nic neřešil.
Rozepnout, krok stranou, čelem k lesu.

Zvuk z dálnice, pára ve studeném vzduchu.
Těla vedle sebe, zády k dálnici, spojená jen tím momentem.
Pára od našich dechů venku a pára od chcaní a všichni chcali jedním směrem.
Bylo to zaznamenáníhodný.
Stál jsem mezi nimi.
David vedle mě začal naznačovat, že mi pochčije boty, pak se začal smát.
Srdce mi bilo klidně, ale hluboko.

Nikdo se nedíval. Nikdo si ničeho „nevšiml“.
A přesto jsem cítil, jak se mi v těle něco zapisuje.

Zbytek cesty byl dlouhej.
Německo.
Francie.
Dálnice, na kterých se nic neděje, a rozhovory, které se vracejí pořád ke stejným tématům.
Zápas.
Soupeř.
Pivo.
Slivovice.
David občas vstal, prošel uličkou, plácnul někoho po rameni.
Když se na mě podíval, jen kývl.
Nic víc.
Nemuselo se.

Do Paříže jsme dorazili pozdě večer.
Město bylo teplé, hlučné a úplně jiné než les u Rozvadova.
Autobus zaparkoval, dveře se otevřely a chlapi se vyvalili ven, rozlámaní, ale živí.

Hotel byl obyčejný. Praktický. Žádná romantika.
Recepce, rozdal jsem čísla a klíče od pokojů.

S Davidem jsme šli spolu.
Chodba byla tichá, koberec tlumil kroky.
Odemkl.
Rozsvítil.

Pokoj byl malej.
Dvě postele s kovovými pelestmi s mezerou od sebe.
Jedno okno.
Zatažené rolety.
Lampičky, které pamatovaly ještě Charlese De Gaulla.

Položil tašku, sundal bundu a protáhl se tak, že mu zapraskala záda.
Podíval se na mě a řekl jen:

„Tak. Jsme tady pičo.“

Pak ustoupil trochu stranou, a když jsem se okolo protáhl, tak zabouchl dveře a už si rozepínal kalhoty.

Zatlačil mě na kolena a vytáhnul svý péro.
Napadlo mě, že po celým dnu v autobuse to možná nebude ideální, ale spletl jsem se.
Naopak, tahle vůně mě nakopla.
Bylo to na hranici, přesně před chvílí, kdy už bych se šel osprchovat.
Ale přiznal jsem si, že mi to voní a takhle intenzivního jsem ho ještě nepoznal.

David fakt neztrácí čas žádnou předehrou, rozehrávka hned na tvrdo, to, když říkal hráčům v autobuse, netušil jsem, že mluví o první mý noci v Paříži.

Tohle bude od začátku fakt ragby.

Byl jsem nahej snad už v předsíni pokoje.

Odtáhnul mě za péro k posteli.
Objal jsem ho a padnul s ním na tu krajní postel.

Vykroutil se zespod a otočil mě na záda: „Tohle je moje postel a tady na ní jsem pánem já!“

Lehnul na mě, začal mě kousat do bradavek, do prsou, přesunul se na krk a já zavřel blahem oči.
Zvednul mi ruce, natáhl je, zabořil se do podpaží, olízl mi biceps a pak najednou: „Cvak, cvak!“
Na rukou jsem měl želízka a měl je přicvaknutý k tomu kovovýmu čelu postele. Překvapeně jsem jima zaškubal.

„No ty ses posral, co když se ty zámečky rozbijou vole?“ Začal jsem.
„Jediný, co se rozbije, bude tvoje prdel pičo“ odpověděl.

Posadil se na mě, prohnul se a stáhl si triko: „Myslím, že na Paříž pičo nezapomeneš“

Jeho sto kilo živý váhy na mě, to člověka znehybní.

Oči mu nadrženě svítily a já fakt netušil, co bude.
Takhle ho neznám.

Posunul se, sklonil se a začal mi lízat břicho, jeho horkej azyk v mým pupíku.
A pak se sunul níž, olíznul mi žalud, chvíli si s ním pohrál a pak mě začal hulit a v tom byl mistr.
Prsty pravý ruky mi cpal do pusy a já je poslušně lízal. Cítil jsem vůni našich ocasů z jeho dlaně.

Cukal jsem sebou, nejradši bych mu zajel rukama do vlasů a určoval si tempo sám, ale ruce jsem měl přivázaný želízkama k posteli a ta šíleně zavrzala, kdykoliv jsem s nima chtěl pohnout.

Málem jsem se už udělal, ale David už věděl, kdy přestat.

Zapnul televizi a naladil nějaký hudební kanál.
Od tý doby poslouchám francouzskou rockovou muziku, přijde mi sexy.

Když si přestal hrát s ovladačem, přesunul jazyk na mý koule a chvíli si s nima hrál.

„Musím si tě trochu připravit pičo,“ zasmál se a zvednul mi nohy a začal se jazykem věnovat mý díře.
Kurva, co to dělá?

Okamžitě mi proletí hlavou, v jakým stavu to tam asi je, naštěstí jsem před cestou nic kromě kafe neměl a ráno jsem se sprchoval.

Kdybych věděl, že mě teď tady vojede přivázanýho k posteli, byl bych to provedl důkladněji.
Ale co už.
Jeho práce jazykem byla příjemná, párkrát jsem při tom i trochu zasténal.
Vždycky při tom zvednul hlavu a podíval se na mě těma vlčíma očima.

A zase hned pokračoval.
Nasliněnej prst se mi už líbil míň ale byl dost neodbytnej a přidal druhej.
„Davide, ty vole, nejsem na to připravenej“ začínám trochu protestovat, ale na to mi odpověděl: „Drž hubu nebo ti tam narvu roubík“.
Okamžitě mi ztvrdlo péro.
„Tak takhle se na tebe musí, máš rád drsný zacházení a dneska ho budeš mít“, řekl.

Natáhl se stranou a z tašky vylovil malou lahvičku a strčil mi ji k nosu: „Nadechni se, bude to potom lepší. A neboj se, zkoušel jsem to na sobě.“

Dosud jsem o tomhle jsem jen slyšel, sice s nedůvěrou, ale zhluboka jsem nasál nosem.
Docela jsem se uvolnil.
A už mi ho tam pomalu rval.
Nemůžu říct, že to zpočátku nebolelo.
Ale ten jeho vzrušenej obličej, jak začínal bejt mimo, ten mě dostával.

David si otevřel lahvičku, nasál, totéž pak chtěl po mě a když jsem nasál do jedný dirky, dal mě lahvičku ještě ke druhé, pak to celé zopakoval sám.

No a pak se rozjel, vlastně jsem byl v takovým transu, že jsem vnímal jen jeho ocas v sobě a jeho mohutný tělo na mě, přičemž dominanci umocňoval fakt, že jsem byl připoutanej.

David nade mnou velel co mám kdy udělat a kdy mám otevřít pusu, aby mi do ní pustil dávku slin, pak se sklonil do mého podpaží a celou tu dobu do mě bušil.
„Líbí se ti, jak tě mrdám?“
„Chceš abych ti tu díru vystříkal?“
„Seš můj, jenom můj, seš moje děvka, líbí se ti to?“
Nevím, jestli to způsobil poppers, nebo ta cesta nadrženců autobusem, ale byl jsem z toho, co říká v agonii.

Už už jsem myslel, že se udělám, tak zpomalil a začal mě líbat, což vlastně ani nebylo líbání, ale výměna slin a mě vzrušovalo, jak byl nadrženej a animální, cejtil jsem jeho vůni všude.

Vyjel ze mě, chytil si tu svou kládu do ruky a namířil a začal stříkat a u toho řval a na mě dopadaly stříkance mrdky, měl jsem to na břiše, na prsou, na bradě i v puse, a tak strašně se mi chtělo stříkat ale nemohl jsem se honit.

David se mi díval do očí, rukou posbíral svou mrdku a tou mi zvlhčil moje k prasknutí natlakovaný péro a začal mě pomalu honit.

Druhou ruku od mrdky mě dal olízat.

Byl to pro mě novej pocit, být v poutech, nemohl jsem se bránit, byl jsem odkázán na jeho stisk a na jeho vůli.
Odevzdání.

„Teď se můžeš vystříkat ty moje děvko, líbilo se ti, když jsem těm mrdal?“ „Tak stříkej, vylej si ty koule“ říkal mi a u toho se mi díval do očí a já začal stříkat tak intenzivně, že jsem myslel, že to snad ani nemůžu přežít.

Leželi jsme pak vedle sebe na té jedné posteli, zpocení, unavení, ticho mezi námi bylo hutné.

Kovová konstrukce občas tiše zapraskala, když se někdo z nás pohnul, ale jinak bylo ticho.

Ta druhá postel stála pár kroků od nás, pečlivě ustlaná, netknutá, jako by do toho pokoje vůbec nepatřila.

David se otočil na bok, zády ke mně, ale jeho rameno se dotýkalo mého.
Nebyl to únik, spíš způsob, jak si dovolit spánek, aniž by se muselo cokoli pojmenovávat.
Bez sprchování jsme usnuli. Leckdo to asi odsoudí, ale jsem za tu intenzivní noc rád.

David dýchal pomalu a pravidelně, dech trenéra, který ví, kdy má tělo vypnout, naučil mě takzvaný krabicový dýchání.
Na čtyři doby nádech, pak na čtyři doby držíš dech, pak čtyři doby vydechuješ a čtyři doby držíš bez dechu.
„Jednuduchý pičo, co?“ řekl a dodal „a počkej až usneš, vždycky si na mě vzpomeneš, to se ti hodí“.
Netušil, jakou pravdu řekl.

David mě naučil do dvou minut usnout v podstatě kdekoliv.

Ležel jsem a koukal do stropu.
Paříž za oknem byla tichá, cizí a vzdálená.
V hlavě mi běžely obrazy z cesty, z lesa, z autobusu, z pokoje.

Všechno se to slévalo do jednoho proudu, který už nešlo zastavit ani rozplést.

Netušil jsem, jak málo nocí máme před sebou.
Dvě v Paříži a pár nocí doma a pak všechno skončí.
Jak krátký je ten úsek času, kdy se věci ještě nemusí řešit, vysvětlovat ani uzavírat.
Ten okamžik, kdy stačí jen být, ležet bez sprchy na jedné posteli, nechat druhou prázdnou a myslet si, že ráno přijde samozřejmě.

Až zpětně mi došlo, že některé noci se neukládají do paměti proto, co se v nich stalo, ale proto, co už se nikdy nebude opakovat.