Soutěžní: Ledová past

​Sníh bičuje skleněné tabulky oken tak silně, že svět venku přestal existovat. Zbyla jen bílá tma a tahle osamělá horská chata, ve které v důsledku strženého elektrického vedení vypadl proud. Všude je tma, kterou jen občas prořízne oranžový zášleh z dohasínajícího krbu. Moje prsty jsou zkřehlé, i když se je snažím marně hřát o prázdný hrnek. ​Pak ho uslyším. Těžké kroky na dřevěné terase a zvuk rázně odsunutých dveří. Dovnitř vtrhne mrazivý vzduch a s ním on. Horské službě trvalo hodiny, než se ke mně v té vánici probojovali. Stojí tam, v těžké bundě pokryté krystalky ledu, dech se mu sráží v bílé obláčky a v očích má ten druh adrenalinu, který se v bezpečí města nevidí. ​„Jste v pořádku?“ zeptá se a jeho hlas je hluboký, poznamenaný únavou a chladem. ​Nestačí mi jen přikývnout. Jdu k němu. Moje bosá chodidla se dotýkají podlahy, která je u prahu ledová. Neříkám nic. Jen mu položím dlaně na tu mokrou, studenou bundu a cítím, jak se pod ní okamžitě napínají jeho svaly. Je to majetnické gesto, kterým mu dávám najevo, že teď, v téhle bouři, patří mně. ​Pomůžu mu z té těžké výstroje. Vrstva po vrstvě padá na zem, až zůstane jen v rozepnuté košili, z níž sálá živočišný žár jeho těla. Ten kontrast mě pálí víc než mráz venku. Srdce mi buší o žebra. Vidím, jak se mu v šeru rozšířily zorničky, když si mě konečně pořádně prohlédne. Už v něm není zachránce, je v něm jen muž, který se právě přestal ovládat. ​Nezastavím se. Natáhnu ruku, prsty se mu zabořím do vlasů, které mu vlhnou od tajícího sněhu, a s tichým, těžkým tahem si ho přitáhnu k sobě. Polibek chutná po kouři z krbu a ledovém větru. Je to tvrdý, vlastnický polibek, který vymazává všechna pravidla. ​Když se odtáhnu, dlaněmi sjedu po jeho bocích k opasku. Cítím pod nimi drsnou látku jeho pracovních kalhot. Nechci čekat. Moje prsty nahmatávají sponu a cvaknutí kovu prořízne ticho vánice. Kalhoty se mu sesouvají k bokům a mě zaplaví jeho horkost. Jeho ruce se mi zaboří do vlasů, nečeká na svolení a hrubě mě přitlačí k sobě. Chutnám ho, zatímco jeho dlaně mi drtí stehna a zvedají mě blíž. Srdce nám tluče v jednom rytmu, zběsile a nahlas. ​V dalším okamžiku mě popadne a vysadí si mě na masivní dřevěný stůl uprostřed místnosti. Surovým pohybem mi roztáhne nohy a cítím ho v sobě – tvrdě, bez přípravy, jako by se tím chtěl probít přes tu hradbu mrazu venku. Každý jeho příraz je hluboký a nekompromisní, až dřevo stolu pod námi protestuje. Dýcháme si do úst, kůže se nám lepí potem a tajícím sněhem. Už neexistuje zima, jen tenhle syrový rytmus, horký dech na mém krku a praskání dřeva v krbu. ​Venku může zuřit bouře století, ale tady jsme se v sobě ztratili a jediné, na čem záleží, je ten spalující konec, ke kterému se společně, bez dechu, řítíme.