Poslední ragby v Paříži 2

Ráno v Paříži je zvláštně klidný.
Město, které v noci hlučí pod blikající eiffelovkou, se probouzí pomalu a trochu důstojně, jako by si nejdřív muselo obléct nějakej pěknej kabát, než vyjde ven.

Kluci měli zápas v Stade Jean-Bouin, kousek od Bois de Boulogne.
Starý stadion, žádný pozlátko, ale cítíš tam historii, pot, tvrdou práci.
Francouzský rugby není hezký.
Je přesný.

David byl na nohou od šesti.
Ranní rozklus kolem hřiště, krátká technická příprava, checklisty, které měl v hlavě.
Kontroloval vedle techniky i dech, držení těla, soustředění.
Neřval.
Nemusel.
Nevím, jak to s těma chlapama dělal.
Stačilo, že se díval.

Já seděl stranou, kafe v ruce, opřený o zábradlí.
Díval jsem se, jak se z kluků pomalu stává sehraný tým na zítřejší zápas.
Jak mizí vtípky, jak se ztišují hlasy.
Jak se těla přepínají do jiného módu.

Ještě dopoledne jsem odjel napřed do centra a pak do hotelu a pak David mi zavolal.

„Hotovo. Pojď za náma.“

Sešli jsme se u malého bistra naproti stadionu.
Dřevěné stoly, kovové židle, žádná turistická past.
Přidali se k nám dva místní chlapi od klubu.
Jeden mluvil anglicky s těžkým francouzským přízvukem, druhý skoro nemluvil vůbec.

A pak přišel on, nenápadný vazoun.
Takovej ten týpek, co by sis v davu nevšiml, ale kdyby šel před tebou, instinktivně zpomalíš krok, aby sis prohlídnul tu jeho prdel pořádně.
Menší, široký ramena, klid v pohybu.
Měl s sebou manželku, ta to teda trochu kazila.

Elegantní, tichá, přesně taková, co ví, kdy má být vidět a naštěstí kdy zase zmizet.
Sedli jsme si.
Pivo.
Voda.
Něco malého k jídlu.

Chvíli se mluvilo o zápase.
O francouzském stylu hry.
O tom, jak se tady víc myslí, než běhá.
David se zapojoval přesně akorát.
Ne víc, než bylo třeba.

Pak manželka vstala.
„Jdu se projít s ostatními,“ řekla a usmála se.
Žádné drama. Žádné vysvětlování.

Zůstali jsme tam jen my tři.
Ještě chvíli jsme probírali hru a Francouze a Angličany.

Pak bylo jen na chvíli ticho.
Ten chlap se napil, položil sklenici a podíval se na Davida.

„Vím, že nejste…“ začal a pak se zarazil.
Hledal slovo.

„Že to nemáte potřebu pojmenovávat,“ dokončil to chytře.

David se jen lehce usmál.

„To většinou nemáme,“ řekl.

Chlap přikývl.
„Já taky ne.“

Zase ticho.
Ale takový jiný, slibný.

„Jsem ženatý,“ řekl po chvíli.
„A jsem s ní šťastný.“

Nikdo mu neodporoval. Nebylo proč.

„Ale kdybych nebyl…“
Odmlčel se.

„A kdybyste vy byli…“
Zase pauza.
„Tak bych s vámi klidně šel dál.“

Podíval se na mě. Pak na Davida.
David zvedl sklenici.

„Tak na chlapský přátelství,“ řekl.

Cinkli jsme si.

Asi dost hlasitě, takže na nás ta obsluha hodila dost vyčítavej pohled.
Vydal jsem se k obsluze podepsat účet a vydali jsme se na cestu, přičemž jsem netušil, kam to jdeme.
„Týpek nás pozval na drink“, říká David.
„Támhle do tý budovy“. Dodal.

Přešli jsme ulici a vešli do domu, který zvenku vypadal jako obyčejná administrativní budova.
Uvnitř ale ne.
Tlumené světlo.
Koberce, které pohlcovaly kroky i slova.
Výtah vyjel bez jediného cinknutí.
Nikdo nemluvil.
Nebylo potřeba.
Týpek se postavil mezi mě a Davida a já jsem cejtil jeho prdel na svým péru.
Ani nevim kolikátý to bylo patro, jak to uteklo.

U dveří salonku se zarazil.
Sáhl do kapsy saka.
Pak do druhé.
Chvíli se díval do prázdna, jako by přepočítával věci, které se normálně nepřepočítávají.
Krátký smích.
Ne omluvný.
Spíš pobavený vlastní nedokonalostí.

„Nemám klíč od klubového salonu pro návštěvy,“ řekl. „Tak je tady ještě naše kancelář.“

Tak kancelář byla docel strohá.
Chodba s kávovarem, WC a velkej open office, te’d večer do tmy svítily jen monitory.
Velký stůl z tmavého dřeva.
Pár šanonů v policích, žádné dekorace.
Jedno okno vedle druhýho s výhledem na dvůr,
kde bylo slyšet město jen jako vzdálený šum.
Místo, kde se pracuje.

Sáhl do spodní zásuvky stolu v čele.
Vytáhl láhev bez etikety, jen ručně psaný štítek.
Nalil do nízkých sklenek.

Ty frantíci maj ten chlast všude, však jsou jak Moraváci, řekl David s ostravským dialektem.

„Chartreuse,“ řekl. „Verte. Není to pro každého.“

Barva byla skoro nepřirozená.
Zelená, hluboká, hustá.
Když jsem si přivoněl, ucítil jsem byliny, alkohol, něco starého a silného, co se nepije pro chuť, ale pro účinek.

Napili jsme se.
Pálilo to.
Ale ne agresivně.
Nalil nám znovu.
Bylo to dost zvláštní pití, navíc po tom večeru plnym minerálky.
Spíš jako věc, která ti připomene, kde končí komfort a začíná pravda.

Zvedl jsem se, že dojdu na hajzl a zvedl se i David i frantík.

Bylo tam prázdno, zhasnuto a já se vydal k mušlím a pánové za mnou.

David se s tím nesral a na jeden pohyb vytáh to svoje dělo i s koulema.
Udělal jsem totéž a čekal sem, co bude.
Nechcali jsme zatím ani jeden.

David si ho jenom tak držel a trochu si za něj tahal.
Frantík si vytáhnul svý péro asi stejně dlouhý jako naše, ale o dost tlustší.
Stáhnul jsem zezadu frantíkovi rifle i s boxerkama ke kotníkům, hrábnul jsem mu mezi nohy začal si pěkně hrát s jeho koulema.
Nešetřil jsem ho.
Frantík jenom zasténal a držel.
„Toho si zkrotíme pičo“, řekl David a chytil ho toho tlustýho čuráka.
A zařval „Na kolena, čubko!“
Frantík evidentně nerozuměl česky, a tak mu David naznačil a už byl na kolenou těsne před mým ocasem.
Frantíkovi jsem chvíli šukal tlamu.
Na kolena šel hned a hulil taky dost dobře.
Klečel před námi nahý a jeho ocas byl v pozoru.
Střídali jsem se s Davidem a projížděli mu tlamu.
Kládu měl totálně napumpovanou a na špičce žaludu kapka...
„Zřejmě se mu to líbí, pičo. Čum, no, s náma si ještě užiješ“ říká David.

„Otevři držku.“ Nerozuměl, ale poslouchal jak hodinky.
Nasměroval jsem žaluda do jeho držky a spustil proud chcanek.
Už na vojně jsem zjistil, že umim chcát i když mi stojí péro.
Frantík držel, ale nepolykal.
Můj proud mu tekl z huby rozepnutou košilí přes prsa až na péro.
Zahekal překvapením, nebo je dost možný, že něco říkal, ale kdepak moje francouzština.

Přestal jsem a dal mu facku. „Když ti chčiju do držky, tak to do poslední kapky vychlastáš, je ti to jasný?!“
„Takhle se mi líbíš, pičo“ chválí mě David a drží frantíka za vlasy.
Vrazil jsem mu čuráka do držky a znovu spustil proud.
Tentokrát se fakt snažil a nepustil ven skoro nic.

„Má talent, čubka a pak že frantíci nerozuměj česky pičo“
Pustil jsem k němu Davida.
„Chlastej, zmrde.“
Vrazil mu do držky svou kládu, rukama mu ji držel zavřenou a pustil to do něj.
Frantík vyvalil oči a zjevně dělal, co mohl, aby mu to nestříkalo i nosem.

Ale byl to hrdina.
Koutkem mu vytejkal proud chcanek.
Pěkně mezi prsama, přes taťkovský bříško až na špičku čuráka – kterej byl teda furt pěkně tvrdej, ale trčel směrem dolu.

Jak jsem se tak díval, jak ho David napájí tim svým starobrnem, rozhod jsem se, že na něj vypustím zbytek.

Začal jsem ho kropit od obličeje, přes prsa, ramena a pak zase lehce na ksicht.
David vytáh svýho čuráka z jeho tlamy a připojil se ke mně.
Ani na chvíli nepřestal a už ho kropil se mnou.
Odstoupili jsme od něj tak půl metru a chcali jsme na něj vysokejma obloukama.
„To máš za tu minerálku, pičo vole“, mluvil na něj David a na frantíkovi bylo vidět, že se snad udělá z toho, jak na něj jsme drsný.

Začalo se nám to líbit, ale už jsme neměli co chcát.
Nevim, jak to dělaj v těch filmech.

„Na záda, zmrde!“ zařval David.
Frantík pochopil a v mžiku ležel na zemi mezi náma dvěma v těch chcankách.

David se mu postavil bosu nohou na břicho, někam až na močák a frantík to pochopil a začal chcát taky.

Já jsem si kleknul a rukou jsem směroval jeho proud tak, že si chcal skoro do tlamy.

Když dochcal, nechali jsme ho s Davidem aby nám lízal prsty u nohou, bylo to strašně rajcovní, protože jsme evidentně trefili jeho touhy.

Honil si u toho ocas.
A tak jsme se začali honit my nad ním.

David byl nadrženej, já taky, začali jsme se líbat a šli na kolena
Klečeli jsme v našich chcankách a frantík měl možnost užít si naše ocasy a koule po celém tom dni a bylo vidět, že je v sedmém nebi.
V okamžiku, kdy jsem viděl, že David už bude stříkat, přidal jsem na intenzitě a skoro jsem se s nim synchronizoval.

Postříkali jsme naráz oba frantíkovi tlamu, prsa a jeden druhýho.
Aby to nebylo málo, začal stříkat frantík.
Něco u toho řval francouzsky a byl v tranzu.

Ještě jsme se tam zdrželi.

Ne dlouho, ale dost na to, aby ta první sklenička nebyla poslední.
Chartreuse pálila úplně stejně, jako před tou akcí, už jsme jí ale nepili na odvahu nýbrž z klidu.

Francouz navrhl sprchu.

Byla společná, jednoduchá, beton, teplá voda, žádný zrcadlo.
Stáli jsme tam vedle sebe, mlčky, voda z nás smývala hřích i zbytečné myšlenky.
Nikdo nic neřešil.
Nikdo nic nevysvětloval.

Pak ještě jedna sklenička.
Už bez řečí.
Bez témat.
Frantík nám poděkoval, za nejhezčí večer v životě.
„To dost přehání, pičo“. Okomentoval to David.

Cestou zpátky do hotelu jsme s Davidem nemluvili.
Na pokoji jsme se svlékli.
Druhá postel zůstala i druhou noc prázdná.
David se chtěl ještě vyhonit a u toho mít moje péro v tlamě, což se mi líbilo, užil jsem si jeho výstřik.
Usnul jsem rychle.
S pocitem, že některé dny nejsou o tom,
co se stane, ale o tom, co zůstane.

A netušil jsem, jak málo jich před sebou ještě máme.
Ale ještě jednu noc v Paříži jsme přes sebou měli a frantíkův ocas byl z nejtlustších, co jsem kdy viděl.
A že jsem jich viděl.