Konečně, Praha Hostivař! už jsem objel lokomotivou soupravu, kdy můj expres si může odpočinout a já taktéž, čeká mě hodina, kdy mohu zavřít oko.
Opěradlo křesla šteluji do vodorovné polohy, když slyším klepání na dveře lokomotivy. Za dveřmi stojí drobná roztomilá stevardka z jídelního vozu, se kterou jsme již dříve měli pár zábavných konverzací. V rukou drží dva kelímky s horkou kávou. "Dostala jsem chuť na kávu a řekla jsem si že by sis dal také" Zvu jí k sobě do lokomotivy, aspoň pokecáme a třeba se opět krasně zasmějeme.
Kelímky položila na pult a začala obdivovat stroj. Ptala se jak takovou lokomotivu ovládat, tak jsem ji slovně naváděl, jaký čudl otočit, co zmáčknout a ona naznáčovala. Když nemohla najít jeden důležitý přepínač, tak jsem ji vzal za ruku a navedl ji na správné místo.
V tu ránu slyším její vzrušený vzdech. Srdce se mi robušilo a já se musel zhluboka nadechnout, když se naše pohledy na malý moment setkaly, tak instinktivně, bez rozmyslu se naše jemná kůže na rtech vzájemně dotkla. Už ji nedržím za ruku, ruce se přesunuly na její krásné tělo, prsa a jen vnímám její horké rty a doteky. Zatahují žaluzie na oknech abych ji mohl sundat blůzku a ještě k tomu nepohoršil nějaké cestující na nástupišti....
Nevýhoda lokomotivy řady 362 je, že čelní žaluzie jde stáhnout jen do půli okna. Pauza utekla jako voda, káva studená. Zvedám žaluzie, za chvíli jedeme do světa. Najednou jsem zahlíd partu dělníků vyřádkovaných na balkoně budovy s krásným výhledem na peróny. Doufám, že jsem jim aspoň zpříjemnil směnu z části tak, jak jsem ji měl příjemnou já.
