Převlékání – Kapitola 8: Po večírku

(Spoluautor kapitoly 7: najan99)

Oslava se chýlila k závěru, jak odpolední světlo zlatavě dopadalo skrz okna. Balónky trochu povisly, konfety posypaly podlahu jako růžový sníh a většina hostů odešla s výslužkou a posledními přáními k narozeninám. Místnost byla tišší, měkčí, jako by panoval klid po dokonalé bouři.
Seděla jsem u jednoho z kulatých stolů, korunu schovanou v krabičce, sandálky odkopnuté pod židlí, protože mě blaženě bolely nohy. Šaty jako u panenky kolem mě stále vlály, když jsem se pohnula a kombiné příjemně hladilo, jako neustálá připomínka dne. Kya se posadila na židli naproti mně, zula si tenisky a přitáhla si židli blíž, dokud se naše kolena nedotkla.
Natáhla se po mých rukou, propletla nám prsty a palcemi mi přejela po květinových nehtech.
Chvíli jsme tam jen seděly a usmívaly se na sebe jako blázni. Pomalu zavrtěla hlavou a prohlížela si mě: copánky, růžové šaty, make-up, který nějakým způsobem přežil slzy a tanec.
„Pořád se s tím nemůžu smířit,“ řekla nakonec s úžasem v hlase. „Jsi to… ty. Jako, opravdu ty. A vypadáš neuvěřitelně.“
Zasmála jsem se, trochu stydlivě. „Díky. Připadá mi to neskutečné. Jako bych čekala, až se probudím.“
Kya mi stiskla ruce. „Nezdá se mi to. Tohle je skutečné. A jsem tak ráda, že tu u toho můžu být.“ Odmlčela se a v očích se jí trochu zaleskly slzy. „Tolik jsem toho to léto zmeškala, protože jsem byla pryč. Pořád jsem na vás myslela, ale neměla jsem tušení… že se tohle děje.“
„Chtěla jsem ti to říct,“ řekla jsem tiše. „Stokrát. Ale bála jsem se.“
„Čeho? Mne?“ Předstírala uražený výraz a pak změkla. „Chápu to. Vážně. Ale kéž bych to věděla. Poslala bych ti půlku svého šatníku.“
Obě jsme se zasmály a ona se přisunula ještě blíž, až se nám srazila kolena.
„Ale vážně,“ pokračovala, „vidět tě dneska, tam na tom trůnu s korunkou a v šatech… zářila jsi. Všichni to viděli. A Julian? Úplně zářil taky.“
Zasténala jsem a schovala si obličej do volné ruky. „Přestaň.“
„Ne. Nepřestanu.“ S úsměvem mi stáhla ruku. „Dobře, dobře. Přestanu si z tebe dělat legraci… prozatím. Ale musím vědět všechno. Jako by to byla chvíle, kdy si sestry popovídají. Žádné zdržování.“
Naklonila hlavu a pozorně si mě prohlédla. „A upřímně… jak? Myslím, že jsi tak přesvědčivá. Způsob, jakým se pohybuješ, ta milá gesta, tvůj hlas – je tišší, vyšší, ale přirozený. Chůze, jako bys to dělala už odjakživa. Jak se můj malý bratr mohl za, kolik, osm týdnů proměnit v tak přirozenou holku?“
Začervenala jsem se, ale její zvědavost byla láskyplná, ne pochybovačná. „Hodně cviku. Babička za mnou chodila pořád a učila mě, jak žít jako žena – jak sedět, mít zkřížené nohy, držet ruce, naklánět hlavu, když mluvím. Opravovala mi držení těla, ukazovala mi, jak se smát, aniž bych si příliš zakrývala ústa. A hodiny baletu mi hodně pomohly s ladnými pohyby, s houpáním v bocích a s tím, jak jsem držela ramena vzadu. Všechno jsou to drobnosti, které se nasčítají.“
Kya vytřeštila oči. „Babička? Samozřejmě. To to vysvětluje. Je královnou ženskosti. Měla jsem vědět, že z tebe udělá profíka.“
Usmála jsem se. „Udělala to. A prostě mi to… docvaklo.“
Naklonila se ke mně, oči jí zářily zvědavostí a láskou. „Takže… jaké to doopravdy je být Carol? Ne tou večírkovou verzí. Tou obyčejnou verzí sebe sama.“
Na vteřinu jsem se zamyslela, podívala se na naše spojené ruce a pak zpátky na ni. „Jako bych se poprvé nadechla. Jako bych roky zadržovala dech a nevěděla o tom. Všechno je jasnější. Světlejší. Jen prsa bych chtěla trošku větší.“
Přikývla a pozorně naslouchala. „Proč jsi mi to nikdy neřekla? Chápu mámu a tátu, ale já? Pomohla bych ti vykrást můj šatník mnohem dřív.“
Kousla jsem se do rtu a usmála se. „Bála jsem se. Vždycky jsi byla tak… sama sebou. Dokonalá starší sestra. Nechtěla jsem, abys myslela, že jsem divná, nebo že tě kopíruji, nebo tak něco.“
Kya protočila panenky. „Chápu. Myslela jsem, že je to úžasné. Pořád si to myslím.“ Naklonila se ke mně a teď už mě škádlila. „Takže, tvé oblíbené spodní prádlo? Buď upřímná.“
Do tváří mi zalil ruměnec, ale její úsměv mi to usnadnil. „Ty měkké saténové soupravy. Ty s malými mašličkami. Působí… tajemně krásně. Jako něco, o čem vím jen já, dokud se to nerozhodnu sdílet.“
„Dobrá volba,“ souhlasila. „Účes?“
„Když je to delší, tak volné vlny, ale dneska tajně miluju copánky. Cítím se v nich roztomile. Hravě.“
"Móda?"
„Cokoli splývavého. Šaty na skateboarding, jako jsou tyto. Jemné barvy. Miluju pocit, jak se látka pohybuje, když chodím.“
„Podpatky, nebo balerínky?“
„Podpatky,“ přiznala jsem a pohlédla pod stůl na růžové sandálky. „To cvakání, to, jak v nich vypadají moje nohy, jak mě nutí stát výš. Ale balerínky na všední den. Důležité je i pohodlí.“
Kyin úsměv zjemněl. „A Julian? Jaké to bylo tančit s ním?“
Jen z toho pomyšlení se mi znovu převrátil žaludek. „Jako bych se vznášela. Jeho ruka na mém pase, dívala jsem se na něj… cítila jsem se správně. Jako něco, o čem jsem snila, ale nikdy jsem si nemyslela, že se to stane. Ten divný a příjemný pocit v podbřišku a tam…. dole. “
„A když tě pozval ven?“
Sevřela jsem jí ruce pevněji a usmála se tak široce, že mě bolely tváře. „Zastavilo se mi srdce. Pak mi začalo bušit. Cítila jsem se hezká. Chtěná. Jako opravdová holka, kterou k narozeninám pozve kluk na první rande. Líbali jsme se a sahal mi pod sukni až mi ztvrdnul. Hladil mi ho přes kalhotky a pak ho v nich hezky pohonil až jsem mu postříkala ruku. Byl to skvělý pocit.… bylo to nádherné.“
Tiše zapištěla ​​a kopala nohama. „Já to věděla! Je roztomilý. Budeš si to moc užívat.“
Pak se její výraz zmírnil. „Co je na tom nejtěžší? Myslím tím být Carol.“
Přemýšlela jsem o tom, upřímně, protože to byla Kya. „Strach, že to nemusí vydržet. Že škola bude jiná, nebo že si to lidé rozmyslí. A taky drobnosti, jako třeba cvičení hlasu nebo obavy, že nikdy úplně dokonalá nebudu.“ Odmlčela jsem se a pak s hravým zasténáním dodala: „A ty vlasy. Mít je dlouhé je někdy otravné. Pořád mi padají prameny do obličeje a pořád se mi na rtěnce zachytávají zatoulané vlasy.“
Kya vybuchla smíchy, vřelé a láskyplné. „Ach, zlato, vítej v klubu. S tím se potýká každá holka. Ale naučíš se, jak tomu zabránit. Držet hlavu vysoko pomáhá, sponky do vlasů jsou tvé nové nejlepší kamarádky a dobrá gumička nebo vlásenky ti zachrání život. Zvykneš si, ségra. Naučím tě všechny triky, které my holky používáme odjakživa.“
„Ale hlavně?“ dokončila jsem s úsměvem. „Je to den ode dne snazší.“
Kya se naklonila dopředu, až se naše čela téměř dotkla, kolena k sobě, ruce stále sepjaté. „Vydrží to. Protože už nic nepředstíráš. Jsi prostě sama sebou. A já tě miluji, sestřičko. Vždycky jsem tě milovala a vždycky budu.“
Slzy se mi draly do oči, ale byly to šťastné slzy. „Taky tě miluju.“
Dlouho jsme tak seděly, jen my dvě v tiché místnosti, konečně sestry, úplně. Šaty tiše zašustily, když jsem se pohnula, ve vzduchu se vznášela slabá vůně dortu a parfému a já se nikdy necítila tak celistvá.
Den ještě neskončil, ale to nejlepší na něm bylo, jako by teprve začal.