Šéfová mé ženy XVl

Eva se pomalu zvedla od stolu, její prsty ještě chvíli přejížděly po okraji sklenice, jako by se neochotně loučila s teplem, které v ní zbylo. Pohledem přejela přes Jitku, jejíž tvář byla stále ještě zarudlá hanbou a vzrušením, a pak se zastavil na Jardovi, jehož oči hořely touhou, kterou ani nedokázal skrýt. „No tak, děti,“ řekla s lehkým úsměvem, který se jí kroutil v koutcích úst jako had, „nebudeme tu sedět do rána. Jitko, Jardo, zaplaťte a jděte k autu. Já si jen něco rychle koupím a hned vás doženu.“

Jarda se zvedl jako na povel, jeho svaly se napjaly pod košilí, když sáhl do kapsy pro peněženku. Jitka se pohnula pomaleji, její tělo bylo stále ještě plne vzpomínek na to, jak ji Eva donutila přiznat každý detail svého ponížení. „Evo, co… co si chceš koupit?“ zeptala se koktavě, ale Eva jí jen mrštně přejela prstem po rtu, jako by jí tím gestem utěsnila ústa.

„To není tvoje starost,kurvo. Teď poslušně jdi.“ Její hlas byl sametový, ale příkaz zněl nekompromisně.

Venku byl večerní vzduch chladný, ale Jarda ho téměř necítil. Jeho mysl byla stále ještě zaměstnaná obrazem Jitky, jak klečí před cizím mužem, jak polyká jeho sperma, jak se podvoluje Evině vůli. Když došli k autu, Jarda otevřel dveře spolujezdce pro Jitku,a pak sám se posadil na zadní sedačky.

Uvnitř obchodu vonělo latexem a koženými pouty, vzduch byl těžký od pachu umělých materiálů a sladkého parfému, který se snažil zakrýt ostřejší vůni gumy. Eva se pohybovala mezi regály s jistotou lovkyně, její prsty přejížděly po lesklých baleních, až se zastavily u vitríny s kovovými pomůckami. Titanový pás cudnosti ležel na černém sametu jako drahokam – chladný, neúprosný, dokonalý. Vzala ho do ruky, zvážila jeho váhu, a pak se usmála. Byl těžší, než čekala. Právě takový, jaký Jarda potřebuje.

Když zaplatila, prodavačka – mladá dívka s piercingem v obočí – se na ni podívala s nevinnou zvědavostí. „Pro někoho zvláštního?“ zeptala se s úsměvem.

Eva položila peníze na pult a sklonila se dopředu, až její rty byly téměř u dívčina ucha. „Pro svého psa,“ zašeptala. „Potřebuje naučit, kdo je jeho paní.“ Dívka zrudla a couvla, ale Eva se už otočila a mířila ke dveřím, pás cudnosti pevně sevřený v ruce jako trofej.

Když Eva dorazila k autu, Jarda seděl vzadu, jeho kolena roztažená, ruce položené na stehnech, jako by se snažil ovládnout své tělo, které ho zrazovalo. Jitka na sedadle spolujezdce. Eva otevřela zadní dveře a vsoukala se dovnitř, její tělo se téměř okamžitě přitisklo k Jardovi. „Jitko,“ řekla, když zavírala dveře, „budeš řídit. My dva máme co dohánět.“

Jitka se podívala do zpětného zrcátka, její oči rozšířené, ale neodporovala. Spustila motor a auto se rozjelo, zatímco Eva se již vrhla na Jardu. Její prsty byly rychlé, když mu rozepínala pás, pak zip u kalhot. Jeho kokot byl již polotuhý, jakmile se vynořil z pevného sevření látky, a Eva zasténala, když ho poprvé uchopila. „Takový hodný pejsek,“ zašeptala, její dech horký na jeho kůži. „Vždycky připravený pro mě, že?“

Jarda jen zachrčel, jeho hlava se opřela o sedadlo, když Eva sklonila hlavu a její rty se pevně sevřely kolem jeho žaludu. Její jazyk pracoval rychle, obkružoval ho, zatímco její ruka svírala základnu jeho čuráku, masírovala ho, až z něj vycházely tiché, zoufalé zvuky. Sliny jí kapaly z koutků úst, když ho začala polykat hlouběji, její hrdlo se stahovalo kolem jeho délky, až ucítil, jak se jeho boky nedobrovolně zvedají ze sedadla.

„Bože,“ vydechl, jeho prsty se zaklesly do jejích vlasů, ale ona ho okamžitě plácla po ruce.

„Nesahej,“ sykla, než se znovu ponořila, její rty těsně obemkly jeho tvrdou délku, její jazyk mu olizoval žíly, až ho to málem přivedlo k šílenství. Zadní okna auta se začala zaparovat, vzduch byl těžký od jejich dechu a pachu sexu.

Eva ho sála dál, její hlava se pohybovala rychle, dokud necítil, jak se jeho varlata stahují. Ale pak se náhle zastavila, její rty s hlasitým plop opustily jeho čuraka, který zůstal mokrý a lesklý od jejích slin. „stahla si kalhoty,“ když se nad ním rozkročila. Jedním pohybem si stáhla kalhotky stranou a jeho kokot se ocitl mezi jejíma stehnama, jeho špička se dotkla její mokré, horké kundy.

„Evo, prosím,“ zašeptal Jarda, jeho hlas zlomený touhou, ale ona ho ignorovala. Sjížděla po něm dolů, její tělo ho polykalo centimetr po centimetru, až byl celý v ní, její stěny se kolem něj svíraly jako pěst. Začala na něm jezdit, její boky se pohybovaly v rychlém, neúprosném rytmu, její nehty se mu zarývaly do ramen, když se nad ním naklonila a její ústa se přitiskla k jeho. „Patříš mi,“ sykla mezi polibky, její dech horký a nepravidelný. „Každý kousek tebe. Každý zatracený centimetr.“

Jarda sténal, jeho ruce se jí křečovitě držely boků, ale nemohl udělat nic jiného než se podvolit. Jejich těla se potila, jejich kůže klouzala jedna po druhé, když se jejich pohyby stávaly divočejšími, až nakonec Eva vykřikla, její tělo se napjalo, když ji orgasmus projel jako blesk. Její kunda se kolem něj svírala v křečích, až z něj vytryskl proud horkého sperma, které ji naplnilo až po okraj.

Eva zůstalá sedět na něm ještě dlouhou chvíli, její dech se pomalu vracel k normálu. Pak se zvedla, její stehná lesklá od jejich společných šťáv, a sáhla do kabelky. Vytáhla titanový pás cudnosti, který se v slabém světle uličních lamp leskl jako zbraně. Jarda se podíval na něj a pak na ni, jeho oči plné směsi strachu a vzrušení.

„To… to nemůžeš myslet vážně,“ vykoktal, ale jeho kokot, stále ještě polotuhý, lhal jeho slovům.

Eva se usmála, když klekla mezi jeho nohy. „Ale myslím.“ Jemně, ale rozhodně mu začala nasazovat pás, kov studený proti jeho zahřáté kůži. Když ho utáhla, ozvalo se cvaknutí zámku, které znělo v tichém autě jako výstřel. „Aby sis pamatoval, komu patříš,“ zašeptala, její prsty přejely po hladkém kovovém povrchu. „Každé ráno, když se probudíš, budeš cítit, jak tě svírá. A budeš vědět, že jediný, kdo tě může osvobodit, jsem já.“

Jarda polkl, jeho Adamovo jablko se pohlo, když se podíval na Jitku do zpětného zrcátka. Ta odvrátila zrak, její prsty pevně svíraly volant.

„Jitko,“ řekla Eva, její hlas opět klidný a kontrolovaný, „teď odvezeš Jardu domů. Ať si odpočine. Potom pojedeš se mnou ke mně.“ Nebyla to prosba. Nebyla to ani otázka.

Jitka přikývla, její hlas zněl slabě, když odpověděla: „Ano, Evo. Jak si přeješ.“

Eva se usadila vedle Jardy, její prsty si pohrávaly s malým klíčkem od pásu, který teď visel na řetízku kolem jejího krku. Venku ubíhaly ulice, osvětlené pouličními lampami, ale ona je téměř nevnímala. Její mysl byla zaměstnaná možnostmi, které se před ní otevřely. Možnostmi, které teď držela pevně v dlani.