Bludička

Sedíme u baru všechny tři.
Rameno na rameni. Sklo studené. Vzduch ulepený chlastem a lidmi, co chtějí víc, než si zaslouží.

Rusalka je neklidná. Vždycky je. Přelétne bar pohledem, zastaví se, usměje se. Hotovo. Už ví, koho si vezme. Hlad jí svítí z očí a ani se ho nesnaží skrýt.

Lesní víla sedí klidně. Až podezřele. Prsty má položené na pultu, jako by se ho bála pustit. Dívá se před sebe, ale pořád se vrací očima k barmanovi. Nesleduje tělo. Sleduje ruce, hlas, obyčejnost.

Já mlčím.
Hlídám.

Rusalka se zvedne první. Plynule, samozřejmě. Mrkne na nás a jde. Hra začala. Její hra. Usměju se. Líbí se mi, jak si s dušemi nejdřív hraje.

Zůstáváme samy dvě.

Víla si pohrává se sklenicí. Nedívá se na mě, ale cítím ji. Křehkou, lesní. Voní po mechu a jehličí. Ta vůně sem nepatří.

Barman se na ni podívá. Ne pracovně. Ne ze zvyku. Podívá se, protože ho něco táhne. A to něco je přesně to, co nesmí mít.

Víla zvedne oči. Usměje se.
Malinko.
Moc.

V žaludku se mi pohne tlak. Obyčejný kluk. Do pěti minut by byl mrtvý. Jestli se na ni ještě jednou podívá…
Podívá se. Zírá.

Použila na něj kouzlo?
Nebo je to jen vílí hra?

Odstoupím pár kroků. Dělám, že se dívám jinam. Nedělám. Vím přesně, co dělám. Dávám jí prostor. Sobě čas.

Potřebuju klid.

Rozhlédnu se po baru. Nehledám hezkého. Hledám vhodného. Muže, co má dost vypito, ruce všude a žádné hranice. Najdu ho rychle. Vždycky je tu aspoň jeden.

Když se na mě podívá, není v tom touha. Jen zmatek.
To mi stačí.

Koutkem oka sleduju pult. Barman se k víle nakloní. Říká něco obyčejného. Ona odpoví. Krátce. Nejistě. Ale odpoví.

Dobře.

Jdu ke své oběti. Nemám náladu na hry. Jen na duši. Kouzla si schovávám. Bažiny jsou až za městem.

Přistoupím k němu. Chce se představit. Zarazím ho. Ukazováček na rty.

„Co si pohrát bez představování?“ zeptám se.

Vytřeští oči. Chce něco říct. Nakloním se k němu.

„I bez mluvení.“

Kousnu ho do ušního lalůčku a ustoupím. Dívám se mu do očí.
V duchu počítám.

Jedna.
Dva.
Tři.
Čtyři.

„A-ano,“ vykoktá.

To mi stačí.

Vezmu ho za ruku a odvádím z baru. Jen při odchodu se ještě podívám na vílu. Sedí pořád na stejném místě. Zaujatá barmanem.

Stisknu oběť pevněji.

K Ježibabě je to kus cesty. Potřebuju pět minut. Zahneme dvakrát. Jedna z mála neosvětlených uliček. Lampa se tu rozbíjí často. Skoro pravidelně.

„Ee— jen bych—“

„Pššt. Nech to na mě.“

Uklidňuju ho. Ne jeho mysl. Jeho duši. Ta chutná nejlíp, když je šťastná.

Stisknu ho k nejbližší stěně a začnu ho líbat, chutná nechutně, jako zvětralé pivo, ale on po chvíli se tomu poddává a neohrabaně mi začne šahat na boky, přejíždí po prsou, nechám ho ať si přes oblečení šáhne.

Mám hlad a už se nemůžu dočkat až ho pozřu.

Líbám ho dál, nechávám ho ať si mě k sobě přitahuje a jakmile jsem na něj už úplně nalepená a cítím, že mě chce, rozepnu mu pásek od kalhot a vyndám jeho penis, kalhoty mu nechám sklouznout ke kolenům.

Já si v rychlosti sundám kalhotky, které mu vzápětí strčím do pusy, aspoň už ho nebudu muset líbat, na sobě mám jen šaty.

Přitlačím ho víc ke zdi, zvednu pravou nohu a skrčím jí v koleni aby se do mě mohl snáz dostat, naštěstí instinkt už ho navádí sám a už do mě vniká a já se konečně začnu krmit, tělo si pak vyzvedne někdo od ježibaby.


Vrátím se do baru.
Svět je najednou snesitelnější. Aspoň na chvíli.

Najdu ji hned. Sedí pořád u pultu. Barman je blíž. Zůstanu stát opodál. Teď už můžu. Teď jsem klidná.

A pak se to stane.

Jeho ruka. Letmo. Jakoby nic. Dotkne se její ruky na pultu.

V tu chvíli vím, že přišla řada na mě.

Něco ve mně cvakne. Ne myšlenka. Reflex.

Jsem u ní dřív, než se nadechne. Vezmu ji za zápěstí. Pevně. Ne bolestivě. Tak, aby pochopila.

„Pojď.“

Tentokrát to není prosba.

Podívá se na mě. Vzdor. Zklamání. Touha, kterou jsem právě uřízla. Mohla by se vytrhnout. Neudělá to. Nikdy to neudělá.

Vstane.

Jdeme ven. Bar za námi hučí dál. Je mi to jedno.

„Jen se mě dotkl,“ řekne.

Přikývnu.
„Právě proto.“

Ulice ztichnou. Světla zřídnou. Jdeme bez vysvětlování.

„K Ježibabě,“ řeknu, když je ticho dost husté.

Hotel stojí u vody. Starý. Nenápadný. Dveře se otevřou dřív, než se jich dotkneme. Ježibaba stojí ve stínu, shrbená, zabalená do něčeho, co kdysi bývalo šálou.

Víla se uvolní dřív než já.

„Babi,“ řekne a políbí ji na tvář. Rychle. Samozřejmě. Jako doma.

Ježibaba se ušklíbne. „Zase pozdě. A zase s problémy.“

Podívá se na mě. Neměří tělo. Měří úmysl.

„Na dvorek.“

Chodba páchne bylinami a starými věcmi. Dveře se za námi zavřou.

Tráva je vlhká. Měsíc visí nízko. Světlo nic neskrývá. Ani nesoudí. Tady nejsou omyly.

Otočím se k ní.

Je jiná než v baru. Ramena napjatá, ne strachem. Tím, co přijde. Dívá se na mě otevřeně. Vědomě.

„Tady.“

Tentokrát to není rozkaz.

Je to hranice.
Je to místo.
Je to cena.

Udělá krok ke mně. Nechám ji přijít. Nechám ji stát v trávě, v měsíci, v tichu, které už nic nepředstírá.

Teď už nejde o ochranu.
Teď jde o to, co si vezmeme jedna od druhé.