Šéfová mé ženy XX

Jitčin hlas zněl jako tichý, roztřesený šepot, když opakovala ta slova, která jí Eva vtloukla do hlavy jako hřebíky do dřeva. „Chci vám patřit celá.“ Její rty se sotva dotkly vzduchu, ale Eva je slyšela. Slyšela je celým tělem, jak jí ta slova vibrovala v kostech, jak jí z nich tuhla bradavky a vlhla kunda. Jitka se neodvážila podívat nahoru, neodvážila se pohlédnout do těch studených, vítězoslavných očí. Místo toho sklonila hlavu níž, až její dech zahřál Evinu stehnu, a pak—jako poslušný pes, který dostal povel—sevřela rty kolem naběhlých pysků a začala lízat.

Eva se zhluboka nadechla, když ucítila ten vlhký, horký dotek. Jitčin jazyk byl měkký, ale neobratný, jako by se bála příliš silně tlačit, jako by se obávala, že by ji to mohlo rozzuřit. „Dobře,“ pomyslela si Eva, „alespoň se učí.“ Její prsty se zavrtaly znovu do Jitčiných vlasů, ne aby ji povzbudila, ale aby jí připomněla, kdo tu velí. „Ale ne teď,“ zašeptala nahlas, a pak ji odstrčila nohou, špičkou bosé chodidla jí narazila do ramene. „Uf, máme už ráno, a já mám hlad. Nebudeme se tu válet s tvým nedokonalým lízáním, když mi můžeš být užitečná jinde.“

Jitka se zapotácela, když ji Eva odkopla, ale okamžitě se narovnala, ruce sepjaté před sebou, jako by čekala na další příkaz. Její tvář byla ještě zarudlá od studu a vzrušení, rty lesklé od Eviny šťávy. „Ano, paní,“ vydechla. „Co mám udělat?“

Eva se pomalu zvedla z pohovky, její nahé tělo se lesklo potem a zbytky potěšení. „Jdeme nahoru,“ řekla a mávla rukou směrem ke schodům. „Doneseš mi snídani do postele. A ne nějakou ovesnou kaši pro dietu, chci pořádnou snídani. Vejce, slaninu, kávu—černou, dva cukry. A nechci slyšet, jak tam dole něco pálíš.“ Zastavila se u paty schodů a otočila se, její oči se zaleskly, když si Jitku prohlédla od hlavy k patě. „Ale nejdřív si oblečeš ten latexový obleček, co jsi koupila včera. Ten černý, co ti tak sluší, když se v něm krčíš jako potrestaná fena.“

Jitka přikývla, ale Eva ji zastavila zvednutou rukou. „Počkej.“ Přešla k šatní skříni v předsíni a vytáhla z ní malou, lesklou krabičku. „A ještě tady máme tohle“ řekla a otevřela víko. Uvnitř ležely černé latexové kalhotky, se dvěma ocasy, tenké a pružné, trčely z dírek pro nohy, každý zakončený kulatou hlavičkou. „Šup, pěkně si je dej do dírek,“ přikázala Eva a hodila jí je. „Chci, abys cítila, jak ti to vyplňuje, když budeš vařit. Až budeš krájet tu slaninu, vzpomenu si, jak jsi mi před chvílí lízala kundu.“

Jitka polkla. Vzala kalhotky do rukou, prsty se jí třásly, když je rozložila. Latex byl chladný a hladký, ale věděla, že jakmile si je natáhne, bude to horší—tíseň, tlak, neustálé připomínání, komu patří. „Otoč se,“ poručila Eva„Chci vidět, jak si to cpeš dovnitř.“

Jitka poslechla, otočila se zády k Evě a opřela se rukama o zeď. Latexové ocasy se jí zavrtaly mezi hýždě, jeden do kundy, druhý do řitního otvoru, jak si kalhotky natáhla nahoru. Zasyčela, když ucítila, jak se jí silikon rozepíná uvnitř, jak ji naplňuje, až se jí dech zrychlil. „Dobrá holka,“ zamumlala Eva a přejela jí dlaní přes zadek, prsty se jí zabořily do latexu. „Teď si uprav ten obleček. A pospěš si, nebo ti ty ocasy vytáhnu a strčím ti je do úst.“

Jitka se v kuchyni potila. Latexový obleček jí těsně obepínal tělo, jako druhá kůže, která jí bránila dýchat. Každý pohyb—ohýbání se pro pánev, natažení pro máslo—jí připomínal, jak jí ocasy uvnitř drhnou proti stěnám, jak ji pomalu, ale jistě dohánějí k šílenství. „Dvě vejce,“ opakovala si v duchu, „slanina, toast, káva.“ Ruce se jí třásly, když rozbíjela vejce do pánve, žloutky praskly s mokrým zvukem, který jí připomínal to, jak Eva prskala, když ji Jitka lízala. „Kurva,“ zašeptala a musela se opřít o linku, když jí projelo další vlhké zachvění. „Kurva, kurva, kurva.“

Nahoru k ní doléhaly zvuky—Eva se pohybovala v ložnici, něco tam šustilo, možná si znovu pouštěla ta videa, která natočila, když Jitku mučila ve sklepě. „Posloucháš mě, Jitko?“ ozvalo se najednou z reproduktoru v kuchyni. Jitka sebou trhla, skoro upustila pánev. „A-ano, paní!“

„Dobře,“ řekl Evin hlas, chladný a jasný. „Protože bych nerada musela jít dolů a připomínat ti, kdo tu velí. A když už jsem u toho—nezapomeň na smetanu do kávy. Černá, dva cukry.

Jitka polkla. „Nezapomenu, paní.“

Eva ležela rozvalená v posteli, prsty si hrály s mobilem, když se na obrazovce objevilo Jardovo jméno. Usmála se. „Jardo,“ řekla, když zvedl telefon, hlasem sladkým jako jed. „Mám pro tebe úkol.“

„Evo, já—“ jeho hlas zněl unaveně, ale ona věděla, že stačí jedno slovo, a bude jako pes na povel.

„Do hodiny ať jsi tady,“ přerušila ho. „Mám nadrženou kundu a potřebuju, abys mi ji vyplnil. A nechci slyšet žádné výmluvy.

Na druhém konci linky se ozval těžký výdech. „Ano.“

„Dobře,“ řekla Eva a zavěsila. Pak se podívala na dveře, za kterými se ozývalo cinkání nádobí. „A teď,“ zamumlala si pro sebe, „si užiju snídani.“ Natáhla ruku pod peřinu a prsty si přejela přes klitoris, ještě vlhký od Jitčina jazyka. „A pak si užijí s Jardou