Šéfová mé ženy XXVll

Jitka stála v místnosti, kde se vzduch téměř dal krájet. Tělo jí ještě vibrovalo z doteků Evy, plug v zadku jí připomínal, jak hluboko už se propadla. Otočila hlavu směrem k své bývalé kamarádce, jejíž prsty jí před chvílí rozhrnuly stehna jako něco, co jí patřilo. „Všechno tak, jak jsme se domluvili… platí?“ zeptala se, hlas se jí trochu chvěl, ale snažila se držet. Potřebovala slyšet potvrzení, jako by to mohlo nějak zmírnit tu dusivou jistotu, že už není nic, co by mohla ovládat.

Eva se na ni usmála – ten její chladný, spokojený úsměv, který Jitce vždycky naháněl husí kůži. „Ano, Evo,“ odpověděla klidně, jako by mluvily o nějaké běžné dohodě, ne o tom, že ji právě prodala do otroctví. „Všechny detaily. Šest měsíců. Plná převýchova. A ty…“ prstem jí přejela po rtu, „…se budeš učit, jak správně sloužit.“ Jitka ucítila, jak se jí stahuje hrdlo. Šest měsíců. Bez Jardy. Bez svého starého života. Jenom tady, v tomhle peklu luxusu a ponížení.

Klára se pomalu otočila, její vysoké podpatky zaklapaly o mramorovou podlahu. Pohled jí klouzal mezi Jardou a Jitkou, jako by si je měřila, vážila jejich strach, jejich vzrušení, jejich beznaděj. „Jsem Klára,“ začala, hlas měla hluboký, téměř hypnotický, „sadistická lesba, která miluje lámání lidí na kusy a pak je skládat znova – tak, jak se mě to líbí.“ Zastavila se před Jitkou, prsty jí zlehka přejely po tváři, jako by testovala její reakci. „A tohle?“—mávla rukou kolem sebe, přes celý ten obrovský salón, přes lesklé nástroje na stole, přes nahé těla otrokyň, které čekaly v pozadí— „…je mé království. Zdědila jsem ho po svých bohatých, úplně zbytečných rodičích. A teď je moje. Stejně jako ty budeš.“

Jitka polkla. Cítila, jak se jí pod kůží rozlévá horko, směs hanby a něčeho… temnějšího. Něčeho, co jí šimralo mezi nohama, i když věděla, že by neměla. „Ale to, Jitko, poznáš sama na vlastní kůži,“ pokračovala Klára, prst jí sklouznul dolů, přes krk, až se zastavil těsně nad jejím ňadrem. „Převýchova není jen o poslušnosti. Je o tom, abys chtěla být poslušná. Abys toužila po tom, co ti uděláme.“ Jitka se zachvěla, když jí Klára stiskla bradavku mezi palcem a ukazovákem, ne bolestivě, ale dost silně na to, aby věděla, že to není výzva, ale varování. „A nemysli si, že tu jsou jen samé ženy,“ Klára se zasmála, temně, skoro laskavě. „Mám tři otroky. Muže. Zamčené v titanových pásech, ze kterých se nedostanou. Nikdy. Stejně jako ty se odtud nedostaneš, dokud tě nepustíme.“

Jarda stál jako přikovaný, svaly napjaté, pěsti zaťaté. Slyšel každé slovo, každý náznak toho, co je čeká, a jeho mozek křičel, aby utíkali, aby bojovali, aby něco udělali. Ale jeho tělo reagovalo jinak. V kalhotách mu tvrdla jeho zrada, pás cudnosti mu připomínal, že i kdyby chtěl, nemůže si pomoci. Nemůže uniknout. „A ty, Jardo,“ Klára se otočila k němu, oči jí jiskřily pobavením, „zavoláš zítra do práce a ukončíš pracovní poměr.“ Přistoupila blíž, až cítil její dech na své tváři, sladký a jedovatý zároveň. „Eva se rozhodla, že jí budeš dělat osobního otroka. A osobní otrok nepotřebuje zaměstnání. Potřebuje jenom vědět, kdy má klečet.“

Eva se přitiskla k Jardovi zezadu, její tělo se mu otřelo o záda, ruce mu sklouzly po hrudi dolů, až se zastavily těsně nad jeho pásem. „Už jsi přece jenom její majetek, že?“ zašeptala mu do ucha, její rty se dotkly jeho ušního lalůčku. „A majetek nemá právo odmítnout.“ Jarda zavřel oči, když ucítil, jak mu její prsty stahují zip u kalhot – ne že by to mělo nějaký smysl, když měl na sobě ten prokletý pás, ale to gestu dělalo ještě horší. „Zítra to uděláš,“ pokračovala Eva, její hlas byl teď tak nízký, že ho slyšel jenom on. „A až se zeptají proč, řekneš jim, že jsi našel lepší uplatnění.její ruka mu sjela níž, prsty mu stiskly přes látku jeho ztopořený pero v kleci „…své paní.“

Jitka pozorovala, jak se Jarda poddává, jak se jeho ramena propadají, jak mu Eva šeptá do ucha věci, které jí rozpalovaly tváře studem i vzrušením. „Půl roku,“ opakovala Klára, jako by chutnala každé slovo. „Šest měsíců, kdy se naučíš, co znamená patřit někomu. Šest měsíců, kdy ti ukážeme, jaké to je, když tě někdo vlastní.“ Její prsty se znovu dotkly Jitčina těla, tentokrát jí sjely po boku, až se zastavily na stehně, těsně vedle plugu. „A ty, Jitko…“ —lehce jí stiskla— „…se budeš učit milovat každou sekundu.“

Jarda otevřel oči a podíval se na svou ženu. Víděl v ní ještě tu Jitku, kterou znal – tu, která se smála, která ho objímala, která s ním plánovala budoucnost. Ale teď… teď v jejích očích viděl něco jiného. Strach, ano. Ale také… zvědavost. Jako by část ní chtěla vědět, jaké to bude. Jako by část ní už byla ztracená.

„A teď,“ Klára udělala krok zpět, její pohled klouzal mezi nimi, „se svléknete. Oba. Chci vidět, co vlastním.“

Eva se zasmála, když Jarda zaváhal. „Neboj, Jarouši,“ zašeptala mu, zatímco mu rozepínala košili, „my víme, že chceš být slabý.“ Její prsty mu rozhrnuly látku, odhalily jeho svalnatou hruď, ochlupení na prsou. „Víme, že se třeseš, aby tě někdo donutil.“ Jarda stál jako socha, když mu stáhla košili z ramen, nechal ji spadnout na podlahu. Cítil se nahý dřív, než byl. Cítil se jejich.

Jitka se také začala svlékat, prsty se jí třásly, když stahovala šaty, pak nechala spadnout dolů, a když je odkopla stranou, stála tam úplně nahá – kromě toho plugu, který jí trčel z zadku, připomínka toho, že už není její.

„Dobře,“ Klára přikývla spokojeně. „Teď klekněte. Oba.“