Flirtík v kanceláři 3....

Hmm... milé dámy, máte tu další pokračování 🔥

Letiště Václava Havla bylo v pět ráno v lednu 2026 tiché, zalité namodralým světlem reflektorů. Ve VIP salonku, kam je Viktor nechal zapsat, voněla čerstvě pražená káva a ranní noviny.

Elena seděla v hlubokém křesle a kontrolovala v tabletu odletovou tabuli Letiště Praha, zatímco Viktor stál u okna a sledoval, jak mechanici připravují jejich letadlo. Už neměl sako; jen bílou košili s vyhrnutými rukávy.

„Vypadáte klidně,“ poznamenal, aniž by se otočil. „Většina lidí je před tak velkým tendrem nervózní.“

Elena vzhlédla od obrazovky. „Nervozita je luxus, který si sekretářka nemůže dovolit, když má šéfa, co v noci v restauraci mluví o 'nových pravidlech'. Spíš přemýšlím, jak budeme v Dubaji v hotelu vysvětlovat, že potřebujeme jen jednu pracovní večeři... a možná hodně času na 'přípravu'.“

Viktor se otočil a v koutcích úst mu cukalo. Přešel k ní a sedl si na hranu stolku přímo před ni. „V Dubaji nikoho nezajímá, co děláme po pracovní době, Eleno. A navíc, rezervoval jsem nám apartmá v Burj Al Arab. Výhled na oceán prý pomáhá kreativitě.“

„Vy jste hrozný,“ zasmála se Elena a na moment mu položila ruku na koleno. „Všechno máte naplánované. Ta večeře včera... byla to součást vaší 'marketingové strategie', jak mě dostat přesně tam, kde mě chcete mít?“

Viktor zvážněl, naklonil se k ní a vzal její obličej do dlaní. „Strategie končí tam, kde začíná realita. A realita je taková, že se na tenhle moment těším víc než na podpis kontraktu za sto milionů.“

Právě když se jejich rty měly spojit, ozval se z reproduktoru jemný tón oznamující boarding jejich letu. Elena se odtáhla jen o milimetr, oči jí zářily.

„To bylo znamení, šéfe,“ zašeptala. „Práce volá.“

„Práce počká na palubu,“ odvětil Viktor a tentokrát ji nenechal uniknout. Polibek byl krátký, ale intenzivní, chutnal po ranním espressu a příslibu něčeho, co rozhodně nebylo v popisu práce.

Když o deset minut později procházeli tubusem do letadla, letuška je přivítala s profesionálním úsměvem. „Vítejte na palubě, pane řediteli, slečno. Přejete si něco na uvítanou?“

„Dvakrát šampaňské,“ řekl Viktor a podíval se na Elenu s neskrývaným obdivem. „Budeme slavit.“

„A co konkrétně, pane řediteli?“ rýpla si Elena, když se usazovala do širokého sedadla první třídy.

„Úspěšné zahájení nejriskantnějšího projektu mé kariéry,“ odpověděl Viktor a pod sedadlem ji pevně chytil za ruku.

Letadlo se začalo pomalu pohybovat směrem k ranveji. Před nimi bylo šest hodin letu a celý týden v horké Dubaji, kde hranice mezi profesionalitou a vášní měly definitivně roztát pod arabským sluncem.